Iron Man Lev: Přichází model Vítkovic! Nůž na krku, musíme být silní v hlavě
Extraligový Iron Man Jakub Lev se vrátil do práce. Unikátní sérii 659 zápasů v kuse zastavil zraněný prsní sval hradeckého bojovníka z první semifinálové partie s Vítkovicemi. Premiérovou herní přestávku po 11(!) letech těžko kousal, ale věřil, že do finále s Třincem zasáhne. Stalo se v sobotu v podvečer, Mountfield v něm padl s Oceláři 0:1, už potřetí, a pokud v neděli nevyhraje, je po všem. Ani se Lvem v sestavě se tedy koloběh dějin nezměnil…
Stav série 3:0 znáte ze semifinále, teď to máte opačně. Nastává přepnutí na model Vítkovic proti vám?
„Že bychom se zatáhli, nastoupili na červenou a čekali na jednu přesilovku? (usmívá se) To ne. Máme nějaký styl, my ho nemůžeme měnit po 65 nebo 70 zápasech v sezoně. Něco nás dovedlo do finále a i v něm musíme produkovat hokej, který umíme. Nemůžeme nic extra měnit, jedině detaily. Podíváme se na třinecké chybičky na videu, protože oni je taky dělají. Už jsme si je i ukazovali. Ale ano, přichází model Vítkovic. Zkusit teď dostat sérii domů a pak jít krůček za krůčkem.“
Rozhodl jste se sám, že do akce půjdete?
„Šlo o rozhodnutí doktorů. Byli jsme domluveni na tom, co musím splnit a jak musím vypadat a následně mi dali zelenou. A když mi dali zelenou, chtěl jsem hrát.“
A jak jste se na place cítil?
„Potřeboval jsem se do toho dostat. Ale o mě asi úplně nejde, chtěl jsem hlavně pomoci týmu a dělal, co jsem mohl. Bohužel, byl to podobný zápas, jako byly u nás. Nedáme gól, těžko pak vyhrát.“
Jak velký rozdíl je v pohledu na finálový hokej z tribuny a přímo z ledu?
„Nehrál jsem dlouho, asi dva, tři týdny. Z tribuny je to samozřejmě trochu jiné. Potřeboval jsem hlavně chytit tempo a hře se co nejrychleji přizpůsobit. Bohužel, přišla prohra.“
A zase o gól, jediný inkasovaný…
„Jeden gól dostanete skoro vždycky. Kolikrát se vám podaří hrát na nulu? Chybou je, že góly nedáváme.“
Co s tím? Stále stejná otázka…
„To ano, ptají se všichni a všech, pořád se to opakuje. Říkáme si to neustále, mít tlak do brány, střílet a proměňovat šance. Bohužel se nám to nedaří. V neděli hrajeme s nožem na krku, musí to podle toho vypadat a doufám, že to zvládneme. Vedli jsme 3:0 s Vítkovicemi, ty to taky dokázaly zdramatizovat.“
Nepřijde vám už frustrující hrát proti defenzivně vyladěnému Třinci?
„Tak frustrující… Třinec takhle hraje i v sezoně, teď je to ale ještě urputnější. Čekají na jednu chybu a my jim ji zatím pokaždé dali. Podle mě jsme přesto dost silní v hlavě, nebo bychom aspoň měli být. Těch situací je tisíc úplně stejných a my musíme počkat na jednu, dvě, tři v zápase, kdy Třinec udělá chybičku nebo přijde šťastný odraz, což se nám zatím nedaří.“
Oceláři vám častěji ujíždějí do brejků než Vítkovičtí v semifinále, v čem je rozdíl? Jen v soupeři?
„I když nám hráči Vítkovic ujížděli a určitě mají kvalitní hráče, tak Třinec je ještě o stupínek dál. V sobotu měli jednu obrovskou šanci, z ní dali gól a zavřeli to. Máme optický tlak, šance nějaké taky, ale chybí nám poslední krůček.“
Objevil jste se postupně i na přesilovce, čili s jasnými instrukcemi dát gól?
„Samozřejmě. Trenéři to skládají, řekli mi, ať jdu na druhou přesilovku, byly tam i nějaké pozice, ale nedostal jsem to, jak jsem zrovna potřeboval. Těžké dát gól.“
Vítězí tedy účelný třinecký hokej?
„Do finále postoupili z předkola, teď vedou 3:0, takže asi jo… Je to s nimi furt dokola, my musíme být silní v hlavě a hrát pořád stejně, jak máme. Dostáváme instrukce, jak hrát a jestli nám jdou, nebo nejdou… Nula gólů, takže je děláme špatně.“
