V branži platí za hodně kvalitního extraligového gólmana, což už nejednou prokázal. Ale poslední ročník Janu Růžičkovi nevyšel. Začal v Hradci Králové, kde rychle vypadl z postu jedničky, stěhoval se do Pardubic jako záloha záloh. Paradox? Dle volných pravidel nejvyšší soutěže má nárok na stříbrnou medaili Mountfieldu i bronzovou placku Dynama. Teď už záleží jen na obou klubech, zda mu je pošlou do Mladé Boleslavi, kam se 26letý brankář vrátil oprášit reputaci. „Ještě jsem žádnou placku nedostal a nevím, kolik jich bude,“ lehce se pousmál Růžička.
Proč se neusmál víc? Protože není nabob, který by si odměny nárokoval. Za Pardubice odchytal jedno únorové utkání v Liberci, v hradeckém dresu si připsal 17 startů. Pak ho nadobro vyšoupl z brankoviště Henri Kiviaho. Než přišel z Finska Matěj Machovský a zabral si pro sebe skoro celé play off. A perlil tak, že z Kiviaha se stal divák…
Blázinec pro všechny. „Když se na to podívám z pohledu Kiviho, příjemné to pro něj určitě nebylo. Za to že v Hradci udělali čtyřku po základní části, mohou hodně vděčit jemu. Je pod ní dost podepsaný. Začalo play off, prohrál první zápas play off a z brány vypadl. Na hlavu to muselo být těžké,“ zná dobře pocity gólmanů Růžička. „Ale ve finále na prvním místě musí být tým. Pokud se vyhrálo, nemůžete říci ani popel.“
Na popel se v poslední sezoně rozprášila jeho herní pohoda. Relativně stabilně chytal do listopadu, pak se do šichty dostal jen namátkově. Střihl si i boje v Chance lize. Něco se zvrtlo a z Růžičky se stal čekatel na vysvobození, které přišlo de facto až s koncem ročníku.
„To kdybych věděl,“ přemýšlí, co nastartovalo volný pád. „Přišla série porážek, nelepilo to mně ani týmu. Ale tu příčinu nevím, neumím ji najít,“ krčí rameny. „Kdyby ano, odstraním ji. Vím, že nejsem první ani poslední hráč, kterému sezona nevyšla. Beru to sportovně, člověk musí umět vyhrávat, ale i prohrávat. Jsem připravený dokázat všem, že budu ten brankář, za kterého mě všichni mají.“
Tahle slova říkal ve středu na boleslavském zimáku, kde je doma. Právě tam dostal nadhozeno, že vzhledem k plonkové sezoně jsou dvě medaile docela dobrý počin. Kdo to má, že?! „Je to kuriozita,“ uznává. „Ani jednu z medailí bych však neohodnocoval. Z Hradce jsem odcházel v situaci, kdy to na medaili úplně nevypadalo. Šel jsem do Pardubic do předem jasné role. Na pardubickou placku si určitě žádné zásluhy nepřipisuju,“ brání se nevážně míněným gratulacím a ještě naposledy se vrátí k předchozím těžkým měsícům: „Nemusíme si nic nalhávat, sezona nebyla dobrá. Roky předtím jsem dokazoval, že tohle nebyl úplně výkon, který ode mě všichni čekali, včetně mě. Věřím, že příští sezona bude úplně jiná.“
Udělalo radost, jakmile se mu ozvali z domoviny. „Byly i jiné možnosti, ale když přišel zájem Boleslavi, všechno ostatní jsem přestal řešit. Vrátit se po tak špatné sezoně domů mi dávalo největší smysl. Všechny tu víceméně znám, jsem tady doma. Pro mě nebylo nic jiného k řešení než Bolka,“ rozjasní se mu oči.
Pro osobní restart si nemohl vybrat lépe. „Je to pro mě hodně důležité. Vracím se do míst, kde mě hokej neskutečně naplňoval a kde mě vychovali do dospělého hokeje. Mám ohromnou radost, že to dopadlo. Na novou sezonu jsem neskutečně natěšený,“ netají.
Ale pozor, Růžičku nečeká snadná šichta. Za parťáka má Filipa Novotného a to není brankář, který by se smířil s pozicí dvojky. Je zvyklý pravidelně čapat. V Boleslavi to musí vymyslet tak, aby oba měli vytížení a z jejich práce profitoval tým. Všechno ostatní by byl průšvih. „S Filipem se moc dobře neznám, ale víme o sobě. Je to zkušený gólman a já věřím, že se od něj můžu spoustu věcí přiučit. Na spolupráci se velice těším,“ hlásí příkladně.
Přísný boj očekává. „Ten je každý rok stejný, oba gólmani chtějí chytat. Ve finále musíme na první místo řadit tým. Oba budeme dělat maximum, aby kdokoli z nás, kdo do branky vleze, pomohl Bolce vítězit a sbírat body do tabulky.“
Že tomu přispěje velkou měrou, v to doufá. Dá se říci, že o tom nepochybuje. „Upřímně, věřím ve své schopnosti a v to, že jeden rok mě nepošle dolů. Věřím, že ukážu sobě i všem ostatním, že jsem ten Honza Růžička jakým jsem byl předtím. Minulou sezonu už jsem z hlavy vypustil,“ ubezpečuje.
Stejně jako všude na světě i u Bruslařů se učí novému trendu: brankářská dvojice se střídá mnohem častěji než dříve. Pozici tutové první masky najdete málokde. „Je to tak. A všude, i v NHL. Doby, kdy brankáři odchytali 90 až 95 procent zápasů, jsou pryč. V mužstvech jsou většinou dva vyrovnaní gólmani, kteří musí vždycky podat optimální výkon, aby pomohli týmu získat body,“ přikyvuje Jan Růžička.
Kolikrát se stane, že brankář neudělá žádnou chybu, ale příště jde pod deku. „Ano, je v tom spousta faktorů. Ať je to podle konkrétního soupeře nebo podle toho, v jaké fázi se zrovna nachází váš celek. První musí být tým a tomu se musí všechno podřídit,“ dodává mladý muž, jenž se chystá všem ukázat, že patří mezi domácí elitu.
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
