EXKLUZIVNĚ - Ne, neodvažujte se ani na moment pomyslet, že Dominik Hašek patří do hokejové penze. Ačkoli do příští sezony se nepodívá a spíš než na zimním stadionu ho potkáte na Kamčatce, za rok bude vše jinak. Aspoň si to tak plánuje. „Dám si pauzu, ale pak to chci minimálně na rok zase zkusit,“ tvrdí přesvědčivě 46letá legenda v rozhovoru pro Sport.
Vážil skoro každé slovo, dával si pozor, aby se z jeho vyjádření čtenáři dozvěděli přesně, jak to se svojí budoucností myslí. A proč vlastně nadcházející sezonu odtroubil. Ovšem ani na moment Dominik Hašek nezapochyboval, že se za rok na podzim vrátí v precizní formě a skvěle připravený.
Platí definitivně, že příští sezonu balíte?
„Ano. Teď nebude nic (usmívá se). Nepřišla mi žádná nabídka, která by mě oslovila, a proto jsem se rozhodl, že letos hokej hrát nebudu. Řekl jsem si, že počkám do konce dubna a pak se rozhodnu. Definitivně jsem tu výhybku přehodil někdy v první půlce května.“
A co když se vám nyní někdo ozve?
„Kdyby o mě někdo opravdu hodně stál, tak už se mi ozval. Byl jsem připravený na angažmá, ale pokud nikdo necítil, že potřebuje vyloženě mě, přijde mi nevhodné dál čekat, radši jsem to ukončil sám. Než abych někde něco zalátával a čekal, co by kde mohlo eventuálně být… Já mám rád jasno dřív, abych si mohl přesně naplánovat přípravu. Musím taky k tomu klubu něco cítit. V případě Pardubic předloni to bylo jasné, loni jsem se nadchnul pro Spartak kvůli jeho historii. Velkou roli sehrála Moskva a motivací bylo i to, že si zahraju proti bývalým protihráčům. Zkrátka, abych někam šel, musí to mít logiku. A ta se teď neobjevovala.“
Nakonec jste tedy splnil vámi vyřčený soud, že když se na scéně neobjeví kvalitní ruský tým, nebudete chytat nikde…
(přikyvuje) „Mrzí mě, že to tak dopadlo. Ale já to v žádném případě nebalím. Dám si pauzu, ale pak to chci minimálně na rok zase zkusit. Stoprocentně jsem o tom přesvědčený. Nosím to už v hlavě.“
 |
Bez hokeje se pořád neobejdete, že?
„Určitě. A pokud vidím, že mi ruce a nohy slouží, říkám si, proč od toho utíkat? Druhá věc je, jestli to vyjde. Což už nezáleží jenom na mně.“
A za rok zase budete chtít pouze do Ruska, anebo berete v potaz i extraligu a jiné kouty Evropy?
„Nechávám to otevřené. Je mi jasné, že se budu muset přizpůsobit. Ale když se podívám na mistrovství světa, v jakém složení hráli Švédové a Finové, že měli většinu kádru nebo spoustu hráčů ze svých domácích soutěží, tak mi z toho jasně vychází, že jejich ligy musí být velmi dobré. Podobně kvalitní, jako je KHL. Finančně srovnatelné asi nebudou, to vím, ale to nemusí být rozhodující. Uvidíme za sedm, osm měsíců. Podstatné je, aby ta nabídka měla úroveň sportovní a finanční. Musí být taková, abych byl správně motivovanej a mohl podávat velmi dobré výkony, které se ode mě očekávají.“
Nedávno se mluvilo o zájmu švédského týmu Växjö, jenž postoupil do elitní ligy. Co o tom víte?
„V podstatě nic. Neříkám, že jsem to podcenil, ale já se zaměřil na velmi úzký okruh trhu, na pět až deset ruských klubů. Nic dalšího jsem neřešil, po ničem jiném nepátral. Člověku, co se v ruském hokeji vyzná, jsem řekl, ať tam zanechá vzkaz, že mám zájem chytat za špičkový klub KHL nebo za ten, který má šanci bojovat o Gagarinův pohár. Jenže nic se neobjevilo, beru to. Za rok zvážím jinou strategii. Zda mít opravdového agenta, který rozpustí sítě všude možně. Ve Švédsku jsem neměl nikoho napojeného. Stejně bych ale asi odmítl. A upřímně říkám, že nelituju, vnímám to jako realitu.“
Napadlo mě, že by pro vás mohl být výzvou prvoligový Chomutov. Peněz má na rozdávání, k tomu novou arénu a motivace v podobě útoku na extraligu je výrazná, co říkáte?
„Do budoucna nic nevylučuju, ale jak už jsem řekl, tento rok rozhodně ne. V tuhle chvíli mi první liga nepřijde úplně to pravé.“
Co Pardubice?
„Věděl jsem, že tahle otázka padne (usmívá se). Ale nemohu říct nic jiného, než že záležitosti kolem mého nového klubu budu řešit nejdřív v lednu, v únoru. Za tu dobu se může změnit řada věcí, třeba i můj názor na některé záležitosti.“
Pozorujete sám, že brankářská konkurence v Evropě rok od roku roste?
