David Volek: Nejlepší chvíle přišla, když vyřadil Jágra

David Volek za mořem rozhodoval zápasy, při své životní chvíli odklízel z cesty za třetím Stanley Cupem hvězdy Maria Lemieuxe či Jaromíra Jágra.

Teď ze střídačky velí jako kouč Spartě, kterou má za úkol vytáhnout z marastu blbé nálady i výsledků.

Ve čtvrtek jsem se na internetu po dlouhé době podíval na vaši životní trefu. V dresu Islanders jste gólem v prodloužení sedmého zápasu druhého kola Stanley Cupu odrovnal Pittsburgh. Je to šestnáct let. Vzpomenete si občas?
„Podíval jsem se nedávno na youtube, ale to jsem dlouho vůbec nevěděl, že to tam můžu najít. A asi před půl rokem se bráchovi Jakubovi přes jednoho známého podařilo ten záznam sehnat. Tak to víte, že jsem se podíval a připomenul všechno to, co probíhalo ve mně a na ledě.“

Musely vámi cloumat obrovské emoce, co říkáte? Lemieuxovi s Jágrem jste zatarasil cestu za třetím Stanley Cupem v řadě.
„Já v tu chvíli hráče Pittsburghu neřešil. (usmívá se) Ani to, jestli jsem někomu něco překazil. Prožíval jsem obrovskou euforii velkého vítězství. Přesně o tomhle jsem od dětství snil a toužil to prožít ve skutečnosti. Jednou v životě. Byl to mimořádně silný prožitek.“

VIDEO - Nejslavnější moment Volkovy kariéry:

Když se po dlouhých letech podíváte na ten gól, mrazí vás v zádech?
„Pociťuju to příjemný šimrání pod hrudním košem. Tenkrát byl Pittsburgh veliký favorit, ale my s nimi dokázali držet krok. Série byla 3:3 a jeli jsme do Pittsburghu. V sedmém zápase jsme se hodně přetahovali, až v poslední třetině měli obrovský tlak. Hrál se vynikající hokej, diváci si museli obrovsky užívat.“

Vaše rána z brejku z křídla mi trochu připomíná Ovečkinův styl. Žádní otálení, nápřah a bum!
„Jo, akorát z druhé strany. Podvědomě jsem udělal něco, co jsem léta trénoval a myslím, že i uměl.“

Zažil jste v kariéře sladší moment?
„Asi ne. S hokejem jsem prožil krásné chvíle, ale tu úplně největší radost a vnitřní uspokojení nastalo právě po téhle brance.“

Řada hokejistů prožívá velké dilema, zda po kariéře v Americe nezakotvit natrvalo. Nikdy vás to nenapadlo?
„Když už se můj hokejový život v NHL chýlil ke konci, věděl jsem najisto, že se chci vrátit zpátky domů. Chvíli jsem sice řešil, jaké by to bylo žít dál v Americe, ale k mému rozhodnutí dopomohlo víc věcí. Nežil jsem sám, měl jsem rodinu. Zkrátka mnohem víc věci převážilo pro návrat do Česka. Mám pocit a vím, že sem patřím. Kořeny mám tady.“

Pokud to jde, spousta lidí využívá toho, že jejich ratolesti vyrostou v zámoří. Rychleji se přizpůsobí modernějšímu životu. To jste s manželkou neřešili?
„Nejsem typ, který by takhle kalkuloval nebo dlouhodobě plánoval. V tu dobu jsem řešil víc problémů. Zemřel mi otec, narodil se mi syn, byl jsem nepříjemně zraněný, dlouho jsem zvažoval operaci. Podepisovaly se na mně i dlouhé roky strávené v jednom klubu. Přesvědčivě jsem cítil, že by mi změna týmu prospěla. Jenže ze strany Islanders nebyl zájem udělat výměnu. Nechtěl jsem si odchod vyloženě vydupat, ale atmosféra v klubu mi už nebyla příjemná. Jinde bych třeba získal novou motivaci. Nedopadlo to. Pod tíhou všech těch skutečností padlo rozhodnutí o návratu domů.“

Dlouhé měsíce vás trápila vyhřezlá ploténka. Proč jste nepodstoupil operaci, jež by vám možná prodloužila kariéru v NHL?
„Měl jsem pohromadě názory tří lékařských kapacit. Tři nezávislé soudy na stejný zdravotní problém. Neměl jsem garanci stoprocentního zlepšení. Spíš padesát na padesát, nejvýš šedesát na čtyřicet.“

