Juniorům chybí konkurence. Někdy je hokej jenom kroužek, říká Král

Pracovat s mládeží je pomalu na bobříka odvahy. Kluků je málo, dost z nich si navíc si často lebedí v průměru, stačí jim to. Nic je netlačí, aby makali sami navíc. Tohle bolí. Lidí, jako je bývalé eso české extraligy Richard Král, je víc. Mají toho za sebou v hráčské kariéře hodně, teď se dál vzdělávají a chtějí českému hokeji vrátit to, co od něj sami dřív dostávali. Jenže často narážejí do zdi. Mizerná juniorská extraliga budiž důkazem.

V čem je u nás doma problém, málo se trénuje?
„No, to si právě nemyslím. Když vezmu naši juniorku, trénujeme v Pardubicích přes týden dost. V tom problém není. Rozdíl je v kvalitě kluků. Byli jsme na semináři, kde nám ukazovali, jak to chodí ve Švédsku. V každém ročníku máte 60 lidí. Z nich pak roste ta pyramida, do mladšího dorostu jich jde 40, do staršího 20 a do juniorky už nabíráte lidi z okolních států. Najednou má třeba Skelleftea v týmu top hráče z celého severu.“

A hádám, že takhle veselé to v Česku asi nebude.
„Tady nám jde patnáct lidí každým ročníkem. Prakticky všichni jdou pořád nahoru a téměř každý si projde systémem až do juniorky. Pyramida tady nejde postavit, u nás vlastně neexistuje žádný ořez. Na tréninky nám průměrně přijde těch patnáct kluků, to se pracuje těžko. Jo, když najednou přijdou hráči, co jsou už u áčka, máte tam dvacet lidí, trénink najednou dostane jiné parametry. Ale jinak...“

Tohle asi není jen problém Pardubic, že ne?
„Není. Bavil jsem se Albym (Robertem Reichlem) a taky říkal, že je rád, když mu v Litvínově přijde na trénink patnáct hráčů. Chceme po nich šlapat, chceme být na ně nároční. Jenže na ty kluky nemáte žádnou páku.“

Jak to myslíte?
„Dám příklad: máte sedm beků, vyhodit žádného nemůžete, jiného asi nepřivedete. Vy musíte pracovat i s těmi, které hokej třeba až zase tak tolik nebaví. Nebo jsou nastavená pravidla, že když kluci neprospívají ve škole, neměli by hrát zápas. Ale já nemůžu nikomu slíbit, že to tak udělám. Když budou mít čtyři kluci pětku, nemůžu je nechat doma. Neměl bych s kým odjet. Tak to bohužel teď je. Někdy je to spíš takový zájmový kroužek.“

To zní docela drsně.
„Ale je to tak. Ve světě to funguje jinak.“

Je to pak i o tom, že trenér ví, co by s týmem chtěl dělat, ale nároky musí snížit, protože hodně hráčů nedovede to, co by po nich chtěl?
„Pár let dozadu by se kluci, co hrají juniorskou extraligu, do týmu ani nedostali. Teď tam jsou a to je ono. Měli by přijít do juniorů už vybavení, aby zvládali bruslení, techniku hole a my tam s nimi jen tyhle věci zdokonalovali, hustili už do nich taktiku. Abychom je v sedmnácti letech učili střílet? To by měli už dávno umět. Odmalička musíme nalajnovat jasná pravidla, v sedmi letech budeme kluky učit tohle, v osmi tohle... Aby v mladším dorostu všechno uměli.“

Jenže co s tím, když ne každý zvládne takové nároky plnit a vy si nemůžete vybrat ty nejlepší, aby šli dál, ale jet dál se všemi?
„Právě. U nás dělá vedoucího týmu Franta Kuška, chlap, který čtyřicet let v Pardubicích trénoval mládež, a jednou vzpomínal, jak se tady dříve konal výběr, když někdo chtěl hrát hokej. Přišlo vám 120 capartů a vy jste si mohli ukázat, koho chcete. Dělali kotrmelce a další věci, ty top oddíly z nejvyšších soutěží si pak vzaly nejlepší. Teď kdo přijde, jde dál a dál. Na výběr sem nepřijde už 120 lidí, ale 40.“

Pak dává smysl, že když všechno dospěje až nahoru, má juniorská extraliga takovou kvalitu, jakou má.
„Hraje ji osmnáct týmů a málokde asi budou mít tolik lidí, aby mohli dělat výsledný filtr. Podívejte se na Finsko. V Helsinkách máte tři velké kluby a třeba Espoo má snad 120 kluků v ročníku, to je ohromná síla. Tam je teda taky rozdíl, že mají v Helsinkách 60 stadionů. Kolik jich máme v Praze? Přesné číslo vám neřeknu, ale tolik rozhodně ne. My nemáme potřebnou masu, ze které uděláte výběr.“

