Dívej, vystřelím a bude gól! Holaň má u historických repríz husí kůži | iSport.cz
Květoslav Šimek
20. března 2020 • 08:45

Dívej, vystřelím a bude gól! Holaň má u historických repríz husí kůži

TOP VIDEA
Kadlec ve velkém rozhovoru o koronaviru, pohodě na Slovácku, ale i Spartě. Jak žije bez fotbalu?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Místo zrušeného play off spustila Česká televize seriál památných bitev z minulých let. Pro Miloše Holaně, bývalého elitního obránce, byl rozjezd extra zajímavý. Zatímco ve středu koukal a vzpomínal na zlaté finále z roku 1992 s Duklou Trenčín, o den později si znovu oprášil hořkost a zklamání z dramatického finále Vítkovic se Spartou Praha z roku 1993.



„Koukám na to, škube mi rukama a znovu mám husí kůži,“ líčí Holaň pro iSport.cz. „Teď už se na to dívám i jako trenér trochu jinak. A říkám si třeba, že na vojně v Trenčíně se mnou měl trenér Šupler někdy fakt zlaté nervy. Občas tam chyby dozadu byly. Vždycky jsme to sice nějak ofenzivně vykompenzovali, ale stejně. A teď třeba zpětně vidím i záběry ze střídačky a hned si říkám, že když jsem chybu udělal, tak za mnou trenér neletěl a neseřval mě. I to je dobré poučení pro trenérskou práci.“

Když se Holaň zpětně na zápasy dívá, hlavou mu probleskávají vzpomínky a stále živé okamžiky. „Dívali jsme se s manželkou na tu Duklu a říkám jí - dívej, teď vystřelím a Švehla dorazí. A opravdu to tak bylo, střípky v paměti pořád zasunuté jsou.“

Voják z povolání? Ne, životní sezona

Sezona 1992/93 byla pro Miloše Holaně životní. Po mistrovském titulu s Trenčínem se vrátil do rodné Ostravy. „Už jsem byl rozhodnutý, že v Trenčíně podepíšu jako voják z povolání a zůstanu tam s manželkou a dcerou, ale dělila se republika. Tak jsem se vrátil domů. Do Vítkovic.“

V základní části tehdy nasbíral 52 bodů (27+25), v play off k tomu přidal dalších 16 bodů (8+8). Celkových 68 bodů (35+33) je stále platný extraligový rekord mezi obránci. Ve finále hrály Vítkovice se Spartou.

„Abych řekl pravdu, radši se koukám na zápasy, které skončily vítězstvím,“ usmívá se Holaň, ale jedním dechem říká, že si opakování rozhodně ujít nenechal. „Se Spartou to tehdy byla krásná série, i když trpká, titulem neskončila. Možná to byla série až zbytečně moc nevraživá, ale tak to prostě bylo. Obrovská rivalita. Třeba i proto, že ze Sparty to bývalo do nároďáku blíž, zatímco my z Moravy jsme se museli protloukat daleko hustším houštím. I to pro nás byl červený prapor.“

Série také vrcholila tím, že naštvaný vítkovický šéf František Černík donesl na sparťanskou střídačku pohár ještě během posledního zápasu. Vítkovičtí měli po výjezdu z Prahy žaludeční virózu, nelíbily se jim verdikty rozhodčích. „Já nechápal, co se dělo,“ vzpomíná Holaň. „Byli jsme zažraní do hry a najednou na střídačce někdo říkal - dívej, dívej, Franta jde s pohárem. Byla v tom podrážděnost z rozhodčích, i z toho, co se stalo v penzionu ve Středoklukách. Většinu týmu skolily střevní potíže, já třeba skončil na kapačkách, shodil jsem, neměl šťávu. Snad jen Roman Ryšánek, který byl před a po zápase zvyklý na trochu jiný rituál, takové problémy neměl. Protože on dezinfikoval dobře.“

Holaň nezastírá, že tehdy kousali křivdu těžce. Věřili, že mají tým na zlato. „Výborná parta i trenéři, nádherné vzpomínky. I Franta Černík, který s Vítkovicemi jako manažer zažil několik finále, po letech říkal, že v roce 1993 jsme měli k titulu nejblíže. Byl přesvědčený, že to bylo nejsilnější mužstvo za dlouhé roky. Fakt výborně poskládané. Jen to nemělo zlatou tečku.“

Ty vole, to sis teda pomohl!

Hořkost a křivdu dávno přebil čas, Holaň se na záznam znovu rád podíval. „Taky jsem tam měl nesmyslné úlety,“ přiznává bez okolků. „Zrovna v posledním zápase jsem udělal faul do tří a Sparta dala gól. I po letech si říkám - ty vole, ty jsi debil! To sis teda pomohl...“

Co si i po letech vybavuje zcela jasně, je atmosféra. A bouřící Palác kultury a sportu. „Při předávání lidi Spartu úplně vymazali,“ líčí Holaň. „Jezdili jsme snad deset minut dokola, lidi nám ve stoje tleskali, i tak nás měli za hrdiny. Ani v kabině jsme pak neměli hlavy dole, protože nás diváci neskutečně nakopli.“

Slova chvály má i pro tehdejší trenéry Vladimíra Vůjtka a Zbyňka Neuvirtha. Bral je jako svou rodinu. „Měl jsem je hrozně rád, byli jako mí strejdové, protože hráli ještě s tátou a já na ně chodil jako malé děcko,“ říká Holaň. „Byla to výborná dvojička. Pan Vůjtek byl hlava, Zbyňa Neuvirth pomocník. Oba měli rádi mladé, uměli tým dát dohromady.“

Za příklad dává jeden pikantní střípek. „S Olomoucí jsme doma prohrávali 0:2, Vláďa Vůjtek přišel do kabiny a seřval mě před všema. Jenom mě,“ popisuje. „Já si v duchu říkal - co je? To si dělá prdel, ne? Nasral jsem se a pak jsem jel na ledě jako blázen, podařilo se nám to otočit. Druhý den si mě Vůjtek zavolal do kanclu, na stole měl dvě deci červeného na regeneraci a řekl mi, že se mi chce omluvit. Spadla mi brada, měl jsem dvacet dva roků. Říkal, že to musel udělat. Kdyby prý seřval druhé, tak by se nic nestalo. Prý věděl, že budu schopný se zápasem něco udělat. V tomhle předběhl dobu. Uměl s hráči navázat kontakt, nabudit je, správně motivovat.“

Miloš Holaň vzpomíná na roky aktivní kariéry
Miloš Holaň vzpomíná na roky aktivní kariéry

 
52. kolo
Články odjinud


Články odjinud