Mandát o výbuchu s fanouškem i USA. Ke gólům pomohl mentální kouč
Vytáhněte před hokejistou termín mentální koučing a většinou se zasekne. Posilovna? Jasně, půjde, přidá si navíc. Ale mudrovat s někým o pocitech a jen si povídat? Díky, ne. „Když jsem s mentálními kouči seděl hodinu a půl, viděl jsem, že to má hlavu a patu,“ říká pardubický útočník Jan Mandát. Taky tohle je jeden z důvodů, proč vystřelil ze tří gólů v sezoně na sedmnáct. Stal se z něj klíčový hráč. Mluvil i o hokeji za mořem nebo o tom, jak vybouchl na fanouška.
Většinou to slíznul a musel vykládat, co je špatně a co musí být lepší. Po porážkách Pardubic chodil často na rozhovory Jan Mandát. Klub ho rád vystrčil, útočník, který mluví anglicky i francouzsky, uměl věci dobře pojmenovat. Navíc patřil k malému vzorku pozitivních překvapení v dresu Dynama. Většina sezony na houby, ale on vyletěl. Když ještě hrál za Jihlavu, v dorostu platil za schopného střelce. V poslední sezoně naznačil, že tahle disciplína se dá oživit.
Přijde mi, že nejvíc žádostí o rozhovor měl v minulé sezoně Jaromír Jágr a pak hned vy, ne?
„Možná to tak bude. Před zápasem, pak prakticky po každém zápase. (usměje se) Ale mně to nevadilo, v klidu.“
V Pardubicích se vždycky za fotku v novinách platilo do kasy. Na kolik tedy tahle sezona vyšla?
„Naštěstí jsem pokladník. Tohle si tam nepíšu.“ (směje se)
Ale asi je jasné, proč najednou takový zájem. Z třígólového hráče jste byl najednou objev a vyskočil na sedmnáct. Nejste z toho čísla i sám v šoku?
„Překvapení, já vím. Tohle asi nikdo nečekal. Mně se sezona povedla, jenže stejně, pokud jste skoro celou dobu poslední, nakonec je jedno, jestli dáte patnáct gólů, nebo jeden. Pořád přemýšlíte o tom, jestli spadnete, nebo ne. Do toho tlak od města, fanoušků, médií. Takže v tu chvíli na osobní úspěch ani nekoukáte.“
Chápu, ale čistě ze soukromého pohledu, vy jste sezonu, kdy se po letech rozstřílíte, potřeboval už hodně, ne? Objevit, že góly dovedete dávat.
„To je pravda, předtím v Americe jsem jich moc nedával, tady pak nejdřív taky ne a postupně se drápu zpátky. Dostal jsem i nějakou roli, byl jsem asistent kapitána, možná i tohle mi pomohlo. Víc jsem se soustředil na tým, ne na sebe, jestli musím dát gól, nebo ne.“
Narozen: 18. listopadu 1995 (24 let) v Jihlavě |
Takže tři roky se třinácti góly (2016-19) nebyly o rukách a nohách, ale o hlavě?
„Hlavně o hlavě. Měli jsme tady v Pardubicích i mentální kouče, kteří mi taky celkem pomohli.“
Přitom většina hráčů se na tuhle službu dívá jako na extrémně divnou věc, která otravuje. Vy ne?
„Nejdřív jsem tomu taky moc nevěřil. Při prvním sezení jsem byl ještě naštvaný, že za nimi musím, nařídil mi to klub. Jenže když jsem s nimi hodinu a půl seděl, viděl jsem, že to má hlavu a patu. Vídali jsme se pak jednou týdně, což byla pecka.“
V čem, že jste o pocitech v hokeji mluvil nahlas?
„Třeba jsme tam byli celá lajna, já, Rado Tybor a Robert Kousal. Bavili jsme se například o tom, co by každý z nás chtěl, aby ostatní dělali. V tu chvíli zjistíte, že jsme toho o sobě zase tolik nevěděli. Řekli jsme si, co každý potřebuje, a ono to pak začalo i fungovat lépe na ledě.“
Když se teď podíváte na svých třináct zásahů během tří let a sedmnáct za poslední sezonu. Vypadá tenhle progres hodně působivě?
„Vypadá to zajímavě, ale taky to bylo tím, že jsem hrál klidně devatenáct minut na zápas, chodil do přesilovek před branku, kam se občas odrazí puk. A když nastupujete s Kousym a Radem? To vám taky hodně práce zjednoduší.“
Pravda, jenže stejně puk do branky musíte dostat vy. Teď to najednou šlo, rok zpátky jste byl spíš palič.
„Zase hlava, na začátku dáte dva tři góly a zjistíte, že to umíte. Nemá cenu se v ničem moc patlat.“
Jste typ, který ve chvíli, kdy se nedaří, zkouší měnit desítky rituálů?
„Právě, že jo. Jsem blázen. Před zápasem muselo být stejné
