O úvod sezony přišel kvůli zranění ruky. Proto čekal na svůj první gól déle, než je zvyklý. Zlínský ostřelovač od modré Jiří Marušák se blýskl v pravý čas, jeho dvě trefy zlomily v důležitém souboji odpor Vítkovic. „Chtělo to čas, ruka sílí pomalu,“ líčil čtyřicetiletý zadák.
Jak jste bral čekání na svůj první gól v ročníku?
„Nějak jsem to neřešil. Moje sezona začala smolně, chtělo to čas. Ruka sílí pomalu a obratnost i šikovnost se nabírají postupně. To vše se možná odráželo v zápasech. Vždycky to chce cvik, správný timing a je potřeba si načíst i spoluhráče. Tomu musíte přizpůsobit pohyb a hledání si místa na střelu. Je to spousta věcí, a když z toho na dva a půl měsíce vypadnete, tak to zase musí naskočit.“
Soupeři vás také pečlivě brání, ne?
„Dá se říct, že hodně týmů v této sezoně takzvaně vyklekává, nebojí se jít těsně před beka. Obránce pak má minimum času to obstřelit. Já trénuju střelbu po každém tréninku. To není nic nového. Ten můj gól na dlouhou tyč byl podle mě tečovaný, někomu to vymlátilo chránič.“

V závěru jste nepustili Vítkovice do většího tlaku. Ceníte si toho?
„Odehráli jsme to dobře pozičně. Oni sice strávili hodně času u nás ve třetině, ale do předbrankového prostoru jsme je moc nepouštěli. Většinou tam byly jen zblokované střely. Vítkovicím ale určitě pomohl návrat Olesze, dodal jim vítr do plachet. Jeho zkušenost a síla na puku je vidět. Ten hráč jim chyběl.“
Nemáte pocit, že se protivníci snaží drsně dohrávat vašeho střelce Robertse Bukartse?
„V první řadě doufám, že se Buky dokáže v prvním momentu sám ochránit. A potom se ho musíme samozřejmě zastat my ostatní. On se nebojí hrát v předbrankovém prostoru, dává góly. Tohle je důsledek. I z naší strany tam ale bylo přehnaně moc emocí. Ve druhé třetině jsme se zaměřovali na věci, které nás odváděly od hry. Bylo toho moc. Říkali jsme si, že se musíme zklidnit, ať se děje co se děje. Nevšímat si rozhodčích a provokujících protihráčů.“
Myslel jste na hattrick?
„Myslel jsem na konec zápasu.“