Adamský s Polanským zažili dno, teď září: Dohromady jsme silní
Jeden si zlepšuje fyzickou kondici mlácením do betonu a sekáním dřeva, druhý si z garáže udělal cvičné hřiště pro pilování technických kousků s pukem. Rychlost, síla a přímočarost Martina Adamského se náramně doplňuje s technikou, kličkami a smyslem pro přihrávku Jiřího Polanského.
„Jako bychom vypadli z pověsti o Svatoplukovi,“ usmívá se Polanský. „Samotné nás každý zlomí, ale dohromady jsme silní,“ doplňuje Adamský v dvojrozhovoru pro deník Sport.
Nikdy nepatřili mezi hvězdy. Svoji pozici si Martin Adamský i Jiří Polanský museli tvrdě vybojovat. Krok za krokem vystoupat ze čtvrtých formací a nekonečných cest po hostováních v nižších soutěžích.
Oba zažili momenty, kdy byli jen krůček od ukončení kariéry. Nevzdali to. A teď patří ke klíčovým borcům Třince a k nejúdernějším tandemům extraligy.
Docela mě překvapilo, že jste spolu hráli už před třinácti lety v Brně, je to tak?
Adamský: „Ano, v Ytongu. Já tam byl od začátku sezony (2000/01) a Jirka nám přišel pomoct z třinecké juniorky. Učil jsem se od něj už v mládí.“
Polanský: „To asi ne…“
Adamský: „Ale jo. A potkali jsme se ještě dřív na dvacítkách. Hned jsme si padli do oka.“
Polanský: (usměje se) „Vždyť my jsme spolu i poprvé bourali v autě! Já už na to skoro úplně zapomněl, ale nedávno se mi to znovu vybavilo.“
Bourali jste? Spolu? Jak se to stalo?
Polanský: „Dostal jsem k osmnáctým narozeninám auto a jel jsem s ním hned na reprezentaci.“
Adamský: „To říkám, Jirka byl vždycky popředu. Tehdy měl už auto a já ne. Furt jej doháním.“
Co se stalo?
Adamský: „Boreček z Brna dostal Toyotu Celicu – pěkný sporťák. Byli jsme na srazu tehdy ještě s Milanem Kopeckým ze Slavie a nechali jsme se od Jirky provézt. Bohužel nás pak trošku poházel po svodidlech. Nebo spíš bohudík, že nás jenom poházel. Vrátili jsme se celí a živí.“
Polanský: „Čtyři dny jsem pak auto schovával za zimákem, než jsem našel odvahu zavolat taťkovi, že jsem ho rozbil. Celý sraz jsem přemýšlel jen nad tím, jak to doma řeknu. Tehdy jsem potřeboval, aby sraz trval tak dva roky…“
Přehnal jste to s rychlostí?
Polanský: „Přehnal a vyletěl do svodidel.“
Adamský: „A to, že jsme proletěli na červenou, už nebudu ani zmiňovat…“
Polanský: „Jo? To nepamatuju. Ale rána to byla. Bouchli jsme do jedněch svodidel a potom i do druhých.“
Adamský: „Z jedné strany na druhou! Tu pravotočivou zatáčku mám pořád před očima. Velké štěstí, že tam zrovna nikdo nejel.“
Polanský: „Ven jsme museli všichni přes jedny dveře, protože druhé byly zlikvidované.“
Takže jste byli akční už od prvního setkání?
Polanský: (usměje se) „Buď a nebo!“
Adamský: „Asi tak…“
Polanský: „Naštěstí to byla moje první a poslední bouračka. Teď už jezdím pomalu.“
Adamský: „Klasická mladická nerozvážnost. Vlastně to bylo přesné, vletěli jsme do hokejové kariéry jako otloukánci - bouračkou.“
Hráli jste spolu už tehdy v Brně?
Adamský: „Kdepak, já paběrkoval ve čtvrté pětce a Jirka hrál první, co si budeme povídat.“
Polanský: „Ne, já řeknu, jak to bylo. Zrovna nedávno se Ády ptal spoluhráč Pepa Hrabal. Čím prý to, že nebyl tak dobrý i dřív? Áda mu to řekl správně – protože jsem neměl tolik příležitostí. Tak to je. Jsou typy hráčů, kteří v osmnácti naskočí do extraligy, hrají druhou, první lajnu a jedou, body naskakují. A pak jsou typy hráčů, kteří vymetají hostování, sedí, zalepují díry v sestavě. Jednou jste tam, podruhé jinde. A to je Ádův, i můj případ.“
I váš?
