Gólmani žijí ve svém vlastním světě, do nejzazších zákoutí jejich psychiky nedohlédne nikdo z těch, co na vlastní kůži nezakusili pocit poslední instance.
Gólmani žijí ve svém vlastním světě, do nejzazších zákoutí jejich psychiky nedohlédne nikdo z těch, co na vlastní kůži nezakusili pocit poslední instance. Pocit muže, který nesmí zklamat, protože jeho chybu už takřka nikdy nikdo nenapraví. Málokdo ví o gólmanském vesmíru tolik jako Petr Čech, brankář fotbalové Chelsea, a jeho jmenovec Petr Bříza, který ještě loni, v 41 letech, vychytal Spartě hokejový titul. ČECH: "Já se přiznám, že jako dítě jsem vždycky chtěl být stejně jako ty hokejovým brankářem. A taky jsem pokaždé, když se šel s klukama mastit hokej, vždycky hned vlezl do brány. Jenže v té době u nás v Plzni platilo, že gólmani si museli všechno vybavení kupovat sami. A gólmanská výstroj je několikanásobně dražší než ta pro normálního hráče. Moje rodina by to tenkrát prostě neutáhla. Jednodušší bylo odvést mě na fotbal, koupit kopačky - a bylo hotovo. Takže ten můj hokejový sen tenkrát takhle padnul." BŘÍZA: "Tak to mám kliku, protože kdyby se to takhle nestalo, tak by ta moje kariéra byla o čtyři pět let kratší, protože ty bys mě strčil do kapsy už v osmnácti! (Čech se směje) Ale co se týče mě, tak já jsem zase naopak začínal ve fotbalové bráně. Chytal jsem za Čafku, ale hrozně mi vadilo, že nemůžu doskočit na břevno. A v noci mě budily dlouhý balony, na který jsem nedosáhnul a ony mi zapadly pod břevno. Proto jsem šel do hokeje." ČECH: "Tak je pravda, že ta hokejová branka je o dost menší, i když ty sis to, počítám, asi hodněkrát nemyslel..." BŘÍZA: "Můžu tě ujistit, že hokejová branka je hóóódně velká!" ČECH: "Já bych měl asi v hokeji problém s tím, že když v něm gólman spadne, tak po tom ledě odjede pryč a už se nestihne nikam vrátit. To když jsem hrával hokejbal, bylo to určitě snazší v tom, že když člověk spadnul, tak se zase zvednul na stejném místě. Na druhé straně hokejovým gólmanům závidím, že i v zápase, ve kterém toho na ně jde hrozně málo, tak mají aspoň, já nevím, patnáct zákroků. To ve fotbale máte kolikrát jeden dva, a když z toho dostanete gól, tak je to docela dost frustrující." BŘÍZA: "Hokej je podle mě mnohem týmovější sport než fotbal. Se dvěma pětkami v něm dneska ničeho nedosáhneš. Potřebuješ mít čtyři pětky a při tom počtu zápasů i druhého gólmana, protože ten první nemůže odchytat všechno a taky někdy nemusí mít svůj den. Ve fotbale se víc hraje, jak se říká, na náčelníky, zatímco v hokeji ti náčelníci mnohem víc potřebujou kolem sebe i ty indiány. Fotbal mnohem víc stojí na individualitách: když někdo dva metry za šestnáctkou vystřelí kroucenej balon, tak jsou možná čtyři gólmani na světě, kteří takovej míč chytí. A na druhé straně je zase jen pár lidí, kteří to umí takhle zakroutit a kopnout. Takže ten tlak je pak větší. Před dvěma lety jsem byl na vašem zápase, na semifinále Champions League proti Liverpoolu, a tam mě úplně uchvátila ta tvoje ruka boží, jak ses tam vykroutil... Ta hlavička, to byl Baroš?" ČECH: "Jo, to Bary hlavičkoval." BŘÍZA: "Přesně jsem vnímal tu atmosféru na stadionu. Jak jeden moment, jeden zákrok ty lidi úplně odvaří. A musím říct, že mě teda taky. Seděl jsem na druhé straně a viděl jsem, jak se ten náš dlouhej, dlouhej, dlouhej Petr (Čech se usmívá) za tím míčem vytočil a vyškrábnul ho... Ale na tohle se tě chci