Růžička popsal třinecký vzestup i svou výbušnou povahu: Výhry jsou droga!
Je tvrdý na sebe i na spoluhráče, které občas umí seřvat, že z něj jde strach. „Když si na hlavu nasadím helmu, stává se ze mě jiný člověk. V Třinci mě ale takového znají a berou,“ říká pětinásobný extraligový šampion a nejlepší střelec soutěže poslední dekády Martin Růžička. Rozhovory o sobě, podcasty a kamery? Odmítal, nabídky házel do koše. Až pro pořad Zimák deníku Sport a webu iSport.cz udělal kanonýr výjimku. Řeč byla o jeho proměně z defenzivního útočníka, mentálním nastavení i cestě za tituly.
V květnu 2009 byl představen jako posila Ocelářů. V tu chvíli nikdo netušil, že jde o nejlepší transfer v historii klubu. Do Třince přišel Martin Růžička ze Znojma. V zástupu nových tváří byl posledním v řadě, vše se točilo kolem brankáře Tomáše Duby.
„Přichází jako bránící křídlo, zlepší naši defenzivu,“ pravil při představení forvarda trenér a manažer Pavel Marek. O třináct let později je Růžička nejproduktivnějším Ocelářem všech dob a stále elitním extraligovým snajprem. Aktuálně je s Dominikem Lakatošem z Vítkovic i nejproduktivnějším hráčem soutěže.
Takhle to být nemělo, ne?
(směje se) „No, nevím, jestli to takhle někdo plánoval. Ani já jsem samozřejmě nečekal, že to takhle dopadne. Tenkrát mě přivedl Pavel Marek. Podal to tak, že přichází defenzivní útočník. Nakonec se z toho vyklubalo něco jiného. Hodně povedených sezon, ve kterých jsem vždycky nějaké body nasbíral. Upřímně říkám, že ani já jsem to nečekal. Pomohl mi začátek, kdy jsem hned dal pár gólů. Spadlo to ze mě, dařilo se mi tu. Jsem rád, že to tak dopadlo. Snad to bude i dál pokračovat.“
Vnímal jste před lety sám sebe jako defenzivního forvarda? Nebyl jste tím označením překvapený?
„Musím říct, že trochu jo. Úplně jako obranáře jsem sám sebe nevnímal. (usmívá se) Nějaký hokej jsem hrál odmalička. Tenkrát jsem to ale neřešil. Byl jsem rád, že jdu do skvělé organizace. Byl jsem rád za šanci, kterou jsem dostal. Snažil jsem se odvést maximum, abych byl úspěšný.“
Mohlo se na vaší cestě něco pokazit? Musel jste dokazovat, že na to máte?
„Jasně. Zvlášť, když jsem přišel s nálepkou defenzivního útočníka. Pamatuju si, že jsem do lajny dostal Láďu Kohna a Jirku Polanského. Věděl jsem ale, že si místo v sestavě musím zasloužit. Být prospěšný týmu, abych si ho udržel. Strašně moc mi pomohl Láďa, díky němu to šlo. Dávali jsme spolu spoustu gólů, dařilo se nám báječně. Ze třetí lajny jsme se spolu nakonec posunuli do první. Tam to celé začalo.“
Proč jste si vůbec vybral Třinec? Nestála tu nová hala. K tomu malé městečko, kde nebylo co dělat a ještě tu smrděly železárny.
„To je pravda, ale už tehdy tu byla fungující hokejová organizace, Třinec měl velké ambice. Jasně, nevycházelo to. Nějak se to tu dělalo. Ale lákalo mě to. Pavel Marek mi říkal, že buduje tým, který chce být úspěšný. Navíc v klubu se hrál vždycky hezký, ofenzivní hokej. Padalo hodně branek, i to mě navnadilo. Upřímně, nešel jsem sem kvůli městu, ale kvůli hokeji. Jsem rád, že se to pozvedlo. Teď tu spolu sedíme v nové areně a my máme čtyři tituly.“
Taky bychom měli zmínit, že se i dříve do Třince chodilo za slušnou gáží. Roky ale klubu trvalo, než pochopil, že jen jména s velkými kariérami úspěch nedoručí. Vy jste celou tu cestu prošel, jak na to vzpomínáte?