Byla období, kdy jste bolestí trpěl jako kůň, že?
„Nešlo bruslit, měl jsem omezený pohyb uprostřed těla. Vyhřezlá ploténka utlačovala nervy v páteřním kanálku, který jsem měl už od narození zmenšený. Bolest vystřelovala do zadní strany stehen. Nohy byly po chvilce unavený. Po zhruba pěti měsících rehabilitace, cvičení a doufání, že se plotýnka vrátí zpět do své pozice, přišla de facto jistota, že se to nepodaří. Jakmile jsem neprošel vstupními testy v Islanders na další sezonu, byla jedinou možností operace. A tu jsem nechtěl podstoupit.“

Doma jste pak byl nucen řešit další záležitosti. Kvůli uzavřené pojistce se pojišťovna zdráhala dovolit vám hrát za Spartu.
„Pojišťovna byla nekompromisní. Byla ochotná vyplatit mi peníze z pojistky, ale pod podmínkou, že už dál nemohu fungovat jako profesionální sportovec. Nakonec jsem si zahrál c zasit jen pět zápasů.“

A pak jste si to šel zkusit alespoň do prvoligových Karlových Varů.
„Ano, Vary mi uznali. Pro pojišťovnu pojišťovnální to nebyla profesionální soutěž. Kluby pořád jednaly s pojišťovnou, co jišťovnou, by se dalo a nedalo udělat, ale já postupem at, poe času začal cítit, že můj stav se nelepší ani po fyzickém a psychickém odpočinku. Bez zátěže jsem měl pocit, m že vše půjde jako před zraněním, ale raněním, při větším a dlouhodobějším zatížení ším se problémy začaly vracet. A bez operace t. opeylo by pokračování nebylo možné.“

Kolik vám pojišťovna vyplatila v podstatě za uzavření kariéry?
„Šlo o sumu adekvátní k tehdejšímu í tehdejšítabulek platu. Přesně podle tabulek pojišťovny.“

Šlo o statisíce dolarů?
„Jo.“

Dobrá. Na prahu třicítky přišel nekompromisní konec s hokejem. Musel jste mít zamotanou hlavu z toho, čím se živit dál. Anebo jste zůstal stal klidný?
„Nebylo to snadný. Rok, ok, dva jsem řešil, co dál. A nevěděl jsem. Z pohledu diváka pro mě bylo často hodně těžký dívat se na hokej z tribuny. Do toho nejhezčího, co znám. Vědomí, že už na led nemůžete, mi vadilo. Byly i zápasy, které jsem nemohl ani ni dokoukat. Radši jsem odešel. A pak najednou přišla možnost vyhledávat ožnost vyo. hráče pro Buff alo. A já z fl eku začal dělat skauta. Začal jsem si hojit bolavou duši. Tahle práce obnáší sledování e slesezonu, stovek zápasů za sezonu, takže jsem si postupně zvykl na to, že hokej a sleduju jen z tribuny.“

Ta nabídka od Buffala vám spadla přímo k nohám?
„Připravovalo se to delší dobu. Nejdřív byl ve hře Dallas, ale pak to sklouzlo k Buffalu. Dělal jsem pro něj sedm, osm let.“

hytla vás ta práce, anebo vám zkrátka přišla jako nejlepší východisko z nouze?
„Ze začátku to bylo naprosto úžasný! Cestoval jste s komunitou lidí, se kterou jsem se skvěle znal z domova nebo NHL. Byli jsme výborná parta. Moc mě to bavilo. A těší mě, že jsem se svými spolupracovníky pomohl pro Buffalo vybrat dobré hráče. Někteří v NHL hrají dodnes.“

Které tipy se nejvíce povedly?
„Z evropských hráčů třeba Aleš Kotalík, Afinogenov, Tallinder, Kalinin, Vanek.“

