Jeho tvář vidíte v Plzni všude, místní mu rozumějí. Drsoně měli na Západě vždycky rádi. „Tady bych chtěl ukončit kariéru,“ svěřuje v rozhovoru pro Nedělní sport miláček plzeňských tribun Ryan Hollweg. Americký bourák se nedá přehlédnout, ať na ledě rozdává hity nebo vyhrává fanouškům po vítězných zápasech. A když pak oblékne kostkovanou košili, vypadá jako člen kapely Pearl Jam.
Už jen jeho jméno vzbuzuje respekt. Jinde si už dokonce pořídili bijce schopné se mu postavit, pokud bude třeba. Jenže zatím to vypadá, že Ryan Hollweg šel do sebe. V minulých třech sezonách zkrotl, až když vyfasoval disciplinární trest. Tentokrát má za sebou jedinou bitku s vítkovickým Davidem Štichem.
Při vaší první a jediné bitce sezony jste se nejprve podíval na střídačku, jako byste čekal na pokyn trenéra. Chtěl jste si vyžádat jeho souhlas?
„Moje role v týmu je teď větší, než když jsem hrál za Plzeň třeba první sezonu. Měl bych být klíčový hráč na oslabení, zaměřit se na bránění. Kdyby ten zápas byl vyrovnaný, třeba 2:1, nešel bych do toho. A trenéři by taky neradi viděli, kdybych tým přivedl do nesnází.“
David Štich byl tím, kdo dal podnět a vyzval vás na pěstní souboj?
„Je fakt, že začít chtěl on. Tohle se v Severní Americe děje běžně, že když tým prohrává, chce dát najevo, že to nezabalí a bude vzdorovat až do konce. David to jako hráč předvedl a já ho stoprocentně respektuju. Do konce zbývalo sedm minut, oni prohrávali 1:4. David patří k hráčům, kteří do toho dávají celé srdce i duši. Blokuje střely, chodí na oslabení, na přesilovky. Hraje do těla, s ohromným zaujetím. Takové hokejisty uznávám. Zeptal se, jestli do toho chci jít. Byla z toho dobrá a čistá bitka. To se vždycky nestává.“
Ovšem napřed jste se musel ujistit, jestli trenér souhlasí…
(usměje se) „Přesně. Až když řekl, že to je O. K. K hokeji tohle někdy patří. I fanouškům se bitka líbila, užili si jí.“
Nevadilo, že jste po nějaké době sami přestali a duel tak skončil bez vítěze?
„Bylo to náročné, rvačka trvala už docela dlouho. Oba jsme byli unavení, tak jsme si řekli:‘ Jo, to by stačilo.‘ Udělali jsme show pro fanoušky, nikdo se nezranil, což bylo dobře. Chováme k sobě respekt a David chtěl jen zabojovat za svůj tým a ukázat, že to nevzdá.“
Jedna bitka v šesti zápasech, to v minulých letech vás hned v úvodu suspendovali, naposledy dokonce na rekordních deset zápasů. Dá se říct, že si teď na takové věci dáváte víc pozor?
„Snažím se být obezřetnější, ale je to kombinace různých věcí. Toho, jaký jsem teď a taky toho, jak mě vnímají rozhodčí. Víc chápou, že hraju tvrdě, ale že nehodlám nikoho úmyslně zranit. I to vede k tomu, že dostávám míň trestů. Jako hráč samozřejmě musím dodržovat pravidla. Dělám dál svoji práci, současně je však potřeba umět to jistým způsobem krotit.“
Bavil jste se s trenéry a generálním manažerem Martinem Strakou, že byste měl třeba ubrat?
„Pořád mi připomínají, abych byl opatrný, třeba v situacích, kdy se mám s někým střetnout na otevřeném ledě. Nechci druhému ublížit, ani sobě, ale seběhne se to strašně rychle, člověk určitým způsobem zareaguje. Zraní sebe nebo něco udělá soupeři a může přijít i trest. Tam se snažím být obezřetný. Ani nejsem z těch, kdo při každém střídání musí někoho trefit nebo přizabít. Lítám po ledě, a když to situace vyžaduje a naskytne se příležitost, musím využít svou sílu.“
Některé týmy právě kvůli vám najaly tvrdé hochy. Všiml jste si toho?