Je podle vás aspoň dobře, že se zrušily výjimky a extraligu juniorů už nehrají hráči, co jsou ročníkově výš?
„Naopak. Podle mě to byla obrovská chyba. Měli jsme nějaké sezení na svazu a Plzeňáci taky říkali, že loni měli pět hráčů na výjimku, tři mohli hrát zápasy, ale tréninky měly daleko větší kvalitu. Měli jsme velkou debatu, od příští sezony by se to mělo vrátit. Když budou v každém týmu tři hráči na výjimku, bude juniorská extraliga úplně jiná než teď.“

Jen ale je otázka, co s hráči, kteří ve dvaceti nemají na nic lepšího než hrát s juniory.
„Myslím to jinak. Tohle je spíš cílené na kluky, kteří mají smlouvu v áčku, jsou v kádru mužů, a když se nevejdou do sestavy, mohou si zahrát za juniory. Kvalita by se pak zase zvedla. Ale uvidíme, jak všechno dopadne. Teď se z Pardubic chodí do druhé národní, protože kluci už nemohou hrát za juniory. A nevím, jestli je to úplně top. Tam trénují chlapi večer po práci, to pro někoho, komu je dvacet, není úplně optimální. Oni potřebují zápřah, aby se mohli ještě zlepšovat.“

Nějaké systémové uplatnění hráčů v první lize by situaci nevyřešilo?
„Liberec má Benátky a vidíte, že tam to funguje. Jenže to je o penězích, možnostech a majitelích, jestli chtějí mít pod sebou ještě první ligu. Třeba ještě Třinec má Frýdek, v klubu je pod smlouvou šest pětek a ti, co nehrají v extralize, jdou do Frýdku, kde mají Oceláři svého trenéra. My měli před rokem spolupráci se Šumperkem, ale ne tak těsnou. V tu chvíli nevíte, jak vám tam budou kluci hrát. Nastupovali ve třetí a čtvrté lajně, což je pro mě z hlediska rozvoje o ničem. Šest minut na zápas, nechodit na oslabení a přesilovky? To je lepší, když hraje pětadvacet minut za juniory.“

Pardubice fungují v rámci akademie ČSLH. Stará se svaz nějak konkrétně o metodiku tréninků?
„Jsou dané náplně tréninků, kolik by jich mělo být, na co byste se měli zaměřovat, v pondělí by se mělo více bruslit a tak dále... Snažíme se to držet. Navíc dostat se k materiálům teď není zase tak složité, na youtube se podíváte, jak trénuje McDavid, Crosby... Všechno jde. Víme, jak pracovat. Myslím, že hodně trenérů se snaží.“

Jenže narazíte na nekvalitní materiál?
„Kluci to jsou schopni udělat, ale jenom v nějaké kvalitě a nějaké rychlosti. Pak se samozřejmě potýkáte ještě s jednou věcí, McDavid si vezme pomůcky, které jedna stojí přes deset tisíc. No, a mají jich na ledě deset. To tady těžko uděláte, tak si pomáháte jinak. Ale to by se ještě nějak vyřešilo. Hlavní je, že lidí je opravdu málo a kvalita není, tady to hapruje. I já si pamatuju, kolik nás v mládeži bylo, kolik nás začalo a kdo se dostal až do juniorů.“

Byl víc cítit tlak na místo?
„Hodně. Často se stalo, že kluci na dva roky odešli do dorostu jinam, protože byli třeba menší. Ale tam makali dál, vytáhli se a přišli zpátky.“

Docela zajímavá je vaše statistika, když vám bylo 19 let. Ve 37 zápasech jste posbíral 19 bodů. Na konci 80. let nic zvláštního. Teď by se o vás každý týden psalo a už vás táhli do nároďáku.
„A to bylo mnohem těžší se do áčka dostat. Začínal jsem ve čtvrté lajně, pak ve třetí a postupně to šlo dál. Žádné, že by mě hodili hned do první řady, postupně se všechno nabaloval a myslím, že tohle je ta správná cesta. Šanci a minuty na ledě byste si měli uhrát. Jenže teď je to těžké. Mladý kluk vám tady chce hrát první, druhou lajnu hned. Některý klub to udělat může, jiný ne. Třeba Pardubice jsou momentálně v extralize dole a pro týmy s podobnými problémy je hrozně těžké, abyste zapracovávali talenty. Není to jenom náš případ, platí to obecně. Těžko budete někomu tolerovat chyby, když víte, že hrajete o holou existenci. To je chvíle, kdy na chyby není prostor.“

Nakolik je to o hráčích samotných, že musí chtít víc dřít sami?
„Hodně. Vy se nemůžete každému věnovat individuálně, tolik trenérů v klubech nemáte. Oni musí chtít sami, mají k dispozici střelnici, posilovnu, všechno... Střelba je nejjednodušší věc. Vezmu si rukavice, hokejku a jdu na to.“