zeptat: Když já jsem začínal v lize, býval jsem před každým zápasem zelenej jak šrajtle. A i proto na mě udělalo ohromný dojem, když jsme právě před tím zápasem, který jsem zmiňoval, kecali spolu u tebe na hotelu na pokoji asi dvě hodiny před zápasem - a ty jsi byl naprosto v pohodě. Ty před zápasem vůbec necítíš nervozitu?" ČECH: "Když jsem chytával ještě v Plzni nebo pak i zkraje v Blšanech, tak jsem vždycky býval dost nervózní. Ale nejhorší problém s trémou jsem měl, když mi bylo tak dvanáct. Přišlo mi hrozně svazující takové to čekání na gól, kdy mi ho někdo dá. Samozřejmě jsem ho dostat nechtěl, ale byl jsem z toho hrozně nervózní. A když jsme pak ten gól dostali, tak to ze mě najednou spadlo a já jsem si říkal: vidíš, už jsi ho dostal, ale už se s tím nemusíš nervit a už je to jedno. A pak se mi hrozně ulevilo." BŘÍZA: "A pak už se ti to ohledně nervozity lepšilo?" ČECH: "S tím, co jsem popisoval, jsem se dost intenzivně pral asi rok, ale pak jsem z toho trochu vyrost. I když úplně nejhorší nervozita, co pamatuju, na mě padla, když jsme hráli o třetí místo na mistrovství Evropy šestnáctek. Ten šampionát se hrál tady na Moravě a vítěz toho zápasu postupoval na mistrovství světa hráčů do sedmnácti let. Tak tenkrát jsem z toho byl na začátku zápasu nervózní úplně nejvíc v životě, byl jsem totálně zaseklej prvních asi deset minut. Naštěstí za tu dobu na mě nic nešlo... Ale stejně jsme to tenkrát prohráli." BŘÍZA: "A když teď chytáš velké zápasy za Chelsea nebo za reprezentační áčko, tak už jsi v klidu?" ČECH: "Od toho šampionátu šestnáctek, o kterém jsem mluvil, už jsem pak určitou nervozitu cítil spíš, když bylo něco poprvé. První akce s národním týmem nebo tak. Podstatné je, když si člověk může sám sobě říct: jsem dobře připravený, trénoval jsem a nemám se čeho bát. Určité napětí cítím vždycky, hlavně před velkými zápasy, ale nervozitu už ani ne. Za tři roky v Chelsea už si člověk na ten tlak zvykne. Dřív jsem hodně sledoval, co se děje třeba u soupeřovy branky, když jsme třeba nedali šanci, člověk přemýšlel - sakra, my toho góla nedáme. Ale postupně jsem se od toho oprostil, říkám si - to není tvoje starost, tvůj úkol je, abychom gól nedostali. A když ho spoluhráči nedají, tak se holt nedá nic dělat." BŘÍZA: "To, o čem jsi mluvil, právě přesně popisuje stará gólmanská pravda. A sice, že gólman vůbec nesmí prožívat hru s mančaftem. Dostane se tak totiž do role diváka a vypadává z té své role, ztrácí koncentraci. Mně se tohle stalo x-krát, hlavně v zápasech play off, kdy jedna střela rozhoduje. Tlačíš to svoje mužstvo očima, říkáš si - jo, teď už to tam dáme a budeme slavný, vyhrajeme. A místo toho přijde ztráta koncentrace a za chvíli máš zákonitě puk ve vlastní síti." ČECH: "To jsem zažil na vlastní kůži v semifinále šampionátu jedenadvacítek ve Švýcarsku. Vedli jsme s Itálií jedna nula, deset minut před koncem jsme přidali druhej gól. V tu chvíli jsem si myslel, že je hotovo - a radostí jsem si zařval! Jenže najednou penalta, dva jedna, v poslední minutě Maccarone dva dva a šlo se do prodloužení. A já si říkám, i když ty góly nepadly mojí vinou - tak ty slavíš deset minut před koncem a teď se tady ještě musíš honit. Od té doby góly neslavím a kluci se mi kolikrát smějou, protože když vstřelíme v zápase gól, tak já se někdy v šatně ptám, kdo ho dal, protože si toho v tom utkání ani nevšimnu. Koncentruju se na jiné věci, míjí