Sparto, dáš to konečně? Za miliardy bez titulu, teď je jedinečná šance
Malému Davidu Pastrňákovi tehdy bylo deset, Jaromír Jágr byl svěžím třicátníkem s výhledem na dalších patnáct let kariéry. Národní mužstvo se ocitalo v dnes nepředstavitelné pozici: na světový šampionát vyráželo jako obhájce stříbrných medailí. A ještě jedna pozoruhodná věc se přihodila. Kdyby někdo tehdy vítězům extraligy oznámil, že na další titul si počkají minimálně 14 let, všeobecné veselí při zlatých oslavách by se vyšponovalo o další stupeň výš. „Lepší fór by tam nebyl?“ optal by se kdosi z ovíněného tábora Sparty.
Oněch 14 nekonečných let čekání se přitom jeví jako minimální délka strádání. Pokud ani letos rudí nevyhrají pohár, doba marnosti se prodlouží o další rok.
Jasně, co má říkat takové Toronto, považované za hlavní město hokeje na celé zeměkouli. Z tehdejších dětských svědků posledního triumfu jsou dnes zasloužilí důchodci. Komu bylo tenkrát na konci jara 1967 kolem třiceti… Můžete si sami dopočítat.
Ústí není Praha a Sparta Maple Leafs, nicméně v českém měřítku o zase tak nadhodnocený příměr nejde. Kolikrát muselo být hráčům s eskem na hrudi stydno, v jakém stylu procházeli a končili sezonu, a jejich fanouškům nezbylo než obligátně vzdechnout: Tak snad za rok…
| Brankáři | 35 |
| Obránci | 88 |
| Útočníci | 116 |
| Trenéři | 19 |
Zatímco řada jiných výrazně hůře zabezpečených celků objednávala rezervaci v jedné hospodě za druhou, sparťané opouštěli vlastní ztichlou arénu zadním vchodem, a jednou dokonce povinně sledovali play off za trest v kabině.
Poslední euforii – zlatý double v letech 2006 a 2007 – šel výraznou měrou za majitelem Viliamem Sivekem, to on vytvořil v klubu prostředí prošpikované až chorobnou touhou položit za Spartu život. Tedy na ledě. Jak ukázaly následující sezony, šlo o vzácné údobí, kdy holešovický velkoklub držel jednotně na všech frontách. Kdy hráči byli na stejné vlně s trenéry a hlavně s nadřízenými.
Zprofanovaný výraz o rodinném prostředí tu platil dokonale. Ano, i v tak vysokých patrech je to nutný předpoklad úspěchu, což, pokud si položili ruku na srdce, museli si přiznat i na Spartě při následující nekončící křeči.
Ačkoli nedaleko od Letné nikdy neuvedli v život svébytný projekt Stramaccioniho internacionalizace, v ukrutně nepovedených nákupech hokejová sekce „S“ svoji fotbalovou sestru možná i trumfla. Byť se vítězná dynastie v hokejových podmínkách drží o něco nesnadněji, výčet špatných tref vydá na škaredě dlouhý seznam.
Od ročníku 2007/08 do dnešního dne se v kabině Sparty protočila armáda čítající více než 250 hráčských položek. K tomu 19 hlavních trenérů a jejich nejbližších asistentů. To máte jedenáct kompletně nových týmů.
Mít každou tvář vyobrazenou na papíře A4, vytapetujete s nimi několik kabin O2 areny. To vše během čtrnácti sezon. Rozpočtově jde o cifru okolo dvou miliard korun.
A co za to? Jedno stříbro, dvě bronzové placky.
Absurdní.