„Když se nad tím člověk zamyslí, zpětně to pochopí. Jasně, spousta kluků si sem chodila vydělat. Byli to skvělí hráči, tým byl nabitý. Ale nikdy se nic nevyhrálo. Zpětně pochopíte, že jen hráči a velký rozpočet vítězství nezaručí. Je potřeba to budovat od základů, aby si všechno sedlo. V kabině, trenéři, vedení i maséři. Aby byli všichni na stejné notě, aby to na všech frontách klapalo.“
Dovedete odhadnout, jestli by se vaše kariéra ubírala stejným směrem, i kdybyste se vydal jiným směrem než tím třineckým?
„Ty brďo, to nevím. Těžká otázka. Můžu říct, že jo. Můžu říct, že ne. Fakt nevím. Jsem ale rád, že jsem si tuhle cestu vybral. Nějak jsem se rozhodl a nelituju toho. Jít jinam, tak bych třeba dál hokej ani vůbec nehrál.“
Ptáme se proto, že ať jste se z Třince vydal kamkoli, nikde to nebylo ani zdaleka tak dobré. V jiném dresu vám to takhle skvěle nejde.
„Asi mi tady svědčí to ovzduší. (směje se) Prostě mi to tu sedí. Nevím, čím to je. Od začátku, co jsem přišel, se mi v Třinci dařilo. Hned mi to dodalo sebevědomí. Poznal jsem, že hokej můžu opravdu hrát na vysoké úrovni. První sezona super, ale pak jsem to musel potvrzovat, což je opravdu mnohem těžší. Bylo zásadní, že se mi to povedlo.“
Většina kádru Znojma se po prodeji licence do Brna přesunula právě do Komety. U vás to ve hře nebylo?
„Řešilo se to taky, byla to jedna z možností. Jednání ze strany Třince mě ale oslovilo nejvíc. Pan Marek mě přesvědčil, volal mi obden. Velký zájem měl i trenér Břetislav Kopřiva.“
Ví se o vás, že jste na sebe i své okolí až brutálně náročný. Měl jste v sobě tohle vždycky, nebo to ve vás uzrálo až časem?
„Na sebe jsem byl brutálně náročný vždycky. Na okolí taky. Nikdy bych neříkal klukům to, co bych sám nedělal. Jdu příkladem.“
Umíte to ale říct hodně důrazně.
„To je fakt, jsem prostě takový výbušný typ člověka. V zápase máte vysoký tep, občas něco ujede. Někdy je to extrém. Kluci už mě ale znají, berou mě tak. Náročný jsem ale byl na sebe i všechno okolo odjakživa. Víte, já strašně nerad prohrávám. Nesnáším ten pocit. Nechci prohrát, chci k tomu pošoupnout i kluky. Když vím, že mají na víc, tak chci, aby za tu hranici šli.“
Na druhou stranu v mladším věku jste asi zkušenější parťáky tepat nemohl.
„To je jasný! Když jsem byl mladej zobák, držel jsem klapačku. Učil jsem se od lidí kolem, naslouchal jsem. Když jsme v roce 2006 vyhráli titul se Spartou, vedle mě byli v kabině Petr Bříza, Jirka Vykoukal, Ondra Kratěna a další. Co se tam občas dělo? To bylo taky občas čoro moro. Pak jsem potkal ve Znojmě Jirku Dopitu. Tihle lidi mi ukázali, co ve mně bylo. Jsem toho názoru, že bez emocí by byl tým mrtvý. Potřebujete, aby to tam žilo.“
Když vás ale občas vidíme, jak na střídačce seřvete spoluhráče, měli bychom z vás strach.
„Může to tak být. Někdo třeba strach mít bude, někdo bude nervózní. To ale i já vycítím, pak si s nimi promluvím.“
Neříkal jste si někdy, že jste to přehnal? Máme v hlavě několik momentů, kdy jste na spoluhráče hulákal na celou halu, pak jste za ním ještě došel na střídačce a zpražil ho znovu.
„Jasně, když se nad tím zamyslíte, řeknete si, že to už bylo moc. V zápalu boje o tom ale takhle vůbec nepřemýšlíte. Když pak přijdu večer domů, tak si řeknu: blbče, tohle jsi přehnal. Já chci mermomocí uspět. Udělám pro to všechno. Kdybych koukal na to, co si o mně myslí ostatní, takový bych být nemohl. Všechno dělám proto, abychom byli jako tým úspěšní. O to mi jde. Že jsem na kluky pedant? Oni mě už takového znají a berou.“
Klíčové ale asi bude nechat to jen na ledě.