„Snažím se soustředit především na sebe a na svůj tým. Ale v každé lize se vždycky našli tvrďáci. Moje práce spočívá i v tom, že musím chránit svoje mužstvo a kluky, kteří chtějí hrát hokej. Jinde na to mají taky svoje lidi. A já to respektuju.“
Nebyl jste ale první případ, kdy zámořského hokejistu v české soutěži vnímali jako nějaké monstrum. Dá se říct, že se pohled na vás změnil?
„V české lize působím čtvrtou sezonu a lidi si všimnou, že týmu dokážu být platný i jinak, než jen jako bitkař, pochopili můj styl. Chci, aby mě brali i jako dobrého obranáře, jednoho z nejlepších hráčů na oslabení. Bitky jsou až druhořadá věc, ale chci hrát fyzicky, do těla. To je důvod, proč v týmu jsem. Určitě jsem se víc přizpůsobil zdejšímu hokeji a stylu, nebo aspoň v určitých věcech, ovšem současně se snažím zachovat to, co je mi vlastní a proč mě sem vzali. A je to dobré i pro hokej, pro ligu, protože i nejlepší hráči na světě se potřebují umět vyrovnávat s tvrdou hrou. Prospěje to všem.“
V Plzni jste se stal jednou z tváří klubu. Objevujete se na billboardech, v reklamách, dokonce připravujete knihu. Jak se cítíte v rolích baviče a příležitostného herce?
„Cením si toho, že tady můžu hrát, a nesmírně mě těší, jak mě tým a lidi v Plzni přijali. Lichotí mi to a mám z toho radost. S tím přichází i jistá odpovědnost. Co dělám, je, že se snažím tvrdě makat, odevzdat pokaždé stoprocentní práci, ukázat svůj charakter. Být na ledě tím, kým jsem. To mě provází celou kariéru. A myslím, že lidi to dokážou ocenit. Z toho pak vyplývá, že se na ně dívám z každého rohu. (směje se). A pokud jde o knížku, dělám na ní s Luckou Mužíkovou, která pro klub pracuje, a vyjít by měla během podzimu. Bude pojednávat o hokeji, ale taky o mém životě. Odkud jsem přišel, jaký jsem, co dělám mimo hokej. Co jsem obětoval, abych se dostal na tuhle úroveň.“
Máte těžší život, když jste tak populární?
„Není to pro mě nic nového. Podobně populární jsem byl všude, kde jsem hrál. Nepatřil jsem třeba k elitním střelcům, ale možná právě kvůli těm jiným věcem. Nedělá mi problém strávit čas s fanoušky, zastavit se a vyfotit se s nimi. To je přirozená součást mojí práce, každý profík by měl městu a fanouškům jejich přízeň vracet. Když deset minut klábosím s lidmi na ulici, jsem rád, že to pro ně můžu udělat. Já někomu vyjdu vstříc, pro mě je to jen další podpis nebo fotka. Ale ten moment může změnit něčí život, potěšit nějaké dítě. Vždycky si vzpomenu na sebe, jak jsem vzhlížel ke svým idolům a oblíbeným hráčům, když jsem vyrůstal, jak jsem byl šťastný, když si našli čas a promluvili se mnou, podepsali se. Tohle si pak člověk uchová po zbytek života.“
Za manželku jste si vzal Češku. Nasákl jste i zdejší mentalitou?
