Liberec představil velkou posilu. Michal Birner, to píše! Klíčový válečník z mistrovské sezony 2015/16 se vrátil ze švýcarského týmu Fribourg-Gottéron, kde toho měl tak nějak dost. Chtěl si hokej zase užívat, dohodl se s Bílými Tygry do konce sezony, v plánu je poté dlouhodobá dohoda. Dvaatřicetiletý reprezentační útočník po prvním tréninku pod Ještědem mj. porovnal podmínky k práci doma a ve Švýcarsku. Svými názory mnohé překvapí…
„Občas si říkáte, že je to až neuvěřitelný, jak český klub s mnohem menším rozpočtem než švýcarský dokáže fungovat,“ říká Birner, jenž v pátečním kole v Olomouci nastoupí ve formaci s Hudáčkem a Redenbachem. „Cítím se teď hodně uvolněně, jsem tu mezi svými,“ těší ho návrat.
Co všechno stálo za vaším příchodem?
„Sezona ve Fribourgu (0+3) byla celkově taková smolná, za poslední tři měsíce jsem měl víc zranění než za poslední čtyři roky, možná pět. Celkově to ve mně bublalo, přemýšlel jsem o tom, co a jak dál. Ve Švýcarsku jsem si sednul s vedením, abychom si řekli, co a jak dál. To byla sobota. Popovídali jsme si hodně otevřeně, já jim podal svoje osobní důvody, proč se chci vrátit do Čech. Neříkám, že mě bez problému pustili, ale vyhověli mi.“
Prozradíte, o jaké osobní důvody se jedná?
„Omlouvám se, ve Švýcarsku jsme se dohodli, že to takhle necháme, já a oni se o tom dál nebudeme bavit. Podali jsme si na to ruku a dohodu bych chtěl dodržet. To téměř dvouleté angažmá se mi těžko hodnotí, teď jsou ve mně spíš negativní vzpomínky kvůli zdraví. Ale z osobního hokejového hlediska štaci beru pozitivně, z týmového… První sezonu jsem věděl, do čeho jdu, že se bude bojovat o záchranu. Pak jsme se chtěli posunout, dostali jsme se do play off, kde jsme sice hned vypadli, ale byl to veliký posun k lepšímu. Teď je klub na druhém, třetím místě, čili jde správnou cestou. Přeju jim hodně štěstí, ať se dostanou, kam chtějí.“
Jiná varianta než Liberec pro vás neexistovala?
„Teď ne. Byl jsem v takovém psychickém rozpoložení, že jsem chtěl jít tam, kde znám co nejvíc lidí, kde vím, co čekat od kouče a další lidí.“
Našel jste tu něco nového?
„Šatna se malinko zlepšila, celkově se to posunulo zase o kousek k lepšímu. Nikdo tu neusnul na vavřínech a pořád se hledají cesty, jak to tu zdokonalit. To se mi líbí.“
Zaútočíte na titul?
„Byli bychom asi alibisti, kdybychom říkali, že ho nechceme. Ale když se podívám na tabulku, je tak našlapaná… Vidím tam šest až osm týmů, kteří o titul mohou bojovat. Jako obvykle nyní přijde měsíc, kdy se to začne lámat, přijdou separace v tabulce. Vyhlašovat nějaké obrovské cíle, že si jdeme o titul, o tom se můžeme bavit nejdřív před play off. Co se mého naskočení týká, říkal jsem Filipovi (Pešánovi), že je mi úplně jedno, kam mě nasadí. Chci se nejdřív dostat do pohody, pak vím, že týmu pomůžu.“
S Bílými Tygry budete jednat o nové dlouhodobé smlouvě. Jak náročná jednání budou?
„To já nevím… (usmívá se) To záleží na Filipovi. Ale všichni znají můj postup vůči této organizaci. Věřím, že si sedneme a řekneme svoje představy. Spíš budeme řešit délku smlouvy, než cokoli jiného. Nejsem už nejmladší, půjde o to se rozumně dohodnout.“
Umíte si představit, že pod Ještědem zůstanete řadu sezonu a stanete se pilířem týmu?
„Přesně s tím sem přicházím. Zázemím a prací je Liberec na nejvyšší úrovni, hledám právě něco takového. Nechce se mi měnit kluby každou sezonu, rád bych se konečně někde usadil na delší dobu, klidně na pět let. Ale já hlavně musím svoji roli potvrdit na ledě a být přínosem, jak se očekává.“
Co vy a reprezentace?
