Hodně neobvyklý a silný příběh píše hokejista Matouš Venkrbec. Sportovní i lidský. Bývalý mládežnický reprezentant se právě úspěšně vrací ke sportu, který na tři roky opustil kvůli studiu a osobnímu životu, zasvěcenému Bohu. Mezi zápasy si čte v Bibli, studuje teologii. Jako hokejista je přitom znovu na výši, což předvádí v druholigovém Prostějově. Lidé kolem něho věří, že to nemusí být jeho konečná stanice.
Syn někdejšího ligového trenéra, celým jménem Matouš Maxmilián Venkrbec, je ze stejného ročníku jako 1989 jako Vladimír Růžička ml. nebo Jakub Voráček. Na velkou akci se s národním výběrem sice nedostal, ale budoucnost před sebou měl. Než ho hokej před třemi lety přestal bavit.
„Už poslední rok, co jsem hrál, jsem navštěvoval studentskou farnost. Setkával jsem se s mladými věřícími a to mě natáhlo. Ukázalo mi to ten kontrast. Věděl jsem, že to je život, který bych chtěl žít. Takže jsem skončil a naplno jsem se vrhnul do tohoto světa,“ vrací se Venkrbec k důvodu, proč uzavřel nadějnou kariéru.
O tom, že ji neuzavřel nadobro, rozhodl také jeho kamarád a bývalý spoluhráč, který ho povzbuzoval. Venkrbec začal napřed trénoval žáky v Prostějově, kde se mu zalíbil i projekt pro seniorský tým. Letos postup do 1. ligy, do tří nebo čtyř let pokus o extraligu.
A tak na sobě začal zase makat. Nešlo to bez potíží, letní příprava byla hodně bolavá. Nicméně ji zvládl a po šesti kolech druhé ligy patří se dvěma góly a sedmi přihrávkami k tomu lepšímu, co Prostějov má.
„Musel byste se hodně pečlivě dívat, abyste na něm poznal, že tři roky stál. Kdo ho nezná, nepozná to. Hokejista to byl a zase bude. Potřebuje se dostat do tréninku, aby při střídání nemusel myslet na to, jestli se ještě stihne vrátit, nebo už má jít na střídačku, ale herní stránka je v pohodě. A bude ještě lepší,“ odhaduje prostějovský trenér Josef Málek.
Říkají mu Boží muž
Dlouhý skluz, široký rozsah paží, přehled ve hře – to všechno Venkrbec uplatňuje bez zaváhání. Ve svých čtyřiadvaceti letech je hokejistou jako každý jiný. Denně se v šatně s ostatními baví o sportu, zapadl do party. Narážky na svoje přesvědčení toleruje s úsměvem, spoluhráči mu někdy říkají Boží muž.
Přesto je taky výrazně jiný. Rád zpívá, ve sboru našel i svoji manželku. Hokeji se věnuje i ve svých modlitbách. Nemodlí se ale za výsledky zápasů nebo za svoje body. „Ty v žebříčku hodnot nejsou nejvýš,“ říká upřímně. A přiznává, že v něm někdy panuje vnitří rozpor. Hokej má znovu rád, chce být co nejlepší, usilovně dohání kondici a dostává se do co nejlepší formy. Nelíbí se mu však, že ho sport odtahuje od osobních záležitostí.
„To není proti hokeji, baví mě moc. Jen přemýšlet nad něčím třeba i důležitým pak není kdy. Mám méně času na manželku, sebe i na vztah s Bohem,“ říká. „K modlitbě se člověk potřebuje trochu sebrat, některé myšlenky vypustit. Není to snadné po tréninku nebo v autobusu. Takhle má v hlavě hokej a pak padne únavou. To není ideální,“ přemítá věřící hokejista.
Víra změnila i jeho zálibu v sázení. Sportovní sázky, to byla jeho velká kratochvíle v první části kariéry. Ve výsledcích a tipech se vyznal. Dnes? Sázení je tabu. „Kluci kolem se o tom baví, říkal jsem si, že bych si zase vsadil, ale vím, že nechci. Je to uzavřená kapitola. Bralo mi to moc času, nehledě na peníze. Tohle pro mě je nežádoucí. Takové choutky musím zahnat,“ popisuje.
To ale neznamená, že se jako hráč nevyřádí. Zatímco sázení za peníze od sebe odhání, iSport Fantasy extraliga ho baví. „To já můžu. V šatně to frčí, taky mám svůj tým. Na tom se peníze ani tolik času netratí,“ vysvětluje rozdíl. Jen bilance ho zatím trápí. „Chlubit se nemůžu ani v rámci šatny. Jsem možná třetí u nás. Panuje samozřejmě velká rivalita mezi námi, takže nejsem spokojený, když se dívám některým klukům na záda,“ líčí. Kde je část problému ví Venkrbec dobře. „Kapitánem mám už dvě kola Pepu Hrabala. Nepotěšil mě… ale těžko se vyhazuje ze sestavy.“
Na hokej se dívá s daleko větším nadhledem než dřív. Tvrdí, že tříletá pauza mu pomohla, za nic by ji neměnil. Přesto, dalším hokejistům ji zas tak vřele nedoporučuje.
„Já jsem nebyl v situaci, že bych nevěděl, co dál. Měl jsem nový život. Pokud ale sportovec nemá touhu dělat něco jiného, tak by ho mohlo mrzet se sportem končit.“
Více o neobyčejném příběhu Matouše Venkrbce čtěte v úterním vydání deníku Sportu
