Gross o návratu i plánech se Spartou: Budeme nutit soupeře chybovat

Pro klub pracují bývalí spoluhráči jako Richard Žemlička, staří parťáci se přišli podívat i na duel se soupeřem z německé DEL. Třeba bek Martin Maškarinec. Spolu s ještě několika dalšími mladíky Pavel Gross sdílel po svém příchodu třípokojový byt na sídlišti v Bohnicích. „Byly to moje začátky, i když k většímu hokeji jsem trochu čuchnul už v Ústí nad Labem. Dostali jsme šanci hrát, měli strašně dobrou partu i mimo led,“ řekl.

Vzpomenete si, kolik let od té doby uplynulo?
„Třiatřicet.“

Kabina a trenérský kamrlík jsou přestavěné, ale jinak zůstalo vše při starém. Jak staré známé prostředí vnímáte?
„Nad tímhle jsem hodně přemýšlel už dřív, když se během posledních let objevilo pár náznaků. Teď ten čas přišel, doba nazrála. Vracím se, tedy pro mě, do jiné republiky, do trošku jiného města, ale pořád ho znám. Hodně se změnilo k lepšímu, a jestli dneska bydlíte v Praze nebo Berlíně, je téměř na stejné úrovni. Nejen kulturně, ale i cenově. Ale vnímám to nesmírně pozitivně.“

Zažil jste tu finále 1988, o dva roky později titul a taky pád komunismu, po němž se změnil váš život. Ve dvaadvaceti letech jste směl odejít do ciziny. Když vstoupíte do kabiny, nevidíte tam pořád kapitána Jana Reindla?
„Na ty tři roky vzpomínám strašně rád. Krásné roky. Měli jsme v mančaftu hodně mladých kluků. Jestli to byli Mašky (Maškarinec), Táborák (Pavel Táborský) nebo i mladší. Luboš Pázler, Petr Hrbek, Milan Kastner, Hosták. Potom přišel ‚Bača‘ Vykoukal. Tým se pořád obměňoval a my dostali šanci hrát. Měli jsme taky strašně dobrou, správně utuženou partu mimo led. S manželkou, která už tenkrát byla mojí přítelkyní, se k tomu rádi vracíme.“

Vzpomenete si taky, jak vás asi pět bydlelo na ubytovně a v týmu vám pak kvůli tomu říkali Bohničtí?
„Ano, jasně. Každý jsme přišli odjinud, byly to moje začátky ve Spartě. Kluci, které jsem zmínil, tam bydleli taky. Potom jsme se z Bohnic přestěhovali do Řep. Měli jsme dobré zázemí, bylo o nás postaráno. Obědy, večeře, jako mladí kluci jsme měli kde bydlet. Bylo to dobrý. Ale hlavně ta parta. Na tu nezapomenu, stejně jako na lídry, které jsme tady měli. Jak nás vedli a jakým způsobem si počínali na ledě.“

A co trenér Pavel Wohl?
„Vynikající trenér a chytrý chlap. Skvělý člověk. Dokázal věci správně pojmenovat, byl klidný, neviděl jsem ho pořádně naštvaného. Podporoval partu, za mužstvem vždycky stál. Dokázal nás neskutečně nabudit. A uměl nám dát najevo, když něco nebylo v pořádku.“

Ve Spartě jste působil tři sezony, což není dlouho, zvlášť když jste v Německu strávil přes tři desítky let. Máte přesto Spartu pořád v srdci jako klub, odkud jste se odrazil do velkého hokeje?
„Předtím jsem hrál jen za Ústí nad Labem, kde už jsem k většímu hokeji trošku čuchnul. Ale ten opravdu velký jsem hrál až ve Spartě. Člověk automaticky hokej dál sleduje. Švédskou ligu, švýcarskou, samozřejmě i českou. Ale když jsem otevřel noviny, nejdřív jsem se podíval, jak hrála Sparta, až pak na ty ostatní.“

Mluvíte pořád krásnou češtinou, byť jste dlouho trénoval v prostředí, kde vládne němčina nebo se mluví anglicky. Nemáte přece jen občas problém hledat správné hokejové výrazy?
„Člověk si zvykne. A myslím, že v řeči jsem nic nezapomněl. Doma jsme se bavili jenom česky, mám tady hodně kamarádů, celou dobu jsem se vracel. Za rodiči, sourozenci, známými. Nejsem typ, který po pěti letech začne mluvit s přízvukem jako Američan a dělat, že neví, jak se vyjádřit. Vím, kde mám kořeny a odkud jsem vyšel. Čeština je naše rodná řeč a já jsem strašně rád, že ji zase můžu hodně používat.“

Skoro dvě třetiny života jste však strávil v Německu. Bral jste duel s Eisbären Berlín prestižně?