Kolik hráčů se do toho pustí?
„Maximálně deset procent.“

Je to zklamání?
„Je. Vím, že mají školu, třeba my máme v juniorce deset kluků na sportovním gymplu, chápeme, že se musí učit. Ale kdo chce, čas si najde. Kdo nechce, vymlouvá se. Máte taky kluky, co to pak všechno svádějí na to, že konkurence není taková. Pravda, není. To ale přeci neznamená, že na sobě nebudou pracovat, ne? Tohle neberu.“

Jim stačí být průměr?
„Jsou spokojení, že nemusí dělat nic navíc a hrají extraligu juniorů. To je přece super, ne? Nestojí to žádné další úsilí, jen sem chodit. To je špatně.“

Malinko bludný kruh, ne? Hráči necítí tlak na místo, nic je netlačí, aby se sami zlepšovali.
„Je to tak. Všichni mluví o tom, že by se juniorka měla zúžit. Na druhou stranu každý extraligový klub chce mít svoji juniorku v nejvyšší soutěži... Cítíte, že radikální krok je potřeba. Když se nic nevymyslí, bude to špatné. Hráčů nepřibývá.“

Kdyby měl extraligovou juniorku jen každý extraligový klub, je pořád hej. Ale tam jich je o čtyři víc.
„Jak řeknete Budějovicím, že nemají extraligu, tak ji nebudou hrát v juniorech? Jedině zavést zase systém, že se bude sestupovat. Čtyři nejhorší dolů. Aspoň na čtrnáct týmů se ten počet musí snížit.“

Deset by bylo ještě lepší.
„To by byl už moc velký skok. Ale postupně ligu potřebujeme osekávat. Pak by přibývalo kvalitních zápasů, to je jasné. Někdo si pak třeba řekne, že juniorka není úplně marná a nepůjde do Ameriky, zůstane tady. Nemyslím ty úplně top hráče, ty odejdou asi vždycky, spíš ostatní, kteří chodí do nižších soutěží. Kolikrát odejdou vyloženě do pralesa, to přeci nemá žádný význam. Naučí se jazyk, ale hokejově jim to tady asi moc nedá.“

Asi ale cítí, že je to něco lepšího než se vyloženě patlat v podprůměrné soutěži doma bez budoucnosti.
„Ale kdybychom to tady nastavili tak, že tyhle kluky udržíme, ligu bude hrát méně týmů, bude mít úplně jinou kvalitu. Věřím tomu, že by to mělo smysl. Ale tohle bude muset vymyslet někdo chytrej.“ (usměje se)

Vy sám světlo na konci tunelu nevidíte?
„Snížit počet týmů je začátek. Potom vymyslet systém nasazování starších hráčů, kteří budou hrát na výjimku, ale tak, aby to byli kluci s potenciálem k áčku. Jak jsme se bavili, nejen ti, co se chtějí nějak doklouzat do vyššího věku mezi juniory.“

Chápu, svaz pořádá různé náborové akce, ale jejich efekt se projeví třeba za deset let. Je potřeba něco, co pomůže teď.
„Přesně, tohle jsou skvělé věci. Musíme začínat odspodu, nabrat děti, mít širokou základnu, jasně určit, kdy je budete učit překládat, střílet. Další problém jsou ale často taky rodiče.“

Pořád kecají do práce?
„Něco řeknete klukovi, oni ho omlouvají... Vidím to i ve škole. Když mají problémy, tak učitelka je blbá, ten je blbej, ten taky a náš kluk je nejlepší. Takhle to za nás nebylo. Když jsem přinesl poznámku, dostal jsem na tlamu, nebo vynadáno. Ale nikdo neřekl, že učitelka je kráva. To je špatně.“

Je pak složité s rodiči mluvit a vysvětlovat jim, proč jejich kluk nehraje?
„Naštěstí jsem moc takových pohovorů zatím neměl, v juniorech to už jsou dospělí kluci. Ale stejně, mají to nastavené tak, že buď jste v prvních třech lajnách, nebo kluk končí s hokejem. Nikdo nevezme roli náhradníka. Řeknete, že je prvním rokem v juniorech, příští už může hrát třeba víc. Ale ne... Dokonce mi třeba řeknou, že netrénuje kvůli tomu, že je věčně nemocnej z toho, jak věčně sedí na střídačce a tam nastydne.“

Tohle vám vážně někdo řekl?
„Ano, občas řešíte hrozný blbosti.“

A nekradou blbosti energii do práce?
„Někdy hodně, padne to na vás. Ale tak to chodí, to je normální, podobné stavy zažijete v každé práci. Občas máte trénink blbec, katastrofa. Druhý den hrajete zápas, všechno vychází pomalu samo a je to zase paráda. Baví nás to, jinak bychom to nedělali.“