Zlato je pro tátu, hlásí mistr Bednář ze Švýcarska

Na konci srpna pokorně souhlasil, že do Davosu odejde na zkoušku. Nakonec se z toho vyklubalo veleúspěšné zlaté angažmá. „Po všech stránkách jsem maximálně spokojený, narodila se mi tam malá, hokejově to šlapalo,“ říká čtyřiatřicetiletý útočník, nejproduktivnější muž play off . Při zmínce o nemocném tatínkovi ale vzápětí hned zvážní.

Když jste před třemi lety vystřílel zlato Slavii, tatínek měl podobné problémy?
„Je to zvláštní, asi osud. Stalo se to úplně za stejných okolností, když jsme hráli rozhodující zápasy jako tehdy... Ještě tři dny před finále ve Švýcarsku byl v pohodě, pak odjel domů. A finále už sledoval na dálku z nemocnice. Snad bude brzo v pořádku.“

Takže jste pak hrál pro něj?
„Jenom pro něj vlastně... Hned jsem se mu z kabiny ozval, že jsme vyhráli. Snad jsem mu tím udělal aspoň trochu radost. Držím mu palce, aby se z toho dostal, to je teď pro mě to hlavní.“

Takže oslavy po titulu nebyly moc ďábelské?
„U mě ne, dal jsem si s českými spoluhráči (Sýkorou, Marhou a Tatíčkem) pivo a šel jsem si lehnout, hned druhý den ráno jsem chvátal do Česka za tátou.“

V roce 2004 jste urval triumf v ruské lize s Omskem. Umí Rusové víc slavit?
„Ve Švýcarsku se zapíjelo výhradně pivem, v Rusku bouchalo šampaňské, ve velkém tekla i vodka a všechno možný, kdežto ve Švýcarsku jsme jenom otevírali plechovky...“

A umí za to i Švýcaři pořádně „vzít?“
„Dobrý bylo, že když jsme odjeli ze zápasu, stavili jsme se v jednom baru a kluci šli normálně dovnitř i ve výstroji a na bruslích. Zpocení, smradlaví, vůbec se nenamáhali převlíct.“ (usměje se)

Vzali si aspoň chrániče na nože?
„Ne, vůbec ne. V tu chvíli jim to bylo úplně jedno, radost byla obrovská.“

Vyhrál jste svoje třetí zlato, pokaždé v jiné zemi. Jaké jsou největší rozdíly?
„Hlavně je znát ten věkový rozdíl. Když jsem vyhrál první titul v Omsku, bylo mi nějakých pětadvacet, teď je mi čtyřiatřicet a je to znát, těch sil ubývá. Musím se víc soustředit a přemáhat, abych se udržel v tý nejlepší formě.“

Slyšíte kolem sebe, že lidi mají tendenci švýcarskou ligu neustále podceňovat?
„Víme, že se u nás moc nesleduje, ani se o ní nepíše. Ale já osobně ji řadím na stejnou úroveň jako tu českou, je to podle mě stejně kvalitní hokej. Ne nadarmo Švýcaři vyhráli Ligu mistrů.“

Užíval jste si i vyhlášenou atmosféru při zápasech?
„To je fakt neskutečné... Oni šedesát minut zpívají chorály, právě tím tlačí to mužstvo. Do toho ještě skandují. To je fakt super, je to úplně něco jiného než v Česku.“

Davos vede nepřetržitě od roku 1996 kouč Arno del Curto, který s týmem získal již pátý titul. V čem je jeho největší kouzlo?
„Je to neuvěřitelný blázen do hokeje, navíc má obdivuhodný cit pro rozhodující okamžiky. Takticky umí tým připravit, navíc je to neskutečný psycholog. Hráče dokáže vyburcovat. Ví, kdy je má seřvat a kdy naopak pochválit. Má fakt obrovský cit pro koučování. Navíc z nás dokáže vytřískat i maximum při trénincích, dbá na to, abychom jezdili jako při zápase. Ale na úkor toho je taky schopný dát mraky volna.“

