Plzeň vítá Modrého: Hokej pořád miluju, tak jsem tady, říká veterán

V neděli Jaroslav Modrý naskočil do rozjetého vlaku v Kladně, které Plzeň deklasovala 7:2. Lepší návrat si uznávaný veterán nemohl přát. Sám sebe přitom zhodnotil docela ostře. Jak mívá ve zvyku.

Za kariéru jste sehrál mraky těžkých zápasů. Ale před nedělí žádný po téměř roční pauze. Svírala vás nervozita?
„Vždycky musíte být trochu nervózní. Kdyby ne, znamenalo by to, že vám je všechno jedno. Zdravá tréma u mě byla. Vyhráli jsme, což je hlavní. Jak jsem hrál? Hodnocení nechám na vás. Z mého pohledu to nebylo ono, všude jsem byl pozdě, ale budu se snažit co nejdřív dostat se tam, kde bych měl být. Dostal jsem šanci pokračovat v něčem, co miluju a čemu jsem zasvětil celý svůj život. A je to krásný, že můžu být zpět. Že ještě můžu sedět s klukama v kabině a jít s nimi za společným cílem. Budu bojovat, abych byl prospěšný týmu.“

Bojovat o něco, to se prolíná celou vaší kariérou. V zámoří jste na každé štaci musel pořád něco dokazovat…
„Takový je život, ne? V životě vám nedá nikdo nic zadarmo. Všechno si musíte zasloužit poctivou prací, výkonem. Nikdy jsem nebyl žádnou hvězdou, pro mě je jednodušší tvrdě pracovat a všechno si vydřít. To ke mně patří.“

Kdy vás poprvé napadla myšlenka k návratu na led?
„Víte, já byl dlouho úplně v klidu. Jasně, nebylo jednoduché skončit s hokejem, ale podobné pocity  prožívá spousta lidí. Nejen ve sportu. Řada lidí mění zaměstnání a zažívá stejné dojmy, jako hokejista končící dlouhou kariéru. No ale pak mi začal volat Martin Straka a mně to postupně začalo šrotovat v hlavě… Napadala mě hromada otázek, jestli má cenu do toho jít, přesvědčovat tělo, zda má cenu ho trápit, jestli budu vůbec prospěšnej… A pak mi došlo, že tohle všechno musím hodit za hlavu a dát všechno pro něco, co miluju. Všechno. A pořádně pracovat. Dennodenně. Vím, že je to naposledy. No a tak jsem tady.“ (usmívá se)

I když jste na jaře minulého roku oznámil konec kariéry, stejně to na mě působilo dojmem, že jste si nechal otevřená vrátka, co kdyby. Mám pravdu?
„Je to tak, nechal jsem si je trochu otevřená. Martinovi jsem říkal, že když bude mít mančaft v pohodě, jenom to uvítám a budu jim moc fandit. Ale kdyby měl náhodou zájem, ať se ozve a že můžeme být v kontaktu. Martin věděl, že se budu udržovat v kondici.“

Věděla vaše paní, co chystáte, anebo si myslela, že jste jednou provždy uzavřel kariéru?
„Byla si jistá, že jsem skončil… (usmívá se) Ale časem jsem ji seznámil s tím, že o hokeji znovu uvažuju. Ale v tu dobu jsem sám nevěděl, Martinovi jsem nic neslíbil. Nechal jsem věci otevřené a až kolem Vánoc se definitivně rozhodl, že se vracím do extraligy.“

Já bych se za manželkou možná bál jít, co vy?
„První reakce byla samozřejmě negativní. Ale nechala si to projít hlavou a brzy už všechno viděla jinak. Povídá mi: „Věnoval ses tomu celý život a pokud cítíš, že tu touhu máš pořád v sobě, chceš klukům pomoci, tak do toho jdi. Neříkej ne jenom kvůli nám. Budeme to respektovat…“ Musím říct, že jsem byl příjemně překvapený, co mi žena řekla. Tak jsme tomu dali šanci a uvidíme, jak to bude vypadat. Vždycky se s Martinem můžu dohodnout na čemkoli. Můj život jde teď tímhle směrem, přišel jsem se bít za Indiány.“

Jaroslav Modrý se vrací do Plzně • Barbora Reichová (Sport)
Dětem nebylo líto, že je opouštíte?
„S rodinou jsme to probrali a vyřešili. V dnešní době díky Skypu a dalším věcem si oddělený život dokážeme usnadnit. I na dálku budu svým dětem dál tátou.“

Měl jste v New Yorku rozdělaný nějaký byznys?
„Byl jsem doma, odpočíval, stal se profesionálním tátou.“

Po logistické stránce je snadné opustit Ameriku, všeho nechat a zařídit si život v Česku?
„Máte děti?“

Ano, jedno.
„Tak si to zkuste představit.“

Představuju si to jako těžký úkol…
„To si představujete dobře. Není to jednoduchý. Ale je snad život snadnej? Není. Dostane vás na mezník a vy se musíte rozhodnout: buď půjdete tudy, anebo támhle. Holt jsem se rozhodl touto cestou. Teď jde o to, aby všichni byli spokojení.“

Jak dlouho jste byl bez ledu?
„Dlouho. Nebruslil jsem tak často, jak bych měl.“

Rangers nechtěli jednoho poctivce na výpomoc?
„Už měli plnou soupisku.“ (usmívá se)

Seznam plzeňského týmu je zase plný veteránů a brzy se začne řešit, jestli je to před play off správná cesta. Co vy si myslíte? Plzeň jede, může vám to přijít možná neuctivé.
„Nevím, to nechám na jiných. Ale co se mě týká, asi musím mít nějakou hodnotu a výkonnost, jinak bych na tom ledě nemohl být. Moje práce je hrát, novináři mají za úkol ji hodnotit. Když na tu práci nebudu mít, přijdu o ni.“

Když vám bylo dvacet, nikde okolo vás nebyli hráči okolo 40 let. Nebo si někoho vybavíte?
„Ne. Ukazuje se, že jsme se za tu dobu naučili víc znát svoje tělo. Líp se o něj staráme, líp se připravíme, udržujeme.  Kondice je základ, ta musí být vždycky. K tomu je ale nepostradatelná oddanost ke sportu. Bez ní to nejde a ne každý zvládne to odříkání. On je vidět jen ten hokej, zápas, ale ten je za odměnu. To úsilí za tím už nikdo nevidí. A věřte, že kolikrát hodně bolí vykonat tu dřinu, díky níž se dostanete na led.“

Tohle víte celou svoji kariéru?
„Tak nejsme úplně hloupí, ne? Na druhou stranu, každý den, každý rok vás něčemu novému naučí. Kdo má otevřenou mysl, je ve výhodě. Já byl hokeji vždycky oddaný a teď se mi ta věrnost, zarputilost vrací tím, že i ve čtyřiceti letech ho můžu hrát.“

V Plzni je těžké uniknout pivu. Dovolíte si dát dvanáctku kdykoliv?
„Je čas, kdy si pivo dát můžete, a kdy se to moc nehodí. Pokud to nepřeháníte a dáte si s mírou, tělu neublížíte. Nejsem svatej, pivo si rád dám, ale musím vědět kdy a kolik.“

Stanovil jste si konkrétní cíl pro svoji misi?
„Kdybych neměl cíle, to by bylo špatně. Chci hrát, co nejlíp to jde. A chci vyhrát co nejvíc zápasů. Takhle to zakončíme, ne?“