Pabiška o Boleslavi i barážích: Sestup nám pomohl. Co rivalita s Libercem?

Na rodný Liberec nedá dopustit. „Zažil jsem tam neskutečné roky, v srdci mi zůstal hodně,“ říká aktuálně 36letý útočník. Do Mladé Boleslavi přišel už v létě 2009, v „době barážové“.

Jak se tehdy váš přestup do Mladé Boleslavi upekl?
„Tak nějak na poslední chvíli, protože já už byl de facto dohodnutý s Libercem, měl jsem tam zůstat. Nakonec mi ze dne na den přišla nabídka z Boleslavi a tím, že už jsem byl v Liberci dlouho. Nebo dlouho… Spíš to bylo takové, že jsem tam neviděl žádný posun k lepšímu, že bych hrál víc. Liberec byl ambiciózní mužstvo, nakupoval hodně nových hráčů, takže jsem byl furt ve čtvrté nebo páté lajně. Jezdil jsem i do první ligy a i když jsem byl třeba třetí v bodování týmu, tak jsem pořád bojoval o místo. A další rok stejně. Tak jsem nějak usoudil, že je čas na změnu a upeklo se to do Boleslavi. Měli o mě zájem, nabídli mi smlouvu, tak jsem říkal, že to zkusím. Navíc už tam byli i další kluci z Liberce, které jsem znal, například Boris Žabka a Valdemar Jiruš, hlavní trenér byl pan Čermák, kterého tam také vzali. Takže jsem tam šel se čtyřmi lidmi, které jsem znal, kteří mi byli blízcí. To byl takový impulz, který podpořil rozhodování, že mám jít taky. Taková shoda náhod a i lidí, kteří tam šli a pohybovali se v libereckém hokeji.“

Neříkal jste si tehdy, že je to krok zpět? Mladá Boleslav měla za sebou první sezonu v extralize, kterou zachraňovala až v baráži.
„Ono šlo o to, že tam šel hlavní trenér pan Čermák, který mě trénoval v Liberci v dorostu i v juniorech. Znal mě po hokejové stránce, věděl, co ode mě může očekávat. Já zase věděl, co můžu čekat od něj. A když jsem do Boleslavi šel, tak jsem tam šel jako posila. Vždycky, když jde někdo někam jako posila, tak na začátku šanci v prvních dvou lajnách dostane. Protože za něj zaplatí peníze, tabulkovou hodnotu plus samozřejmě nějakou výplatu, která není malá. V Liberci jsem tenkrát takovou šanci nedostal a toužil jsem po ní. Takhle nějak jsme byli i dohodnutí, že šanci dostanu a samozřejmě se uvidí, jak se s ní poperu.“

Takže to pro vás byla výzva?
„Ano, strašná, protože jsem si říkal: ‚Do prčic, ty sezony jsem měl dobrý, proč to nezkusit takhle, že se dostanu do přesilových her a podobně, kde se těch bodů udělá víc.‘ O tom si nebudeme povídat, že přesilové hry rozhodují a sbírají se v nich body. Ve čtvrté lajně se body sbírají hůř, tam je úplně jiná práce, co se týče spíš takového bránění a sbírání sil. Ale zase jsem byl vděčný Liberci, že mě do velkého hokeje přivedl a dal mi šanci, ale ten posun už tam takový nebyl. Třeba možná, s odstupem času kdybych tam vydržel, bych šanci dostal, ale v tu danou chvíli jsem to tak necítil a cítil jsem, že bych chtěl odejít.“

V Boleslavi jste šanci dostal hned, nastupoval jste v útoku s Richardem Králem a Michalem Supem. Jaké to bylo?
„Byla to moje první sezona, mám za to, že jsem dal snad 17 gólů v základní části? Teď nevím přesně, ale nějak tak, plus další v nadstavbové části a v baráži. Pro mě to byla gólově nejlepší sezona, kterou jsem zažil. To bylo takové zadostiučinění, říkal jsem si, že na to asi opravdu mám. Dostal jsem šanci a chytil ji za pačesy, byl jsem strašně rád, že jsem nezklamal. Protože pro mě je to takové, že když mě někdo vezme a zklamal bych, tak bych si asi říkal: ‚Ty jo, tak oni do mě vkládali takové naděje a já jsem to prostě nevzal tak, jak bych měl.‘ Takže jsem rád, že se to povedlo a nastartovalo to moji jedenáctiroční štaci v Boleslavi.“ (usměje se)

Jaké bylo zezačátku nastupovat vedle Richarda Krále?
„Samozřejmě úžasný! Ale nechtěl bych jmenovat jenom jeho, v Liberci se mi poštěstilo nastupovat s  Petrem Nedvědem , pak jsem hrál s  Davidem Výborným , Michalem Supem… Byli to i další kluci, kteří třeba nakoukli do nároďáku. Podkonický, Vaic a tihle, což byli TOP hráči a hrálo se s nimi výborně. Už byli starší, měli něco za sebou. Nejlepší je bylo poslouchat. David Výborný nebo Ríša Král třeba řekli: ‚Stoupni si tady, buď před bránou a měj hokejku na zemi. I když se na tebe nebudu dívat, tak ti to tam pošlu.‘ S Davidem to bylo zezačátku taky takové, že jsem tam stál, hokejku za uchem, on mi to tam dvakrát poslal a já to hrál nohou. No vidíš, tak musíš mít hokejku na zemi!“

Nicméně přišly další tři baráže. Co tehdy bylo v klubu špatně?
„Protáčelo se za sezonu strašně moc hráčů. Začala se hledat optimální