Šest roků pendlovali mezi Kysuckým Novým Městem a Třincem. Někdy i dvakrát denně. Před školou na ranní trénink, zpátky na Slovensko a po škole znovu na trénink. V autě snídali, obědvali i odpočívali. Miloš a Michal Romanovi pomohli Ocelářům k dorosteneckému a juniorskému titulu. Miloš Roman (21), mladší ze sourozenců, by teď rád přidal i extraligové zlato.
Talentované slovenské mladíky pomohl do Třince nasměrovat fotbalový reprezentant Stanislav Griga. Bývalý hráč a trenér Sparty i slovenské reprezentace je bratrancem jejich táty. „Na jedné rodinné oslavě jsme si povídali o budoucnosti našich kluků, zrovna jsme řešili, jak dát dohromady hokej a školní docházku,“ vzpomíná Ludmila Romanová, máma hokejistů. „Stano nadhodil, jestli se nechceme podívat i po nějakém českém klubu. I díky tomu jsme se pak rozhodli pro Třinec. A dobře jsme udělali, i když to bylo hodně náročné.“
Sourozenci Romanovi s hokejem začínali v Žilině. Starší Michal v obraně, mladší Miloš v útoku. „Když měl jít bratr do páté třídy, tak v Žilině bylo pravidlo, že hráč musel jít do hokejové školy,“ popisuje Miloš Roman. „To rodiče nechtěli. Dvacet kluků pohromadě, všechno hokejisté. Víte, jak to v takových třídách chodí. Trvali na tom, že budeme chodit normálně do školy v Kysuckém. Takže jsme ze Žiliny museli odejít.“
Strečno nebo Jablunkov?
Rodiče řešili, co dál. Nakonec pomohla i poznámka Stanislava Grigy na rodinné oslavě. „A co se podívat po nějakém českém klubu?“ nadhodil mezi přípitky. Rodiče to zaujalo. „Nakonec jsme se rozhodovali mezi dvěma kluby,“ líčí Romanová. „Jezdit do Martina přes Strečno nebo do Třince přes Jablunkov? Vybrali jsme Třinec, i když tam vedla jen stará cesta. Plno kamionů, joj. Nevím, jestli bychom do toho šli znovu. Je to sice jenom padesát kilometrů, ale stávalo se, že jsme to jeli i dvě hodiny.“
Bráchové si na ostrý denní režim rychle zvykli. „Ranní tréninky většinou začínaly v šest, takže jsme o půl páté vstali a ve tři čtvrtě vyrazili,“ popisuje Miloš Roman. „Odtrénovali jsme, rychle se sbalili a zpátky do školy. Hlavně pro rodiče to bylo ohromně náročné, obětovali se pro nás, cestovali hore dole. Moc jim děkuji, jak to zvládali.“
Občasné zdržení na cestě mladšímu ze sourozenců paradoxně hokejově prospívalo. Když nestihl trénink svojí kategorie, pouštěli ho trenéři na led s bráchou a se staršími. „A nestíhali jsme to často, protože kolony byly skoro pořád,“ culí se Miloš Roman. „Naštěstí mě trenéři nechali trénovat se staršími, to mi hodně pomáhalo.“
Za volantem se střídala takřka celá rodina. Táta, máma, děda. Jak kdo zrovna mohl. „Na šestou jsem odvezla kluky do Třince, snídani si snědli v autě,“ popisuje máma. „Pak jsem je hodila do školy a šla do práce. Po škole už jsem na ně zase čekala, měli nachystaný oběd, ten si snědli v autě. Zdřímli si a pak znovu trénink v Třinci. Domů se vraceli večer, učili se třeba do půlnoci. V tomto jsem na oba pyšná, nedostali školu zadarmo. Vědomosti mít museli.“
Miloš Roman |
| Narozen: 6. listopadu 1999 (21 let) v Kysuckém Novém Městě |
| Pozice: útočník |
| Klub: HC Oceláři Třinec |
| Kariéra: Žilina (do roku 2006), Třinec (2006-17), Frýdek-Místek (2016/17), Vancouver Giants/WHL (2017-20) |
| Draft: v roce 2018 si ho vybrali Calgary Flames ze 122. místa |
| Bilance ve WHL: 189 zápasů/157 bodů (68+89) |
| Bilance v extralize: 16 zápasů/ 3 body (0+3), premiéru měl v 16 letech |
| Největší úspěchy: titul s juniorkou (2016) a dorostem (2015) Třince, finále WHL (2019) |
Srdceryvná slohovka
Obětavost rodičů naopak oceňovali jejich synové. Miloš Roman se například na základce blýskl slohovou prací, která paní učitelce i jeho mámě vyrazila dech. „A mně taky,“ přiznává Jan Peterek, sportovní ředitel Ocelářů. „Když mi tu slohovku dávala Milošova maminka přečíst, byl jsem z ní dojatý. Líčil v ní, jak moc se rodiče obětovali pro jejich hokejovou kariéru a jak moc jim jsou za to vděční. Krásná práce.“
Paní Romanová je dojatá i po letech. Miloš Roman se jenom usmívá. „Jen jsem popsal naše začátky a kolik nám rodiče obětovali času ze svého života. My jsme byli mladí, regenerovali jsme rychle, ve škole jsme se vždycky rozhýbali a v autě jsme si většinou pospali. Učení po večerech sice bylo náročné, ale zvládali jsme to. I učitelé nás chápali. Že máme ke škole i hokej a cestování.“
V hokejovém ringu přitom byli sourozenci Romanové úspěšní. V Třinci se adaptovali rychle, pomohli klubu k dorosteneckému (2015) i juniorskému (2016) titulu. Spolu si dokonce dvakrát zahráli za Slovensko i na mistrovství světa do 18 a do 20 let.