„Jednoznačně. Konkurence je velká. A neplatí to jen pro Rusko. Švédští a finští brankáři chytali na mistrovství světa hodně dobře. Styl chytání se výrazně vyvíjí, dnešní gólmani pracují úplně jinak než před deseti lety. Na jednu stranu je to trochu nudný, skoro až robotický projev. Ti kluci jezdí od jedné tyčky ke druhé, nechce se jim moc vstávat, hlídají si hlavně spodek. Já mám radši typy gólmanů, jako je Thomas v Bostonu. Toho vidíte víc lítat sem tam, nahoru dolů, dopředu dozadu. Tomu stylu dávám přednost. Ale člověk se moderně musí přizpůsobit.“
Vždycky si pochvalujete, jak rodina stojí za vámi. Co teď říkala vaše paní na roční pauzu a další návrat k hokeji?
„Ptala se mě asi před deseti dny, jak to bude dál. Řekl jsem jí v zásadě to samé, co vám.“
Nakonec tedy dostanou za pravdu ti, kteří tvrdili, že z ledu slezete v padesáti…
(usmívá se) „Cítím se dobře. Příští rok mi bude 47, u gólmanů do padesáti let nehraje věk zase tak zásadní roli.“
Možná jste na tom obdobně jako Jaromír Jágr, který se skoro ve čtyřiceti letech prohání po ledě jako dvacetiletí!
„Něco na tom bude, že jsme na tom podobně. Jarda se oproti mně musí víc hýbat, navíc se od něj očekává, že bude chodit před bránu, kde to bolí a dostává rány od protihráčů. Kdežto já jenom chytám puky.“
Nenapadlo vás ani na chvíli, že byste definitivně a navždy uzavřel hokejovou kariéru?
„Ta myšlenka mi proběhla hlavou, ale hned jsem ji zapudil. Je mi sice o čtyři roky víc, než když jsem končil v Detroitu, ale já žádný rozdíl na svém těle nepozoruju. Už teď si v hlavě promýšlím plány na příští rok, jak bych měl s Josefem (Brukem – expertem na kondici) trénovat. Na co se zaměřit, co přidat, kde ubrat. Chci jít cestou riskantnější přípravy.“
Co si pod tím mám představit?
„Výraznější soutěživost, víc adrenalinu. Když už budu trénovat na kole, chci závodit, nejenom jezdit. A i v nepříznivých přírodních podmínkách, kdy vám je zima, jedete po kluzkých kamenech… V kolektivních hrách chci přidat třeba útoky proti dvěma, kde musíte osvědčit orientaci, nebojácnost, rychlost myšlení. Vymyslet akce, kdy jste pod tlakem, musíte riskovat, překonat strach. Tyhle věci v mém tréninku v posledních letech chyběly a já je tam chci dostat.“
Kromě klasických sportů se vrhnete i na jiné?
„Rád bych závodil v autech. Tam je to o reakci, o potlačení strachu, jedno s druhým.“
A jste si jistý, že vám to pomůže v hokeji?
„Jsem o tom přesvědčený. V brance to přeci máte stejné. Nesmíte se bát, musíte se rychle rozhodovat, být do zápasu zažranej. Anebo si představuju, jak stojím na kopci na lyžích a řítím se dolů velkou rychlostí. Když tohle všechno člověk podstoupí a zvládne to, cítí se psychicky zocelenej a na led se mu jde hned líp.“
Rychlé vozy, rychlé lyže. Povězte mi, jak dobře jste pojištěný?
„Platím si pojistku třicet let a už dvacet roků jsem nic nenahlásil, přitom jsem párkrát zraněný byl. To jen tak mimochodem (usmívá se). Platím 81 korun měsíčně, je to pojistka ještě z dob komunismu. Z pověrčivosti jsem ji ještě nezrušil.“
Nestane se, že by vás někdo na jeden rok zaměstnal jako sportovního manažera nebo snad trenéra gólmanů?
„Určitě ne. Nevylučuju, že by mě někdo mohl oslovit, dokonce o tom občas slýchávám od různých lidí, ale rozhodně se to nestane. Já chci v hokeji dál fungovat, ovšem pouze jako brankář. A nechci to nikdy s ničím kombinovat. Abych byl zároveň trenérem brankářů nebo asistentem hlavního kouče. Ne, nic takového. Já vím, že Martin Straka dělá Plzeň, Jarda Jágr přebírá Kladno, David Výborný byl manažerem ve Spartě. Já do toho určitě nepůjdu, chci jenom chytat. Nic víc, nic míň.“
Ani do televize jako experta vás v příští sezoně nikdo nedostane?
„Ať se nikdo nezlobí, ale ne. Vážně. Nemyslím to zle, ale už se chci soustředit na nejbližší budoucnost. A upřímně, ani v tom nevidím vlastní seberealizaci.“
Pro deník Sport jste během šampionátu okomentoval skvostnou formu gólmana Ondřeje Pavelce. Sledoval jste později vyvrcholení šampionátu v Bratislavě?
„Play off jsem viděl skoro celé a naše zápasy všechny. Očima českého fanouška to bylo pěkné mistrovství. Stejně dobře jako my ale hráli Švédové a Finové. Rozdíl mezi těmito třemi týmy nebyl vlastně žádný. A bohužel nás Švédové jednou porazili. Naši měli vyloženě špatnej den, nesedlo jim to... Švédové byli hodně dobří, ale zase ne vynikající. Musím říct, že před finále jsem Finy tipoval na mistry světa. Když jsem se na ně díval, přišlo mi, že pro úspěch dělají víc. Sledoval jsem je, jak se koukají, jak se točí, jak zabrzdí, kde mají hokejky. Oni se dívali jako sovy, měli perfektní přehled o všem dění na ledě. A takhle hráli od první do poslední minuty. Škoda, že to našim nevyšlo. Nedá se nic dělat. Třeba příště.“
