Cienciala hraje pro zesnulého tátu. Máma mu ladí psychiku buchtami
Tátu Romana zdraví do nebe při každém nástupu na led. Po každé brance zvedne David Cienciala (25) oči ke stropu haly a pošle vzdušný pozdrav. O svůj vzor i trenéra, který v třinecké mládeži vedl i Davida Krejčího, Davida Pastrňáka nebo Radka Faksu, přišel v šestnácti letech. „David hraje hokej pro tátu,“ přitakává Jarmila Ciencialová, maminka třineckého rodáka, který v semifinále Generali ČP play off stojí proti rodnému klubu s Mladou Boleslaví. Vítězným gólem ve čtvrtém semifinále právě Cienciala upravil sérii 2:2 na zápasy. Dnes se hraje klíčový pátý duel (14) v Třinci.
Ať už bitva skončí jakkoliv, jedno je jisté. Po zápasech bude stejně jako v předchozích vzájemných bitvách stát u haly Ciencialova máma, v ruce tašku. „Buchty pro Davídka,“ usmívá se paní Ciencialová. „Ať se chlapečkovi dobře cestuje. Vidíte, já mu pořád říkám Davídek, i když je velký chlap. Neprotestuje. Ví, že mámy to takhle mají pořád.“
Klasická otázka, komu v semifinále fandíte? Třinci nebo Mladé Boleslavi?
„Jste asi stopadesátý, kdo se mě na to ptá. (usmívá se) A nemůžu odpovědět jinak, než že fandím svému synovi. I když jsem Třinečák. Rodačka, pořád trénuji železárenský oddíl atletické přípravky a manžel Roman v Třinci taky dlouhé roky hokej trénoval. David byl na zimáku od tří roků, klasické zimákové dítě. Jsem srdcař, ale v tuto chvíli fandím synovi. Faktem je, že cítím i s třineckýma klukama. Znám je dlouho a když se David dva roky zpátky ženil, tak jsme na svatbě měli třetinu týmu. Všechno kámoši. Když je vidím na ledě stát proti sobě, je to zvláštní pocit.“
Ciencialů je na Třinecku hodně, v mládeži Ocelářů hrají další dva. Ti také patří do rodiny?
„Ne, ne, David má ségru, bude jí letos třicet. Terezka dělala atletiku, byla mistryní republiky na 800 a 1500 metrů. Má vystudovaný sport, učí tělocvik a angličtinu. Hokejistu máme jen jednoho.“
David neměl tendenci zběhnout k atletice nebo k jinému sportu?
„Vůbec. Když se narodil, hrával taťka za Frýdek, děti jsem tahala na zimák každý zápas. A když ho otec vyvezl na led a objel s ním pár koleček, byl to pro něho vždycky zážitek. Byl jeho vzor. Terezka dělala i gymnastiku, pak atletiku. Ale David ne, ten žil jenom pro hokej. Taky sice ke mně chodil na atletické tréninky, průpravu měl, ale změnit sport? Vůbec. S hokejkou by i spal.“
Co by mu v atletice šlo? Jaká disciplína?
„Má v sobě vytrvalost i výbušnost. Dálka by mu šla, výbušnost v nohách má. A je i vytrvalec. Já v minulosti závodně běhala, v patnácti letech jsem byla druhá na mistrovství republiky na 1500 metrů, a děcka se mnou běhaly třeba osm kilometrů. Úplně v pohodě. Sice nerady, ale v pohodě.“
David stále posílá pozdrav do nebe pro tátu, byl by na syna hrdý?
„Určitě. David ho zdraví, i když nastupuje na led. Hraje hokej pro něho, tak to má dané, pomáhá mu to. Hraje hokej pro tátu.“
A pro mámu?
„Tak...jako jo. (usmívá se) Maminka je klasický servis. A psychická podpora. Co si budeme povídat, psychika je ve sportu klíčová. Pokud si ti kluci nevěří, když mají třeba po zraněních nahlodanou psychiku, tak můžou být talentovaní jak chtějí a není to ono. Takže maminka pracuje jako psychoterapeut.“
Co Davidovi v těžkých momentech pomáhá?
„Je pozitivně naladěný, má manželku, dceru, rodina je pro něho důležitá. Ví, že to podstatné má doma. A když hraje, stojí za ním celá rodina. Máme i rodinný chat, píšeme si v něm reakce během zápasů. David to ví. Jsme za ním, když se mu daří, i když se mu nedaří.“
Kolik vás na takovém chatu během zápasu bývá?