mě, jestli jsme dali šanci nebo penaltu, ale kontroluju si, kdo je vzadu, co by se dělo, kdybychom ztratili míč, soupeřův gólman to třeba rychle vyhodil a my museli čelit protiútoku." BŘÍZA: "Přesně, gólman si musí hrát svůj vlastní zápas, nevnímat, jestli se vpředu jeho týmu daří, nebo ne. Já jsem takhle špatnou zkušenost udělal třeba na mistrovství světa v Mnichově 1993. Ota Janecký tam proti Švédům v semifinále zahodil docela velkou šanci, já jsem měl v hlavě jenom "ať už to tam konečně dáme" - a prohráli jsme kvůli tomu gólem v prodloužení." ČECH: "Já mám při utkání takové pomyslné mantinely na čarách. Co se děje mimo ně, vůbec nevnímám - nesleduju diváky, obrazovky, na kterých opakují akce, na to nekoukám. A zajímavé je, že při střídáních vnímám výměnu hráčů u soupeře, to je pro mě podstatné, abych věděl, kdo jde na hřiště. Ale když střídáme my, tak mě to míjí a soustředím se pořád na sebe, abych z toho nevypad. A pak se mi stane, že máme třeba obranný roh - a já najednou koukám, hele, kde ty se tu bereš, ty jsi nehrál. Hrozně mě to překvapí a kluci se mi potom smějou." BŘÍZA: "Absolutní koncentrace na sebe sama, to je pro brankáře základ. Jak ji ztratíš, dostáváš gól, protože očekáváš od ostatních, že něco udělají za tebe. Udržet se úplně nezávislý na ostatní hře, v tom je ten princip. Brankář si vlastně hraje svou vlastní hru, je tam ve své podstatě sám. Víš, co mě zajímá? Pomáháš si pro zvýšení koncentrace nějakými předzápasovými rituály? Myslím, jestli třeba před zápasem neopakuješ pořád stejné cviky, abys přitom vypustil z hlavy důležitost zápasu a soustředil se plně jenom na tělo a hlavu." ČECH: "Už od doby, co jsem byl v Blšanech, mám takový svůj stálý rituál. Spustím to tak dvacet minut předtím, než jdu na trávník. S Chelsea teď chodíváme na plac tak čtyřicet pět minut před výkopem, takže ta moje rozcvička začíná tak hodinu pět, hodinu deset minut před utkáním." BŘÍZA: "A co děláš?" ČECH: "Zalezu si někam, kudy nikdo jiný moc nechodí, kolikrát si vlezu třeba do sprchy, prostě kde se dá. Tam se protahuju, plus mínus pořád stejně, protože mi to tak vyhovuje. A jak se začnu protahovat, tak jako by ten okolní svět kolem mě už nebyl, už mě nezajímá, už se soustředím jenom na sebe a s nikým už se moc nebavím. Jsem sám se sebou. A když si to všechno takhle projedu od začátku až do konce, což mi zabere takových patnáct minut, tak se pak se obleču a jdu ven na trávník." BŘÍZA: "To je pro gólmany typické, že vymetají na stadionech ty nejzalehlejší kouty, chtějí se prostě schovat, chtějí mít klid." ČECH: "Ale tobě musí hrozně dlouho trvat, než se do té brankářské výstroje nasoukáš, ne?" BŘÍZA: "A víš, že mně ne? Mě nikdy nebavilo dlouho se oblíkat, takže jsem byl běžně před zápasem kompletně hotový za šest minut - vyhrál jsem díky tomu i spoustu sázek, protože řada lidí říkala, že to prostě není možný. A já jsem si přitom do poslední chvíle právě někde seděl, protahoval se a procházel si v hlavě hráče soupeře, jak hrajou přesilovku, jak rozehrávají v útočném pásmu, kdo z nich střílí a jak. Byl jsem prostě co nejdelší dobu mimo naši šatnu. A pak jsem se těch šest minut před zápasem objevil, naházel na sebe tu výstroj a šel na to." ČECH: "Tak vy těch chráničů máte spoustu - i když si dokážu představit, že všechna místa určitě chráněná nejsou, ten chránič se určitě kolikrát odchlípne a asi to taky musí taky pěkně bolet, ne?" BŘÍZA: "Ale pořád je to mnohem bezpečnější než fotbal, protože málokdy se stane, že by útočník jel přímo proti tobě a srazili jste se. Když vím, že proti mně jede sto kilo, a skáču protihráči pod nohy, tak se na ten případný střet připravím - navíc těch míst, kam mě může trefit, je fakt málo. To ve fotbale je střetů gólmana s útočníkem hrozně moc, a když jsem viděl, jak ses v říjnu srazil s tím Huntem, tak jsem z toho byl pěkně vyděšenej, to ti povím. Hned jsem začal zjišťovat, co se děje a jestli to nebude mít následky - a pak jsem měl obrovskou radost, jak rychle ses s tím vypořádal. Protože odbourat to trauma v hlavě, to nemohlo být snadný a ty jsi to zvládl opravdu pozoruhodně. Je fakt, že v tomhle se fotbal a hokej hodně liší. Hokejové mužstvo by svého brankáře, kdyby ho protihráč úmyslně zranil, určitě pomstilo, to ve fotbale vůbec nejde. Co ty si o těchhle věcech myslíš?" ČECH: "Ono je to složité. Protože když někdo trefí brankáře v hokeji, tak je to daleko líp vidět, navíc to určitě není tak častá záležitost. A když už se něco takového semele, tak hráči spíš poznají, jestli to byl úmysl, nebo ne. Hokej má v tomhle nastavená úplně jiná měřítka. Prostě se přijede k mantinelu, toho viníka tam dva maníci přišpendlí, když to zrovna nečeká - a je to víceméně v rámci pravidel fair play. Toho chlapa to bolí, ale nemůže říct, že by se k němu někdo zachoval zákeřně." BŘÍZA: "Anebo v hokeji můžeš vyvolat rvačku." ČECH: "Hokejová rvačka je podle mě poměrně férový boj jeden na jednoho. Dostaneš pak pět minut a do konce utkání, ale další zápas zase můžeš hrát. To ve fotbale je za každý úmyslný zákrok hned červená karta a po ní třeba tři čtyři zápasy stop. Ale zpátky k Huntovi - těch střetů je ve fotbale hodně a je tam hrozně těžké na někoho ukázat a říct: Hele, my víme, že jsi to udělal schválně. Ani u toho Hunta to prostě nejde nějak změřit a říct, jestli to chtěl udělat, nebo ne. To ví jenom on sám. A v tomhle je to oproti hokeji složitější." BŘÍZA: "K hokeji sem tam nějaká rvačka patří, to je dané vývojem, tradicí, filozofií toho sportu. Je fakt, že na fotbal před šedesátitisícový dav asi nějaké takové strkanice moc nepatří, tam jdou ty emoce úplně jinam, to je jiný svět... Ale zpátky k tomu tvému zranění. Z preventivních důvodů od té doby chytáš v helmě - měl jsi problém zvyknout si na ni? ČECH: "Vůbec ne, protože jsem byl na helmu zvyklý od dětství z hokejbalu, tam byla i s košíkem. Takže tahle ragbyová helma mně osobně nijak nevadila a nevadí, problém byl jen v tom, že když jsem se poprvé od zranění zase objevil v Premier League, byl to zápas v Liverpoolu, tak jsem vylezl na plochu a od toho momentu všech těch 45 000 lidí na stadionu zíralo jenom na mě. Připadal jsem si opravdu hrozně zvláštně, protože když jsem předtím v Chelsea s helmou trénoval, všichni si tam na ni zvykli a nikomu uvnitř našeho klubu už to zvláštní nepřišlo. Ale jak jsem na Anfield vylezl na rozcvičku, najednou vidím, jak se tři sta fotografů sebralo a všichni běželi na tu stranu ke mně. Když se hraje ragby, tak půlka hráčů tu přilbu má, půlka ne - a nikomu na tom nepřijde nic divného. Ale teď jsem měl tu přilbu já na fotbalovém stadionu a cítil jsem, jak mě pozorují všichni ti diváci i televizní kamery, cítil jsem se opravdu zvláštně..." BŘÍZA: "Jako by koukali na mimozemšťana, co?" ČECH (směje se): "Přišlo jim prostě zvláštní, že vidí něco, co asi na