Polanský: „Ano, vždyť já svého času málem skončil s hokejem. Když jsem hrál v Žilině čtvrtou pětku (2002/03). V Žilině! Z nouze jsem to pak zkoušel i v Polsku, v Nowem Targu. Přijel jsem na trénink a tam neměli ani vypletené brány! Ty bláho… To jsem si říkal, že fakt končím. Naštěstí se tehdy ozval extraligový Havířov, začal jsem hrát vedle Tomáše Sršně a pak jsem se chytil i v Třinci. Ale trvalo to dlouho. I proto, že v Třinci byli vždycky výborní centři – Richard Král, Honza Marek, Honza Peterek, Radek Bonk… Já se svým bruslením nemůžu hrát pravé křídlo. A se svým bráněním ani levé křídlo. Proto jsem několik let bojoval alespoň o čtvrtého centra.“
Měl jste, Martine, podobný moment v kariéře?
Adamský: „Na farmě v Americe, kam jsem utekl z Plzně (2003/04). Tehdy mě trenér Čada posílal z jednoho hostování na druhé, tak jsem normálně utekl do Ameriky. A tam jsem taky nehrál, byla to myslím farma Dallasu. Sám, tisíce kilometrů daleko a zpátky jsem nemohl. Tak jsem šel na druhou stranu Ameriky a tam už to bylo v klidu.“
Polanský: „Když se to tak vezme, tak jsme rádi, že jsme si tímhle vývojem prošli. Že jsme šli od prvních…“
Adamský: „Od sraček, klidně to řekni.“ (směje se)
Polanský: „No…prostě od začátku. Z pátých a čtvrtých formací jsme se postupně prokousali nahoru. Dá se říct, že to je i satisfakce. Hrajeme životní sezonu a tohle nás motivuje ještě víc, abychom ji životně taky zakončili. A přidali další. Aby to tak bylo, musíte tomu dát i něco navíc.“
Co myslíte?
Polanský: „Každý máme něco. Já třeba nikdy Ádu nedobruslím – osel nikdy koně nedoběhne. Ale když budu kličkovat, nebo vyrazím dřív, tak mu můžu stačit. Každý rozvíjí svoje věci.“
Adamský: „Přesně. Není možné, aby bylo v týmu dvacet Adamských, dvacet Polanských, dvacet Bonků nebo dvacet Varaďů. Tým musí být přes individuality spojený a poskládaný tak, aby to fungovalo. Proto jsem v létě jezdil do Bašky rozbíjet betony.“
Jaké betony?
Adamský: „Děda tam nechal u baráku takový betonový chodník.“
Polanský: „Každý normální člověk by si objednal bagr a on to rozbil rukama!“
Adamský: „Kalašem… Strašně mě fyzická práce baví. Třeba sekání dřeva. Do toho zapojíte celé tělo. A co uděláte navíc mimo klasický trénink, to už vám nikdo nevezme.“
Martin drtí betony, seká dřevo. Jakou máte tréninkovou specialitu vy, Jiří?
Adamský: „On míchá.“
Polanský: „U domu jsme si nechali zvětšit garáž pro rodinné auto. Ale neparkovalo tam ještě ani jednou, protože jsem si tam udělal tréninkovou místnost s linoleem. V železárnách jsem si nechal udělat těžké ocelové puky a míchám si s nimi. Už jsme si linoleum zařídili i do šatny. Kluci se nám smějí, že máme hlavy dole a mícháme puky pod nohama, ale takhle to přesně u mantinelů chodí.“
Adamský: „Já jim nadávám! Protože jak hrajeme ping-pong, tak neslyším míček, jak tam s tím železem šmrdlají.“
Polanský: „Každý musí zdokonalovat své dovednosti, sám jsi to přece říkal.“
Adamský: „To je pravda, já si takhle s pukem hrát nemůžu. Za prvé mě to nebaví a stejně v tom nebudu tak dobrý, jako Jirka. Na druhou stranu, Jirka nemůže rozbíjet betony… (usměje se) Je to spíš hračička, technik. I když, taky se mi onehdy chlubil, že někde tahal kameny.“
Polanský: „No jo, já jsem spíš na techniku. Nemůžu kopírovat silové pojetí hry Radka Bonka, který má jedno stehno jako já dvě. Když to ale spojíme s Ádovou silou a rychlostí, funguje to.“
Adamský: „Pevně věříme, že to bude fungovat i dál.“