„Vyhrát titul s bratrem je výjimečné,“ přitakává Miloš Roman. „Jsou to mé nejhezčí mládežnické vzpomínky. I to, jak jsme letěli s reprezentací na mistrovství světa do Kanady. Já o tým bojoval, nevěděl jsem, jestli mě trenér nepošle na poslední chvíli před Vánocemi zpátky domů. Když řekl nominaci a my v ní byli s bráchou oba, objali jsme se, byli šťastní. Jako všichni v rodině.“
Před třemi lety se cesty sourozenců rozešly. Starší Michal se vrátil na Slovensko. Přihlásil se na vysokou školu a dostal nabídku z extraligové Žiliny. Mladší Miloš vyrazil do zámoří. „Měl jsem rok před draftem, NHL je můj sen,“ popisuje. „Chtěl jsem se naučit jazyk, posunout se v životě, být na očích zámořským skautům.“
V Calgary pomáhal Rittich
Za Vancouver Giants rozjel juniorskou WHL skvěle. Vedl bodování nováčků, dostal pozvánku na zápas All Stars. Jenže hned po mistrovství světa do 20 let si pochroumal kotník. „Půl sezony jsem byl zraněný, to pak při draftu 2018 asi taky sehrálo roli, třeba jsem mohl být i výš,“ krčí rameny.
Vybrali si ho zástupci Calgary ze 122. místa. „Moc mě to potěšilo, konkurence je obrovská, každý kluk na draftu je šťastný. Dostal jsem šanci v kempech, zažil jsem, jak funguje organizace NHL. Do Calgary tehdy přišel Milan Lucic, sledovat tyhle kluky v tréninku je velká škola.“ Dojem na Romana udělal i český brankář David Rittich. „Jako první se nám ozval, s Martinem Pospíšilem nás vzal i na večeři, výborný kluk. Hodně nám pomohl, provedl nás.“
V zámoří odehrál Roman tři sezony, v té poslední už byl asistentem kapitána. Před dvěma lety se s Giants probil až do finále WHL. „Byli jsme blízko poháru, rozhodlo se až v prodloužení sedmého finále. Škoda. Ale i tak to byla zatím nejhezčí sezona v zámoří. Jsem rád, že jsem se tam chytil, vypracoval a napredoval. NHL je pořád můj sen, jsem mladý kluk, rád bych si tam zahrál. Budu o šanci bojovat a jsem vděčný, že teď můžu hrát v Třinci za chlapy. To mi ohromně pomáhá.“
V týmu Ocelářů hraje čtvrtou formaci. V defenzivní lajně má slovenské parťáky Vladimíra Draveckého a Patrika Hrehorčáka. „Dostáváme hodně prostoru,“ těší Romana. „Víc v oslabení, ale přijmeme každou roli, jakou nám trenér dá. Šancí máme v pět na pět dost, je na nás, abychom je začali proměňovat. Musíme tomu jít naproti a pak nám budou i góly padat. Ale do každého zápasu jdeme s tím, že chceme týmovou výhru. Když tomu pomůžeme v oslabení, bereme to. Jsme s tím ztotožnění. Vychází nám to, týmu se daří a to je nejdůležitější.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