fotbale ještě neviděli. Ve druhém, třetím, čtvrtém zápase už si na to všichni zvykli a nikomu už jsem tak zvláštní nepřišel, ale tenkrát v tom Liverpoolu jsem si úplně živě vzpomněl, jak jsem před lety v televizi sledoval olympijské závody z Albertville. A tam mě úplně uhranul nějaký borec z Afriky, který se přihlásil do sjezdu, přijel do cíle asi o čtvrt hodiny pomaleji než vítěz, jako dneska ho vidím, jak opatrně plužil dolů. A ten člověk měl na sobě svítivou kombinézu a všichni na něj koukali jak na zjevení. A tak nějak se tenkrát v Liverpoolu ti fanoušci dívali na mě, když jsem na trávník prvně vylezl s tou helmou." BŘÍZA: "Když jsi mluvil o tom sjezdaři z Afriky, tak jsem si vzpomněl, jak jsem v Calgary 1988 viděl na olympiádě na vlastní oči "Orla" Eddieho Edwardse, to byla taky velká atrakce. Na to nezapomenu: odlepil se od můstku a hned zase spadnul jako kámen. Takovíhle borci prostě k těm olympiádám patří, je to i show pro lidi. Ale ještě k té tvojí helmě. Znám borce, kteří si tak zakládají na tom, jak mají do zápasu nagelované vlasy, že než by chytali s přilbou, tak si radši dají dva roky pauzu. To asi není tvůj případ, co?" ČECH: "Mně to až tak nevadí, ale tomu člověku, co mě stříhá, trochu jo. Samozřejmě z legrace, je to můj kamarád, ale tuhle mi povídá: To je hrozný, všichni vědí, že tě stříhám, ale nikdo nikdy ten účes, co ti udělám, nevidí. V zápase máš tu přilbu, a když ji sundáš, tak máš pod ní vlasy úplně splihlý. Takže jediný člověk, který je tak trochu nešťastný z té mé přilby, je právě tenhle můj kadeřník. Ale když jsme u těch přileb, mě by zajímalo, jak na nich máte v hokeji nastavené ty dráty, jestli si to každý může určit a vybrat, nebo jestli je to dané?" BŘÍZA: "Ty dráty jsou předepsané. Dřív bývala maska, říkávalo se jí treťjakovka, protože právě Treťjak ji nejvíc proslavil. A pak se v ní stal nějaký úraz, tuším Richterovi nebo Vanbiesbrouckovi, už nevím, každopádně ten postižený pak měl velké problémy s pojišťovnou. Tak přišlo nařízení, že se tam dovnitř musí přidat ještě jeden drátek a ten já jsem tam v životě nemoh mít, protože jsem přes to neviděl. Tak jsem rok co rok podepisoval revers, že kdyby se mi kvůli tomu něco stalo, tak nebudu od pojišťovny vyžadovat žádné plnění." ČECH: "Co si myslíš o brankářském refl exu?" BŘÍZA: "Podle mě to není tak, že by gólmani museli mít na refl ex nějaký obzvláštní talent. Je to spíš o odhadu a zkušenosti. Já se podívám na náklon čepele, ty na náklon kopačky a pak hrajou roli i ty zkušenosti, jestli z toho odhadneme, co útočník s pukem nebo míčem udělá, jak vystřelí. Ty jsi někdy refl ex nějak speciálně trénoval?" ČECH: "Dělal jsem takové cvičení potom, co se mi stal ten úraz. Nevěděli jsme, jak na tom budu s koordinací, tak klub sehnal od očního specialisty takovou desku, na které bylo asi osmdesát takovýchhle čufl íků (ukazuje rukama obrys kruhu s poloměrem asi deset centimetrů) a uprostřed každého bylo malinký červený světýlko. No a pak se dal na počítači nastavit program, jak rychle se ta světýlka rozsvěcela a zhášela a já jsem vždycky musel na to nově rozsvícené co nejrychleji ťuknout. Dalo se tam i změřit, jestli jsem se trefil přesně na světýlko nebo spíš na okraj toho velkého kruhu. Tak tohle mi tam ze začátku hodně pomohlo, protože po tom šoku zprvu ne všechno fungovalo tak, jak mělo." BŘÍZA: "A co refl ex na hřišti?" ČECH: "Podle mě všechno musí vycházet