„Hodně. (usmívá se) Manželka Natálie, já, dcera s přítelem, moje maminka, brácha se ženou, moje sestra s manželem... Jen to fičí, pořád pípá. I malá už nakukuje. Sice se narodila během mistrovského play off, dva týdny před titulem (2019), jenže ocelářského draka v paměti nemá. Byla tehdy i na ledě s pohárem, ale tatínka má teď spíš trochu zeleného podle boleslavských barev. Když ovšem jedeme kolem zimáku, hned vykřikuje gól, gól.“
David si pochvaloval, jak mu po zápasech nosíte k autobusu buchty...
„Po každém zápase tam stojím s taškou, ať se chlapečkovi dobře cestuje zpátky.“ (usmívá se)
Neloudí po vás dobroty i jeho spoluhráči? Třeba Martin Ševc?
„Ne, ne, kluci se jen usmívají. Á, maminka. Tohle si zažil každý z nich, to je všude stejné.“
Co si váš syn do autobusu nakládá? Co mu chutná?
„Má strašně rád slané šneky, ty zbožňuje. Nebo jablečné rohlíčky. A když je doma, moc rád chodí na plněné kuře. Nebo má strašně rád halušky. Jenom k tomu musí mít kuře na smetaně, to je taková jeho speciální kombinace.“
Měl ji i před památným sedmibodovým večerem (0+7) v play off 2018 proti Pardubicím?
(zasměje se) „To by asi před zápasem přes pana Varaďu neprošlo. Ten na jídelníček dohlíží pečlivě, takže těžko. David nejí ryby, čili to musely být nějaké těstoviny.“
Kdyby měl po haluškách každý večer sedm bodů, tak by i Varaďa přimhouřil oko, ne?
„Ty bláho! Jenže to by se David na ledě nepohnul. Na ten večer se nedá zapomenout, to bylo úplně neskutečné! Byli jsme tam s dědou, Romanovým tatínkem a nevěřili jsme vlastním očím. Neopakovatelná radost, to ani neumím popsat. Myslím, že ani David nechápal, co se dělo. To byl den, kdy bylo všechno správně. Jako máma mu samozřejmě přeju, aby měl takových dní co nejvíc.“
Pasto, ne že mi rozbijete okna!
David Cienciala a David Pastrňák. Nerozluční parťáci z dětství. Kromě zápasů v třinecké mládeži a rozjezdů ve Skandinávii je spojuje ještě jedna věc. Oba poměrně brzy přišli o své táty. Navíc Roman Cienciala a Milan Pastrňák spolu hrávali v Karviné a znali se ještě dřív, než se jejich synové narodili. Teď na své kluky dohlíží z nebe.
„Pasta byl u nás docela často,“ vzpomíná Jarmila Ciencialová, maminka Davida Ciencialy na třinecké začátky útočníka Bostonu Bruins. „Když se přestěhoval z Havířova, bydlel na hoteláku a chodil k nám hodně na večeře. S Davidem pak hrávali NHL na počítači. Nebo si kopali na zahradě. Položili si lehátka, udělali si z nich branky a jeli.“
Fotbálek spolu na zahradě hrávali i přes léto během prázdnin, když už oba byli na zkušené ve Skandinávii. Cienciala ve finském Lukko Rauma, Pastrňák ve švédském Södertälje. „Trochu jsem se bála o okna, ale nerozbili nic,“ usmívá se Jarmila Ciencialová. „Pořád byli jako malí kluci, furt se smáli. Pak si opekli buřty, a co bylo v ledničce, to snědli. V tomhle nebyli vůbec nároční, hlavně se najíst a pak se zase do něčeho vrhnout.“
Povahy přitom mají odlišné. O rok starší Cienciala je spíš klidnější, tišší, žádný divočák. Na tváři lehký úsměv. Zatímco Patrňák je živel. „Odmalička byl takový,“ přitakává paní Ciencialová. „Bezprostřední kluk, který si absolutně z ničeho nedělá hlavu. Úplně svobodný a vysmátý, má dar od Boha. Nejenom v tom, jak hraje hokej, ale i v tom, jak bere život. Opravdu z ničeho si nedělá hlavu. Jestli mu to ve škole šlo nebo nešlo? Žádná starost, měl to totálně na párku. Pořád jen samé srandičky. A zůstalo mu to dodnes.“