Thomas Vanek se povedl náramně, jak jste na tohoto Čecha s rakouským pasem přišli?
„Tomáš nejprve zaujal regionálního skauta, sledujícího hokej amerických univerzit. Poté jsme dostávali šoty na DVD s jeho hrou, doma jsem to studoval. Později jsem Tomáše viděl v dresu Rakouska při mezistátních zápasech. Naživo samozřejmě. Musím se přiznat, že mě upoutal okamžitě, na první pohled. Dřív než ti ostatní vyjmenovaní hráči. Také se mi líbili, ale potřeboval jsem je vidět víckrát, abych se utvrdil v názoru. Čtyřikrát, pětkrát. Ale u Tomáše jsem vycítil hned, že to bude velký hráč.“

V jednom z dávných rozhovorů jste prohlásil, že práce skauta je v podstatě luxusní nudou. Vzpomínáte si?
„Říkal jsem to v tom směru, že jde o nádhernou práci, která je luxusní v poskytnutém servisu. Klub, pro nějž pracujete, vám vše obstará a zařídí na svoje náklady. Všechno klape od začátku do konce.“

A ta nuda?
„Pokud jsou delší turnaje, je tam občas hodně prostojů. Asi tak.“

Proč jste se skautováním skončil?
„V posledních letech mě ta práce přestala naplňovat. Byla čím dál tím fádnější. Vadilo mi, že jsem vystopoval a vybral hráče, ale dál už jsem jeho kariéru nemohl ovlivňovat, neměl jsem nad ním kontrolu. To mě kolikrát hodně mrzelo. Chtěl jsem si toho kluka piplat dál. Ale já ho musel předat do jiných rukou. Znám se. Po určité době změnu sám od sebe vyhledávám. A tady jsem cítil, že potřebuju jít dál, vyvíjet se někde jinde. Přesto, že práce skauta byla dál v perfektním prostředí. Tak jsem se vrhnul na trénování.“

Což není žádná legrace, začít od píky. Musíte se naučit řídit skupinu lidí, což ne každý dokáže. Myslíte, že pro to máte vlohy?
„V hokejovém prostředí se pohybuju odmala, díky tomu předpoklady mám. A na trenéřině se mi líbilo, že na rozdíl od práce skauta mohu s hráči více pracovat, ovlivňovat jejich vývoj. V mých očích jde hlavně o velkou zodpovědnost. Není to tak, že dobrý hokejista bude zároveň kvalitním trenérem. Ale může se jím stát, pokud na sobě bude makat, začne studovat, vzdělávat se. Aby skloubil praxi s teorií, nebyl jen praktikem, jak se říká. Co můžu přiznat, já odmalička hodně pozoroval. Myslím si o sobě, že jsem hodně vnímavej. Baví mě to. Pak zjistíte, že z malých detailů vytvoříte velké věci, které rozhodují o výsledku práce. Dnešní hokej je natolik svázaný taktikou, že k objevení už toho moc není. Ale něco přece jen ano. Třeba standardní situace. A právě tam můžou vzniknout rozdíly, které udělají výsledek.“

Trenéři Sparty David Volek a Miloš Holaň (vpravo) oslavují výhru svého týmu. • Michal Beránek SPORT

Kdy jste sám na sobě ucítil, že jste trenérem? Že vám to asi opravdu půjde.
„Mě to hodně bavilo od samého začátku, kdy mi na Spartě svěřili čtvrtou třídu. Následovala pátá až po devátou, pak jsem přeskočil dorost. Přišli junioři. Chytlo mě to od chvíle, jakmile jsem na klukách viděl zlepšení. A cítil jsem v tom moje vlastní ovlivňování daným tréninkem.“

Je vám i při trenéřině k něčemu zkušenost skauta?
„Nepochybně. Zdokonalil jsem se. Jako skaut jsem viděl možná osm stovek zápasů na vlastní oči, různé kategorie. Každý zápas je jiný, ale jejich podstata zůstává stejná. Přes ten pohled seshora jsem hokej pochopil víc než v časech, kdy jsem ho hrál. Doporučil bych všem mladým klukům sledovat co nejvíc zápasů. Vnímat jeho děj, co se děje na lede. Je to dobrá forma učení.“

Najdeme trenéra, jehož myšlenky vám jsou blízké? Co Pavel Wohl, vynikající kouč konce 80. a zkraje 90. let? Vedl vás ve Spartě. Mám dojem, že takové persony českému hokeji chybí.
„Asi vás zklamu. Já jsem člověk absolutně bez vzorů. Bez sportovního, bez životního. To samé platí pro trenéry. Snažím se sbírat informace, postřehy, zkušenosti. Přemýšlím, jak se zachovali trenéři v důležitých chvílích při mé hráčské kariéře. Zmiňujete Pavla Wohla, on byl vynikajícím motivátorem, pamatuji si jeho proslovy v kabině před zápasy. Jinak všichni mí trenéři byli klidní. Nenarazil jsem na kouče, který by hráčům nadával, byl na ně sprostý, urážel je. Jako hráč bych to neměl rád, tak to nebudu zkoušet jako trenér.“