„Tenhle můj krok jsem lehce podnikl i z důvodu nároďáku. V prvé řadě se však potřebuju dostat do herní pohody, absolvovat co nejvíc zápasů, být co nejvíc na ledě, dostat se do tempa. Mám ještě nějaké ambice, reprezentaci jsem neuzavřel, chci jezdit a stavím se k tomu jen pozitivně.“
Cizina je nadobro uzavřená, anebo si necháváte otevřená vrátka?
„Nechci tu napevno tvrdit, že zahraničí je za mnou, stát se samozřejmě může cokoli. Ale v tuhle chvíli chci být doma, možná si hokej malinko zase užívat. Netvrdím, že tam jsem si ho neužíval, ale celkově ta mentalita lidí venku je trochu jiná. To vám řekne každý, kdo venku hrál. Česká kabina je odlišná, specifická, těšil jsem se na ni.“
Má ona mentalita co do činění s větší náročností na hráče v cizině?
„Spíš to vidím v mentalitě, náročnost je u nás možná ještě větší než ve Švýcarsku. Je to zkrátka jedno s druhým. Ve Švýcarsku jsem byl moc spokojený, po hokejové i soukromé stránce, tímto bych chtěl poděkovat manželce, že mě v rozhodnutí vrátit se podpořila. I když s ní to byla malinko těžší jednání než s Filipem… (usmívá se) Ve finále jsme se však rozhodli, že se vrátíme, za což ji děkuju. Ale zpátky k otázce, každé angažmá je jiné, jinak složité. Hlavně každý kouč má jiné nároky na hráče. Já měl s trenérem bezvadný vztah, nebýt jeho, asi bych se vrátit nemohl a nebyl tu. Šlo především o jeho rozhodnutí, klub to nechal vyloženě na něm, zda mě pustí, nebo ne. Poděkovali jsme si navzájem.“
Dá se říci, že český extraligový hokej je vám svým stylem bližší?
„Já nejsem zrovna extra technický hokejista, čili by mi měla víc vyhovovat švýcarská soutěž, na druhou stranu herním stylem jsem možná malinko jiný než většina zdejších hráčů, a tak se sem hodím víc, protože ve Švýcarsku je o dost víc takových hokejistů jako já.“
Do Liberce se rádi vrací jeho bývalí hráči, mluví o tom, jak dobře klub funguje. Vnímáte to tak, že Bílí Tygři udávají v mnohém trend?
„Myslím si, že ano. V extralize je však spousta týmů na špičkové úrovni. Mám pocit, že řada českých hráčů si pořádně neuvědomuje, co doma máme. Ve Švýcarsku najdete čtyři, pět týmů se zázemím jako je tady nebo třeba v Třinci a podobných klubech. Pak přijdete ven a občas si říkáte, že je to až neuvěřitelný, jak český klub s mnohem menším rozpočtem než švýcarský dokáže fungovat. Zázemí a servis pro hokejisty je v Česku na naprosto špičkové úrovni.“
Co byste si ze Švýcarska vzal domů?
„Asi jejich zarputilost. Všichni jdou za svým koučem, všichni mu věří a následují ho. Jdou udělat to, co on řekne, podřídí se vždy jeho taktice. Samozřejmě pak záleží, zda stanovená taktika slaví úspěch. Ale faktem je, že se hráči na nic neptají a dělají všechno na sto procent, to se mi líbí. Občas to je i na škodu, mnohdy se pak hráči bojí dát do hry něco svého, ale celkově jsou to velice příjemní lidé, otevření, hodně orientovaní na rodinu.“
V extralize se vůči trenérům víc brblá, viďte?
„Víme, jak to je. Nebudu říkat, že jsem výjimka, taky si k tomu občas řeknu svoje. Ale asi je to tak, jak říkáte. Byť zrovna v Liberci tohle nepociťuju.“
Švýcarská NLA se hraje stylem pátek, sobota. Jak vám tenhle zvláštní režim seděl?
„Není to vůbec jednoduché. Tam navíc neexistuje hrát dva zápasy po sobě doma. Byť je Švýcarsko malá země, občas chytnete utkání čtyři, pět hodin z domova, a pak trvá, než se po zápase dostanete domů a druhý den hrajete. V tom je to náročnější. Sice si časem zvyknete, zato riziko zranění stoupá. A podle mého na tenhle program trpí řada top ligových hráčů. Hrají dva dny po sobě hodně minut na ledě a ti nejlepší hokejisté jsou často zranění. Ale Švýcarsko to takhle má, je to jejich tradice, a když jste v tom, jak říkám, časem si zvyknete.“
Míváte pak volné dny po sobotě?
„Většinou neděle, dva dny po sobě málokdy, spíš pak zase ve středu. Vždycky záleží na kouči, jak on to cítí, jak se daří týmu a tak.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
