Országh o Motákovi: Lidsky jsme si sedli. Třinec je jako italská rodina
V Třinci strávil dvě sezony, na které nikdy nezapomene. I tak ale cítil, že se musí vrátit domů za rodinou. V květnu se proto upsal mateřské Banské Bystrici, s níž přijel k přípravnému zápasu právě do Slezska. Slovenský trenér Vladimír Országh se i přes porážku 2:5 zasněně rozhlížel po útrobách Werk Areny a vzpomínal na nedávné angažmá. „Bylo příjemné vidět známé tváře. Z trenérského hlediska to pro mě byly dva nejlepší roky v kariéře,“ povídal upřímně.
Když vám během komerční přestávky Oceláři poděkovali videem na kostce a fanoušci tleskali, měl jste slzy na krajíčku?
„Nechci říct, že byly na krajíčku, ale u srdce to zahřálo. Člověka potěší, když někde zanechá stopu a vzpomenou si na něj. Za to antré samozřejmě děkuju, posunul jsem se tady. Byl jsem v klubu, který je špička v Česku i v Evropě. Od managmentu až po uklízečky tady byla taková atmosféra, kterou jsem nikdy nezažil. Navíc jsme psali historii, takže jsem rád, že jsem tady mohl být.“
Těšil jste se na vzájemné utkání?
„Nebudu lhát, toto datum jsem měl zapsané v kalendáři. Byly tam i nějaké telefonáty. První pocity přišly až ve chvíli, kdy jsem vstoupil na opačnou střídačku než poslední dva roky.“ (usmívá se)
Jak proběhlo setkání se Zdeňkem Motákem?
„Klasicky jsme se pozdravili, na konci jsme si popřáli hodně štěstí a trošku jsme probrali situaci v obou klubech. Viděli jsme se po delším čase. V telefonickém kontaktu jsme, ale osobně je to samozřejmě něco jiného. Budeme komunikovat dál.“
Jak byste vaši dvouletou spolupráci zhodnotil?
„Sedli jsme si profesně i lidsky. Komunikovali jsme, pomáhali jsme si navzájem. Oba nás to posunulo dále. Měli jsme to rozdělené tak, že já měl na starosti útočníky, Zdeněk obránce. Věnovali jsme se tomu, kde je naše silnější stránka. Sešlo se tu mnoho věcí. Včetně podpory managmentu, když se nám první sezonu nedařilo.“
I přes složitý začátek jste získali titul. Neměl jste ale zpočátku obavy, že by to nemuselo fungovat?
„Absolutní základ byl, že jsme měli kvalitní hráče. Za úspěchy stojí v první řadě oni. Když bylo jasné, že Venca Varaďa skončí, ještě v průběhu sezony jsme se se Zdeňkem potkali v Žilině. Oťukávali jsme se, bavili jsme se o rolích. Když přijde nabídka z Třince, není o čem. Na Zdeňka jsem dostal jen výborné reference. Vždy se mi líbilo, jak pod ním hrála Olomouc, nikdy nedala kostičku zadarmo. Proto jsem se na spolupráci těšil, nakonec byla pro oba prospěšná a skončila dvěma tituly.“
Který z nich byl cennější?
„Určitě druhý, i když první lehký rozhodně nebyl. Když jsme to se Spartou otočili z 0:3, říkal jsem, že je to na knížku. A po finále už to bylo rovnou na film. (usmívá se) Nezapomenutelný zážitek. Vždy k tomu potřebujete štěstí, ale podstatné bylo, že jsme tomu šli naproti. Kluci hráli jeden za druhého.“
Což už u Třince bývá zvykem.
„Když hráči přejdou na play off mód, je to něco neskutečného. Jsou tady lídři, které potřebujete. Jako trenér přijdete do šatny na pět nebo deset minut, ale jinak si kabina žije vlastním životem. Kluci si tady několikrát skočili do vlasů během zápasů i tréninků, ale to jen z důvodu, že chtěli vyhrávat. Štvalo je, když zrovna prohráli. Ale pak šlo o moc a oni drželi spolu. Byli taková typická italská rodina. Z okna možná slyšíte hádky, ale když je někdo v ohrožení, všichni drží při sobě.“
Vybavujete si konkrétní moment, kdy si hráči vjeli do vlasů?
„Z hlavy asi ne, ale ono je to normální a ve zdravém kolektivu i potřebné. Tím dáváte najevo, že jste vítězné typy. Vše ale bylo v rámci normy. Když některé věci nevyšly, kluci si to vyříkávali i ostřejšími slovy, ale to je hokej, hra emocí. Za dvě minuty šli na led a zase byli jedna rodina.“
Vy jste se teď vrátil za svou rodinou. Kdy padlo definitivní rozhodnutí?
„Ono se to časem nakupilo. Není to jen tím, že jsem byl dva roky tady, ale předtím jsem byl ve Slovanu, dvě sezony pak v Litvínově... Dítě mi roste před očima. Když přijdu domů, tak zjišťuju, že je větší a větší. Jednoduše jsem si řekl, že je čas se vrátit. Trénovat můžu dalších dvacet let, když budu zdravý a bude o mě zájem. Pokud ale některé věci v životě zmeškáme, už je nevrátíme nazpět. Z Třince se mi neodcházelo lehce, ale byly tam důležitější věci.“
Takže případný návrat v budoucnu nevylučujete?
„Doma chci strávit nějaký čas, abychom fungovali jako rodina na dennodenní bázi. Až se to trochu uleží, velmi rád se vrátím, jestli o mě bude zájem, protože Třinec je můj srdcový klub.“