„Přesně tak. To vám o mně řeknou i kluci. Když si na hlavu nasadím helmu, stává se ze mě jiný člověk. (usmívá se) Normálně jsem spíše tišší. Ve výstroji to mám ale jinak.“
Dá se říct, že tohle k hokejové kabině patří? Poslat se do háje, natvrdo si leccos vyříkat.
„Myslím si, že ano. I tyhle emoce jsou občas správné, jdou k dobru. Co by přineslo ticho, nebo plácání se po zádech. Pořád musíte posouvat hranice. Emoce k tomu patří.“
Takže s pohodičkou a chozením na kafe k úspěchu nedojdu.
„Ne, to podle mě nejde. Pohodička, lážo plážo a kafíčka? Pak nikdy nic nevyhrajete. Nebo potřebujete kolem sebe hráče, kteří vás k tomu stejně dotáhnou. Člověk se ale sám musí dostat za hranici, kterou třeba ani neví, že má. Občas je to nepříjemné, ale je to potřeba.“
Říkáme si, jestli právě tohle není ten hlavní recept Ocelářů na úspěch. Ani po dvou titulech v řadě jste nejeli z kopce na volnoběh, ale šlapali jste naplno do svahu.
„Je to hlavní zásluha Venci Varadi, ten to držel zkrátka. Neměli jsme ani žádnou šanci si orazit. Mně by to teda ani nebylo příjemné. Mám to v sobě nastavené stejně. Jsou ale lidi, kteří můžou po úspěchu trochu polevit. Venca to ale držel, pořád nás nutil myslet na další cíl.“
Nepřevzal jste teď právě vy v tomhle ohledu po Varaďovi pochodeň? Být přísný element týmu, držet morálku a nastavit hranice.
„Jasně, Venca je pryč. Máme nové trenéry, pár nových hráčů. My všichni, co už tu ale nějaký čas jsme, se to snažíme udržet ve stejných kolejích, jak jsme to měli naučené. Noví trenéři mají ale na hokej taky svůj pohled. Hrajeme, jak chtějí oni. Na pořádky ale apelujeme stejně. Chceme na vítězné notě pokračovat.“
Styl hry pod trenérem Varaďou byl veskrze účelný. Zaměřený na výsledek, na výhru. Neměl jste problém upozadit v tomhle sám sebe? Přijmout, že už si ten dřívější ofenzivní hokej nezahrajete, že nebudete trhat bodové rekordy, ale třeba budete úspěšní?
„Jo, říkáte to dobře. Občas by si člověk takový hokej rád zahrál. I já jsem měl takové choutky. Když se nad tím pak ale člověk zamýšlí, důležité je to, co je na konci sezony. Musíte se podřídit celku, tomu, co chce trenér. Ať jsem to já nebo kdokoli jiný. Povedlo se to poprvé, chcete v tom pokračovat. Měl jsem choutky dát hezký gól, dovolit si. Ve finále jde ale jenom o ten pohár na konci sezony. Koho by za pár let zajímalo, že támhle nějaký Růžička dal za sezonu třicet gólů. Každý se ptá, kdo byl ten rok mistr. Že my teď máme tři tituly po sobě, že na nás budou navždy koukat jako na vítěze. Charakter třinecké kabiny je úžasný. Spousta kluků se musela takhle obětovat, abychom byli úspěšní.“
Takže kdybych k vám přišel jako frajer, který si chce zahrát hokej a vylepšit si vlastní statistiky?
„Tak tady buď nevydržíte, nebo se musíte změnit. Takhle to tady funguje. Všechno se podřizuje úspěchu týmu. Když přišel někdo, kdo si chtěl zahrát hokejíček nebo neplnil, co měl, tak měl problém.“
Po zisku posledního zlata na ledě O2 areny jste říkal, že první titul je jako první sex. Že pak už víte, co a jak máte dělat. Jaký je tedy ten recept?
„Poznáte, jak chutná vítězství a co je k tomu potřeba udělat. Pak jde jen o to, abyste to drželi a jen to ještě zlepšovali. V poslední sezoně jsme byli jak stroje. Myslím, že proti nám fakt bylo hodně těžké hrát. V play off jsme byli hodně těžko k poražení. Věděli jsme co hrát, jak být úspěšní.“
Extraligových titulů máte pět. Žádný jiný aktivní hokejista jich tolik nevyhrál.
„Opravdu? Tak to je krásný, strašně si všech titulů vážím.“
Jak jste zmínil, ten první přišel v sezoně 2005/06 ve Spartě, kdy vám bylo dvacet let. Jak důležité pro vás bylo na prahu kariéry poznat, co je potřeba k úspěchu udělat?
