Legendární obránce Jiří Šlégr je ambasadorem domácího hokejového světového šampionátu. Jako člen organizačního výboru se stará o propagaci turnaje, stejně tak byl u odvolání Kariho Jalonena. Přímočarý hokej pod vedením Radima Rulíka si pochvaluje, a protože sám nevynechal žádnou možnost reprezentovat, ostatně z vrcholných akcí MS a OH má pět medailí, podivuje se nad přístupem útočníka Pavla Zachy, jenž v minulosti odmítl několik pozvánek do národního týmu. V seniorské reprezentaci šestadvacetiletý forvard dosud neodehrál jediný zápas.
Pozval byste Pavla Zachu, pokud by byl k dispozici, na letošní domácí mistrovství světa?
„S každým hráčem máme mluvit. To jestli se rozhodne nereprezentovat, je jeho zodpovědnost. Použiju slova trenéra Ivana Hlinky: tady jsem ti dal nabídku reprezentovat, protože si myslím, že jsi dobrý hráč, a pokud nechceš přijet, jdi si to těm novinářům říct sám. Hlinka to měl takhle nastavené a myslím, že to bylo v pořádku. Hráč by si měl sám odprezentovat, proč nechce hrát za Českou republiku. Není potřeba, aby kdokoli z nás jej hodnotil.“
Sám jste získal zlata z MS i OH, jste členem Triple Gold Clubu. Jak vzpomínáte na domácí MS 2004?
„Prohra s Američany ve čtvrtfinále byla nejhorší v kariéře. Chtěli jsme v Praze vyhrát titul, ve skupině jsme neprohráli jediný zápas, hráli jsme velice dobře. Pak jsme vypadli. Věřím, že to bylo zklamání pro celou zemi. Určitě jsme na zisk zlatých medailí sílu měli. Potom, když stojíte na modré čáře a hrají americkou hymnu místo vaší, tečou vám slzy a je vám to líto.“
Oprava přišla hned za rok ve Vídni, kde z toho bylo zlato…
„Jeli jsme tam v hodně podobné sestavě, jaká byla předtím v Praze. Říkali jsme si, že musíme zabrat, že se musíme poučit z toho, jak jsme dopadli doma o rok dřív. Měli jsme i kus štěstí, kdy jsme Američany pro změnu ve čtvrtfinále na nájezdy porazili my. Ten titul pro nás měl velkou váhu, protože v NHL byl lockout a všechny týmy měly sebou kvalitní hráče. Ale nehledě na tehdejší výluku v NHL je prostě každé vítězství na této nejvyšší úrovni úspěch.“
Vyhrál jste MS, OH i Stanley Cup. Jak se všechny tyto trumfy dají porovnat?
„Pro mě je Nagano největší odměnou za celou kariéru. Toho si vážím nejvíc. Když vyhrajete Stanley Cup, do ulic vyjde přes milion lidí a je to také krásný zážitek. Rovněž záleží na tom, jak dlouho v tom daném klubu jste. Třeba Patrik Eliáš strávil v New Jersey celou kariéru, tak pak se tam cítí jako doma. Naopak já jsem například odehrál v play-off za Detroit v roce 2002 jeden zápas, tudíž jsem měl rozporuplné pocity a přemýšlel jsem, jestli si ten Stanley Cup vůbec zasloužím. Pak jsem se ohlédl zpátky a řekl si: vždyť v té lize hraju tak dlouho, tak proč bych si ho neměl počítat.“
Jakou důležitost přikládali mistrovství světa hráči za vašich časů v NHL?
„Američané a Kanaďané vždy byli nastaveni na olympijské hry, kde hráli ti nejlepší. Když tam jeli profesionálové jako v Naganu, tak to považovali za rovnocenný turnaj vůči NHL. Ale pokud tam hráči působící v NHL nejeli, tak pak to pro ně nic už neznamená. Každopádně zrovna Kanaďané si cení i mistrovství světa, protože jsou prostě hokejovým národem.“
Jako bývalý hráč a GM Litvínova se znáte s Pawlem Zygmuntem, jenž nastupuje za Vervu. Těší se na MS, které jeho Polsko odehraje v ostravské skupině?
„Vím, že to moc prožívá a doufá, že se vejde do týmu a že se nezraní. Navíc máme polského vlastníka a vím, že hokej v Polsku je na vzestupu, hodně se tam tohle mistrovství řeší. Na MS bude hrát i Velká Británie s naším Liamem Kirkem. S ním jsem tedy nemluvil, ale doufám, že pár fanoušků z Ostrovů také do Prahy dorazí.“