Dá se srovnat se slávistickým koučem Vladimírem Růžičkou?
„Určitě jo, i Vláďa má pro trénování obdivuhodný cit.“

Je švýcarský expert stejně impulsivní?
„Možná ještě víc, třeba pokud jde o kopání do košů. (usměje se) Dokáže rozkopat kabinu i v době, kdy se vyhrává, když není po taktické stránce po jeho. Vybavuju si, že jsme v prvním zápase v sezoně vyhrávali 3:0, ale on přilítnul do kabiny a do všeho začal kopat. Nadával, že neviděl horší zápas, protože jsme nedodržovali to, co chtěl... Před několika lety si dokonce zlomil kotník, jak začal kopat do dveří.“

Takže když se ohlídnete zpátky, vůbec nemusíte litovat, že vám v létě nevyšlo angažmá v KHL, když krachla snaha českého klubu HC Lev.
„Ta sezona vyšla po všech stránkách skvěle, absolutně si nemám na co stěžovat. Jsem maximálně spokojený, na všech frontách to vyšlo, musím zaklepat. Narodila se nám krásná holčička (s přítelkyní Lucií Hadašovou má půlroční dceru Denisku), byla tam i druhá dcera Natálka, jsme zdraví, podařilo se mi ještě prodloužit ve Švýcarsku o další dva roky. Co víc si přát?“

Byl jste si ve vyhlášeném alpském středisku i zalyžovat?
„Když přijela Natálka, vyrazili jsme na snowboard a pěkně jsem se zrichtoval... Jinak jsem víc nestihnul, když má člověk doma malýho prcka, to je ta největší hračka.“ (usměje se)

Vy jste se na další dva roky upsal Luganu, které ovšem nemá takové ambice. Nemrzí vás, že jste se nedohodl opět s Davosem?
„Teď si myslím, že toho víc lituje náš trenér del Curto. Když jsme se o tom během sezony bavili, říkal mi, že mi nechtějí podepsat na více než jeden rok, protože nemají z minulosti dobré zkušenosti s některými staršími hráči. Podepsali je, ale potom přestali hrát, a klub je musel platit. Teď po finále jsem k němu šel a s úsměvem jsem se ho ptal na to, jak jsem starej. (usměje se) No a on přiznal, že se spletl. Já každopádně preferoval víceletý kontrakt.“

Lugano vás prý lákalo i na to, že tam budete moct rybařit.
„Jo, slíbili, že mi seženou rybářský lístek a permanentku, dokonce je tam i nějaká loďka.“

Je to rovněž kousek od italského Milana, můžete vyrazit na fotbal, že?
„To je pravda, to mě taky hodně láká.“

Jak tak poslouchám, Švýcarsko je pro vás ideální destinací. Nerezignujete ale tím na to si ještě vyzkoušet elitní angažmá třeba v KHL?
„Uvědomuju si, že už mi není dvacet, musím hlavně myslet na rodinu. Takže do Ruska už bych nešel, navíc kdo může říct, že ve čtyřiatřiceti letech bude hrát v Luganu, v takovém luxusním mužstvu a prostředí? A navíc - nemá cenu si nic nalhávat, ve svým věku už se zrovna zlepšovat nebudu, takže tohle je ideální.“

Už se těšíte na volno doma v Česku?
„Volno? Vždyť mě teď čeká šampionát! (usměje se) Ale ne, to je sranda, žádnou pozvánku jsem nedostal... Takže věřím, že se trochu zlepší počasí a oddychnu si.“

Nemrzí vás, že se kouč Alois Hadamczik neozval?
„Mně bude pětatřicet, uvědomuju si, v jaké jsem situaci. Kouč Hadamczik mi někdy v říjnu nebo v listopadu zavolal, což jsem ani nečekal a potěšilo mě to. Ale prostě jsme to probírali, já už to beru jako realitu a nejsem si jistý, jestli bych byl týmu něco platný.“

Nejste až příliš skromný?
„Možná jo, je pravda, že jsem se ve finále cítil skvěle, byl jsem v neskutečné formě. Takže rád si bych si zahrál, ale... No nic. V mém věku už se člověk těžko někam hrne.“