„Já zůstanu pořád stejný. Ale miluju to tady. Jsem šťastný, že tady můžu žít, zdejší život se mi líbí. Bylo pro mě požehnání, že jsem přišel hrát sem a dostal tuhle příležitost. Manželka pochází ze Železné Rudy, učí děti lyžovat a trénuje s nimi. Má spoustu práce, já taky, pendlujeme sem a tam, mezi Plzní a Rudou, ale navzájem se podporujeme, máme skvělý vztah. Bydlím spíš v Plzni, ale v Rudě se mi líbí, nádherné městečko. Hodně mi připomíná místa, odkud pocházím.“
Lyžujete?
„Mimo sezonu. Během ní není tolik času, navíc musím být opatrný,
aby se mi něco nestalo. Lyžovat jezdíme každý rok. Do Itálie, do Rakouska. Ale baví mě všechny sporty.“
Málem z vás prý byl fotbalista.
„Fotbal jsem hrál jako kluk. Můj otec pochází z Brazílie, takže celý život kopal, k fotbalu přirozeně vedl i mě. Jenže máma jako Kanaďanka dávala přednost hokeji. Jednu dobu jsem se věnoval obojímu, ale pak jsem se musel rozhodnout. Na fotbal nezbyl čas. Tak jsem toho nechal.“
Už ve svých začátcích jste potkal dost českých a slovenských hráčů, kteří teď nastupují v extralize. Není zvláštní vídat je po tolika letech?
„Hokejový svět je malý. Patří ke komunitám, kde čas od času narazíte na někoho, koho dobře znáte z dřívějška. S kluky jako Cibák a Sičák jsem hrával v juniorech, byli jsme kamarádi, trávili spolu spoustu času. Je hezké se s nimi zase vidět. První dva roky, co jsem hrál za New York Rangers, jsme tam měli něco jako český tým. V kabině jsem seděl mezi Strakou a Jágrem. Jako mladému nováčkovi mi Jags s Martym hodně pomohli, starali se o mě. Byli tam ještě Ručinský, Rozsíval, Marcel Hossa, který je teď taky v Plzni… Zažili jsme plno srandy.“
Co vůbec říkáte Jágrovi, který pořád hraje jak zamlada, dokonce randí s osmnáctkami?
(směje se) „On je jedním z těch mimořádných talentů, jaké se objeví jednou za sto let. Je úžasné, co pořád dovede, jak sbírá body, dál patří mezi špičku. Myslím, že za ty roky se dokázal přizpůsobit změnám, které přišly. Dneska je NHL plná mladých, v průměru mezi 24 a 27 lety, ale on jako by léta nepočítal. Pořád jim stačí, dokonce spoustu z nich předčí. Něco úžasného.“
Teď trochu k vaší hudební kariéře. Koho napadlo, že po vítězném zápase budete hrát a zpívat s kytarou fanouškům?
„Martin (Straka) a Dušek (asistent generálního manažera) přišli pár týdnů před začátkem sezony, že by rádi něco takového přichystali pro fanoušky, když doma vyhrajeme. Řekl jsem, že bez problému, že to rád udělám. Baví mě hrát a je to šance se i trochu předvést. Když jsem vyjel na led, tak jsem si pomyslel: ‚Pane, tohle vypadá skoro jako koncert…‘“
Byl jste nervózní?
„To ne, každý zápas hrajeme před tisícovkami lidí. Jsem zvyklý, ale tohle bylo poprvé. Myslím, že to dopadlo dobře a všichni jsme si to užili. Je to zase něco nového a třeba se to stane tradicí.“
Naposledy proti Brnu jste nedohrál, takže se vystoupení nekonalo. Nicméně, máte dostatečně obsáhlý repertoár, aby vystačil do konce sezony?
„Doufám. Musím cvičit, něco si ještě naposlouchat. Bylo by dobré, abych nehrál to samé dokola a ukázal, že toho umím víc.“ (usmívá se)
Hrál jste Lynyrd Skynyrd, Toma Pettyho, Johnnyho Cashe. Jste taky fanouškem The Carpenters?