„Hrozně mi to do kariéry pomohlo. Byl jsem mladej zobák ve čtvrté lajně. Vidět kluky, jak se chovají, jak hrají, to byla velká škola. Byl to poznatek, který jsem si v sobě uchoval. Pak jsem to v sobě postupně budoval. Šlo jen o to nějak to aplikovat.“
Přemýšlel jste někdy o tom, proč jste své výkony nikdy nedokázal přenést i do národního týmu?
„To víte, že jo. Přemýšlel jsem o tom mockrát. A nevím. Bylo to takové nahoru, dolů. Občas jsem třeba zahrál dobře, potřeboval jsem podporu, abych byl pozvaný i na další akci, což se nestalo. V prvním zápase za Třinec jsem dal dva góly, v nároďáku mi start takhle nevyšel. Až v O2 areně jsem dal v prosinci 2017 hattrick Finům.“
Vzpomínám si, že po tomhle utkání pak trenér Josef Jandač říkal, že i vy jste ale stejně jako celý tým hrál 50 minut úplné hovno.
(směje se) „Je to tak. Pepa byl vždycky přísnej. Ale zpátky k původní otázce. V hlavě reprezentaci samozřejmě mám, říkám si, proč to úplně nevyšlo. Byla doba zlaté generace, kluků, kteří měli stabilní místo. Mrzí mě to, ale stejně jsem rád, že jsem v nároďáku aspoň něco odehrál. Teď dají kluci v extralize deset, patnáct gólů za sezonu a už je berou do týmu. Já jsem jich dal čtyřicet a na mistrovství světa jsem se stejně nedostal. Pak nad tím samozřejmě přemýšlíte, co je špatně. Nevycházelo to, jak jsem si představoval.“
Byl jste ale v týmu na zlatém mistrovství světa 2010, zahrál jste si na olympiádě v Pchjongčchangu. Tam vám ale jakoby chyběl ten třinecký luft. V semifinále jste měl několik šancí, nevyužil jste je.
„A to jsem tam taky původně vůbec neměl jet! (usmívá se) V semifinále proti Rusákům jsem šance měl. Tam jsem to trefovat měl určitě. Ty situace mám v hlavě doteď, pořád mě to strašně štve. Moment, kdy člověk musí udeřit.“
Nebylo to třeba i tlakem, který si na sebe sám děláte?
„Jo, je to možné. Člověka to sváže, ví, že teď musí. Šancí v nároďáku jsem nedostal tolik, abych si řekl, že nevadí, že ji dostanu i příště. Dostal jsem ji pořádně jednou. Buď to dáš, nebo nedáš. Bohužel. Fakt mě to mrzí, ale teď už s tím nic neudělám.“
Teď už se v dubnu na mobil nekoukáte, jestli vám někdo z reprezentace nezavolá?
„Teď už ne. Říkal jsem si to ale ještě na jaře 2021. U týmu byl Filip Pešán, během sezony mi říkal, jestli bych nepřijel na nějaký turnaj, byl tam ale covid, byl to celkově blázinec. Vyhráli jsme ale titul, já měl dobrý rok. Říkal jsem si, že by pozvánka přijít mohla, ale nikdo se mi vůbec neozval.“
Vaše další meta, ke které se tedy upínáte? Šestý titul?
„Rozhodně, tohle je náš společný cíl. Výhry, zvedání poháru, je to fakt droga. Chceme to znovu. Je to společná meta, ale i moje osobní. Upínám se k tomu. Vyhráváním jsem posedlý.“
| # | Tým | Z | Skóre | B |
|---|---|---|---|---|
| 1 |  | 52 | 159:110 | 108 |
| 2 |  | 52 | 159:122 | 102 |
| 3 |  | 52 | 155:122 | 99 |
| 4 |  | 52 | 141:124 | 88 |
| 5 |  | 52 | 156:129 | 87 |
| 6 |  | 52 | 149:121 | 80 |
| 7 |  | 52 | 134:150 | 72 |
| 8 |  | 52 | 121:141 | 71 |
| 9 |  | 52 | 129:163 | 68 |
| 10 |  | 52 | 116:128 | 67 |
| 11 |  | 52 | 137:144 | 67 |
| 12 |  | 52 | 127:146 | 65 |
| 13 |  | 52 | 132:158 | 61 |
| 14 |  | 52 | 122:179 | 57 |
- Play-off
- Předkolo Play-off
- Baráž