ze správného postavení gólmana. Když na něj letí rána a brankář se přitom přesouvá a má nohy ve vzduchu, tak může mít refl ex, jaký chce, ale už to nestihne. Protože nejdřív musí dopadnout na zem, aby se teprve odrazil a tu střelu chytal. A tím, že musí nejdřív dopadnout, ztratí tu setinku, kterou už pak nedožene. Nechápu třeba moc brankáře, kteří na čáře poskakujou. Protože když jsou zrovna ve vzduchu, tak prostě ztrácejí možnost dostatečně rychlé reakce. Ale v hokeji musí hrát refl ex ještě větší roli, ne?" BŘÍZA: "Souhlasím, že základ je postavení. Když máš v danou chvíli váhu na špatný noze, tak se tam prostě včas dostat nemůžeš. A co se týče toho refl exu, tak já to vnímám spíš jako komplex několika věcí, hlavně vyhodnocení situace a zkušeností. Vidím, že útočník nahrává zprava doleva, ten, kdo dostane přihrávku, už se k tomu nějak staví, já si to nějak vyhodnocuju a už se připravuju, že bude asi zakončovat tímhle způsobem, a ruce už mi tam automaticky jdou. Komentátor pak řekne superrefl ex, ale ono je to hlavně o koordinaci a vyhodnocení pohybů, které jsi viděl už x-krát. Je to tak i ve fotbale?" ČECH: "To je různé. Když mi jde útočník ze strany, tak vidím, že třeba nemá jinou šanci, než kopnout to doleva. Nevím sice, jestli vzduchem, nebo po zemi, ale vím, že to zřejmě poletí doleva. A když se to takhle podaří odhadnout, tak už to hodně ulehčí situaci, protože hlava už je připravená na to, že do akce půjde levá ruka nebo levá noha. Nejhorší pro gólmana je, když míč přilítne zprostředka a ten útočník může vystřelit kamkoli, to se pak gólman opravdu musí spolehnout na ten poslední moment a na refl ex." BŘÍZA: "Já už jsem přeci jen skončil, ale doufám, že ty v brance vydržíš taky dlouho. Že já už budu šedivej a ty tam pořád ještě budeš skákat po balonech." ČECH: "Tak rád bych ještě aspoň deset let vydržel, uvidíme, jak to tělo snese, ale každopádně k tomu bude potřeba, abych opustil svůj tradiční průměr co léto, to operace. Ty různé destičky v mém těle přibývají, tak doufám, že už se to zastaví, abych jednou nemusel hrát s robotama." BŘÍZA (směje se): "To mi připomnělo, jak jsem v Landshutu hrával s Udo Kiesslingem, legendou německého hokeje. Ten hrával do dvaačtyřiceti. A vždycky na letišti mával štosem doktorských výjimek, protože Udo nemohl projít bezpečnostním rámem, aniž by se spustil hrozný kravál. On měl totiž ty různé kovové destičky a šrouby prostě všude, po celým těle. Tak doufám, že ty nedopadneš stejně, a přeju ti, aby ti už žádné železo v těle nepřibylo!"
PETR ČECH Narozen: 20. května 1982 Profese: fotbalový brankář Klub: Chelsea FC Kariéra: Plzeň (do roku 1999), Blšany (1999-2001), Sparta (2001-02), Rennes (2002-04), Chelsea (2004-?) Bilance v reprezentaci: 52 zápasů Největší úspěchy: vyhlášen nejlepším brankářem světa 2005, dvakrát mistr Anglie (2005, 2006), vítěz Anglického poháru (2007), 3. místo na EURO 2004, mistr Evropy hráčů do 21 let 2004 PETR BŘÍZA Narozen: 9. prosince 1964 Profese: generální manažer, bývalý hokejový gólman Klub: HC Sparta Praha Kariéra: Slavia Praha (1981-83), Č. Budějovice (1983-85, 1987-89), Jihlava (1985-87), Lukko Rauma (1991-93) , Landshut (1993-99), Sparta (1989-91, 1999-2006) Bilance v reprezentaci: 115 zápasů Největší úspěchy: čtyři ligové tituly (všechny se Spartou - 1999, 2000, 2002, 2006), čtyři bronzové medaile s reprezentací (tři z MS, jedna ze ZOH v Albertville)