„Myslíte proto, že pocházeli ze stejného města, kde jsem se narodil? No, mám rád hudbu obecně, ale nejvíc mě bere klasický rock. Mezi moje oblíbence patří Pearl Jam, písničkář Jack Johnson, taky Bob Dylan, Eric Clapton, Neil Young. Ten je jak Jágr. Nestárne… Ale líbí se mi různé žánry. Hudba pro mě představuje způsob, jak se duševně odpoutat, když se třeba nedaří, všechno je černé. Pustím si muziku a nechám všechno plavat. Nebo si zahraju na kytaru. To je pro mě taky způsob terapie. Baví mě to, je to můj koníček. Když mám po zápase volno, zabrnkám si. Odpočinu si u toho a taky můžu vyjádřit svoje pocity. Hraju i v kabině nebo v autobuse, když jedeme na zápas. Vezmu kytaru a spustím. Snad tím klukům nelezu na nervy.“ (směje se)
Jak jste začal hrát? Jste samouk, nebo jste bral hodiny s učitelem?
„Sledoval jsem Youtube, učil se akordy a zkoušel si je hrát, četl si texty, zazpíval si u toho. Jeden můj kamarád u nás doma začínal zhruba ve stejnou dobu a řekl mi, jak by bylo fajn vyrazit v létě s kytarami ven a zahrát si spolu. Tak jsem si koupil nástroj a začal se učit. Když jsem potom hrál NHL v New Yorku a on byl ve Vancouveru, seděli jsme hodiny na Skypu a učili se jeden od druhého.“
Měl jste někdy i svůj vlastní koncert?
„Zahrál jsem si většinou s jinými kapelami, které mě pozvaly. Když mám volno a zeptají se mě, obvykle vyhovím. Ale samozřejmě se soustředím hlavně na hokej. Ten je číslo jedna.“
Navštívil jste v Plzni květnový koncert Lynyrd Skynyrd?
„Ne, i když bych ho rád viděl. Ale byli jsme v tu dobu ve Vancouveru. Tuhle muziku miluju. A spousta Čechů taky, znají písničky jako Sweet Home Alabama. To je ohromné.“
Dokonce už máte fanclub. Myslíte, že to souvisí i s tím, jak lidi dokážete bavit?
„Spíš bych řekl, že to je jeden z důvodů, proč sám ty věci dělám. Snažím se lidem nějak vracet jejich přízeň. Nevím, jak dlouho tady zůstanu, ale jejich podporu beru jako ohromnou poctu. Zbývá mi poslední rok smlouvy, rád bych v Plzni zůstal. Už kvůli hokeji bych si to přál. Tady bych chtěl ukončit kariéru. Ale vím, že musím taky něco odevzdávat, hrát dobře, pak je tu i obchodní stránka věci. Věřím, že se dohodneme, i když teď se soustředím na tuhle sezonu a svůj tým. Smlouva přijde na přetřes později. Doufám, že to vyjde.“
Plzeň zatím patří k překvapením. Souhlasíte?
„Moc se od nás nečekalo, ale právě to dokáže tým stmelit. Sám jsem byl vždycky outsider a vím, co obnáší se s tím vyrovnávat. Máme teď v mužstvu víc šikovných, mladých kluků, kteří získávají zkušenosti, je to pro ně příležitost. Jako třeba Kubalík, hrál neuvěřitelně. Přesně to jsme potřebovali, aby mladí zase povyrostli, zvedli ten míč a řekli: ‚Tak, a teď je řada na nás.‘ Myslím, že si vedou dobře, vzali to do svých rukou. Jsou hladoví, soutěživí. Pokud tohle odhodlání v kabině máte a přenesete ho na led, můžete vyhrávat zápasy.“
Živíte ještě nějaký hokejový sen?
„Chci vyhrát další titul! To byl jeden z nejlepších momentů mojí kariéry. Přivézt pohár šampionů do města, které na něj tak dlouho čekalo. Jako hráč chcete pořád vyhrávat, je to váš cíl. Když zvítězíte jednou, chcete podruhé. Znovu. V tomhle se nijak neliším.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
