Hořava: Jestli mě vyhodí, je mi celkem jedno, jde mi o tým. Jak to bylo s nabídkou z Liberce?

Dynamo je fabrika, v níž se pořád něco děje. Třiašedesátiletý Miloslav Hořava je třetím hlavním koučem sezony po Marku Zadinovi a Václavu Baďoučkovi. Jiný na jeho místě by si okusoval nehty trémou, žaludek by mu svíraly obavy o budoucnost, on je těžce nad věcí. Absolutně neřeší, zda v Pardubicích zůstane i po turbulentní sezoně.

V rozhovoru rozebírá i posun trenérské pozice oproti minulosti, s nímž není až tak ztotožněný. Dojde i na případ nedávných srážek ze mzdy u hráčů Dynama, které Hořava diskutoval s majitelem Petrem Dědkem. Jeho pohled na věc?

Dělá play off něco s tak zkušeným mazákem, jakým je Miloslav Hořava?
„Určitě jo. Je to skvělé období, kdy se hraje o všechno. Jde o klišé, ale tyhle zápasy jsou od základní části odlišné. Kdo v tom prostředí funguje delší dobu, jasně to vnímá. V dlouhodobé fázi můžete leccos napravit, tady to nejde. Což mám rád.“

Hráči jsou najednou v pozoru, víc se soustředí. Co se mění přímo pro vás?
„Na nějakou rutinu musíte zapomenout. Psychika v play off je najednou jiná, hráči se vám mění. A dnešní hráči jsou jiní, než bývali před deseti roky. Co před deseti, před třemi.“

V čem hlavně? Vyžadují od trenérů pregnantnější rozbory?
„Očekávají jiný přístup. Pokud po nich chcete, aby se hra týmu ubírala určitým směrem, ze všeho nejdřív musíte přijít na způsob, jak s nimi komunikovat. Na což tu byl docela krátký čas. Na Spartě ho bylo víc, všechno bylo zaběhnuté. Ale i tam se způsob komunikace s hráči měnil. Těžko se to vysvětluje, ale dřív to trenéři měli jednodušší, s hráči jste se bavil víc napřímo.“

Dneska musíte víc sázet na individuální přístup, už tolik nemluvíte ke všem dohromady, že?
„Tak. Musíte si dávat bacha, jak jim to řeknete, a brát v potaz, v jakém jsou rozpoložení. Přichází to sem postupně ze světa. Hráči sami to nezaregistrují, ale já určitě. Zažil jsem dřívější dobu a vnímám rozdíl trenéra v přístupu k dnešním hráčům.“

Je vám příjemný ten posun? Obecně jde o to, že na hráče se nesmí zvyšovat hlas, na řadě míst v cizině je to absolutně nepřípustné.
„Mně osobně víc vyhovoval přímější způsob komunikace. Ten dnešní je na můj vkus zbytečně komplikovaný a složitý. Bylo by pro mě jednodušší hráči říct: Tady udělej tohle, a pokud to neuděláš, bude to špatně. Takhle už se to ale dnes nedá dělat.“

Když to lehce přeženu, kdysi v Dukle Jihlava to bylo snazší. Povel trenéra byl rozkazem.
„Nejen v Dukle, ale všude v tehdejší lize. Jasně, ten bič ve vojenském klubu byl jasně daný, ale podobné to bylo všude jinde v tehdejších časech. V nároďáku to samé. Za mých časů se v něm s hráči moc nekomunikovalo, jelo se podle daných not a ty se plnily.“

Titul s Litvínovem? Chvály bylo až moc

Má to dnes hráč jednodušší?
„Hráč to měl a vždycky bude mít jednodušší než trenér. I dnes bych byl radši hráčem než trenérem. Pro hráče je to sice živobytí, ale pořád i zábava. Na ledě zápas ovlivníte, ze střídačky do určité míry, na ní kolikrát nemáte šanci. S tím souvisí můj názor, že role trenéra se někdy přeceňuje.“

Máte konkrétní příklad?
„Byl jsem u toho, když Litvínov vyhrál titul. Já tvrdím, že jsem se s tím mužstvem svezl. Přišlo mi, že chvály na naši práci s Radimem Rulíkem bylo až moc. Moc na to, jak to doopravdy bylo. Hráči toho tenkrát hromadu odehráli sami, aniž bychom jim do toho s Radimem vstupovali. Výborně reagovali sami od sebe, měli velkou vnitřní sílu.“

Martin Ručinský mi nedávno opakoval, že přímo bez vás by titul nebyl. Trval na tom.
„To se říká vždycky, když se vyhraje. Všichni se chválí, všechno bylo skvělé. A už se nezmiňují důležité detaily. V jednom momentu se říkalo nebo psalo, jakou skvělou taktiku jsme připravili. S Radimem jsme si jen řekli, že kdyby Pavel Francouz nechytil pět tutovek, kdo ví, jak by to dopadlo. Kdyby chytil jen dvě, řešilo by se, že jsme na soupeře nebyli dobře připravení. Přitom jsme se pokaždé připravovali úplně stejně. Přehání se úspěch i neúspěch. Pokud to nevyjde, trenéři jsou dost často za idioty. Přitom to celé bylo o jedné střele, o tyčce ven, nebo dovnitř.“

Kdyby loni Daniel Voženílek dvě desetiny před koncem neskóroval do sparťanské branky…
„Přesně tak. Jeden moment a mohla skončit třinecká titulová série. Ale bylo to jinak.“

Kdyby šel vrátit čas do osudové chvíle šestého semifinále, co byste s Pavlem Grossem udělali jinak?
„Sešlo se víc špatných věcí dohromady. Jeden hráč nám upadl, další hráči zareagovali hůř v obranném pásmu, protože se domnívali, že už je konec. Hráči by měli reagovat jinak, ale je to play off, hrají v únavě. Což je vlastně na play off hezké. Ta nevyzpytatelnost.“

Byla to rána na solar, ale pořád zbývala šance uhrát doma sedmý duel. Tady byste něco změnili s odstupem času?
„Zkoušeli jsme nad tím přemýšlet, faktem je, že v hráčích to zanechalo stopy a nevyšel pak ani sedmý zápas. Ale nedokážu říct, co bych dnes udělal jinak. Buď to v dané situaci nějak uděláte a vyjde vám to, anebo ne. Příště můžete v podobné chvíli zvolit lepší řešení, ale taky nemusí vyjít.“

V Pardubicích nejsem pod tlakem

Pojďme do Pardubic. Ať jsou výsledky jakékoli, tváříte se stejně. Ani při černé sérii devíti porážek z desíti utkání jste neměnil výraz. Anebo jste to své – být nad věcí – trochu hrál?
„Víte, já tady potřeboval v prvé řadě mužstvo poznat. Jaké je zevnitř. Nechci, aby to vyznělo blbě, ale pro mě bylo dění během těch porážek větším poučením, než kdyby se vyhrávalo. Pokud se daří a vítězí se, labilnější hráči se přidají k většině a hrají dobře. Když se nedaří, je dobré vše pozorovat a