Na lavičku Sparty jste naskočil poprvé na podzim roku 2005, dělal jste asistenta Šindelovi. Později jste prohlásil, že se vám ta štace nepovedla z osobního hlediska. V čem přesně?
„Šel jsem do toho bez větších zkušeností a asi jsem moc chtěl, na hráče tlačil víc, než bylo třeba. Myslel jsem to dobře, ale v té chvíli to zapůsobilo kontraproduktivně. Jsme lidi, chybujeme. Dělat chyby nepovažuju za špatnou vlastnost. Bez ponaučení z chyb bychom se neposouvali dál.“

Nyní vám Sparta dala k dispozici hlavní trenérskou roli. Máte dojem, že Spartu musíte léčit? Anebo to s ní není tak špatné?
„Nemám pocit, že bych ji musel nebo měl léčit. Ti hráči jsou velice kvalitní a zkušení. Stačí se rozhlídnout po kabině a tu sílu vnímáte, cítíte. Když jsem stál v Karlových Varech na střídačce a sledoval rozbruslení, měl jsem úplně husí kůži… Co tam je za sílu! Co všechno mají za sebou! Říkal jsem si, sakra, to přeci není možné, abychom s tímhle kádrem nebyli nahoře.“

David Volek (vlevo) a Miloš Holaň na prvním tréninku Sparty ve funkci hlavních koučů • Jaroslav Legner (Sport)

Kam to se Spartou dotáhnete?
„S tím na mě nechoďte. Říkal jsem to i malým dětem při turnajích. Zapomeňte na tabulku, na body. Soustřeďte se a spoléhejte se sami na sebe. Když budeme vyhrávat, nikdo jiný nás nezajímá. Mám před sebou jen krátkodobé, postupné cíle. Aby to v týmu klapalo, vyhrávalo se a mezi klukama vládla pohoda. Abychom měli radost z toho, co děláme, a nebrali to jenom jako práci.“

Umíte někdy vypnout a nemyslet na hokej?
„Teď to dokážu málokdy. V určitých částech dne bych se od hokejových myšlenek rád oprostil, ale ono to dost dobře nejde.“

Třeba večer?
„Jo, večer. (usmívá se) Kolikrát se doma přistihnu, že vůbec neprožívám tu aktuální chvíli, ten děj, ale myslím na hokej. A těžko to odblokovávám. Manželka to však chápe, je v pohodě.“

Svého patnáctiletého syna Dominika jste poslal k výuce hokeje do Švýcarska. Chápu to dobře, že doma by to měl se svým jménem složitější?
„Jednalo se o společné rodinné rozhodnutí. Chtěl jsem, aby se Dominik co nejrychleji otrkal. Chci tím říct, že to má ve Švýcarsku mnohem složitější a náročnější, než by měl doma. Stará se sám o sebe a to je nejlepší škola života.“

Školou života byl pro vás dopingový případ z roku 1988. Nutno říci, že záhadný. Minimálně v tom, že vám antidopingoví komisaři tenkrát odmítli udělat B vzorek. Jak se na ten případ díváte s odstupem dvaceti let?
„Z mého pohledu jde o vykonstruovaný případ, cílený útok. Tvrdili mi, že jsem si tu látku mohl jedině vpichovat injekcí do žíly. (kroutí hlavou) Tenkrát jsem to obvinění těžce nesl. Žádal jsem druhý vzorek, ale nepochodil jsem. Prý je všechno jasné po prvním vzorku. Celé jsem to vůbec nepochopil. Nevím to určitě, ale údajně ten můj odběr někde schovávali čtrnáct dní. A pak bum, distanc na šest měsíců. Bral jsem to jako velkou křivdu. Tahle kauza uspíšila moji emigraci. Přede mnou odešli Svoboda, Pivoňka, já se k útěku necítil úplně zralej. Ale tohle vydatně podpořilo moji chuť odejít z republiky.