První hattrick v extralize, forma jako hrom. Každý bod i gól míří do nebe. Za maminkou. „Moc mi chybí. Je těžké o ni přijít v sedmadvaceti…“ Právě pro ni hraje. A není náhoda, že se mu tak daří. Chomutovský útočník Vladimír Růžička, syn hokejové legendy a kouče, jenž ho provází celou kariéru, prožil rok, který mu převrátil život naruby. Při upřímné zpovědi pro Sport Magazín nechyběly slzy.
Nestěžuje si na osud. Co mu nadělil, bere statečně. I když to bolí. Hodně bolí. „Hokej je super věc. Ale to, co mě život naučil v posledním roce, je opravdu o něčem jiném,“ tvrdí hráč, jemuž málokdo řekne jinak než mladej Růža.
V únoru mu zemřela maminka Eva, milovaná osoba, v hokejovém prostředí mimořádně oblíbená. Pro ostatní by se rozkrájela. Hlavně pro rodinu. Přemohla ji v 53 letech rakovina. Růžička junior, motivovaný vzpomínkami, hraje nejlepší hokej v kariéře, táhne Piráty. Řeší i napjatý vztah s tátou, kapitánem olympijských šampionů z Nagana a trenérem dvojnásobných mistrů světa.
Nechce o tom vykládat. Ale je jasné, že těžko vydýchává, že se ani ne rok po smrti manželky zasnoubil se ženou, která… No prostě maminku ani za mák nepřipomíná. „Řešíme hlavně hokej. Trenér, hráč,“ říká. Víc to nerozvádí. Během rozhovoru, na který kývl po delším zvažování, neskrýval emoce. Nedivte se.
Život bez maminky už nebude nikdy jako dřív…
„Je hrozně těžké se s tím vyrovnat. To ve mně bude hodně dlouho. (odmlčí se) Člověk musí žít dál, ale… Je to těžký. Mamka je jenom jedna. Hlavně nemám věk na to, abych byl bez ní.“
V sedmadvaceti.
„No právě. Nechci tím říct, že se stalo něco, kvůli čemu by se všem měl zastavit svět. Lidem se dějí i horší věci. Ale v mém věku bych radši chtěl řešit něco jiného. Chybí mi. Moc.“ (lesknou se mu oči)
Pořád je to čerstvé?
„Pořád…“
Hledáte ji podvědomě v hledišti při hokeji? Byla obrovskou fanynkou.
„To byla, chodila pořád. Vzpomenu si na ni i při jiných chvílích. Člověk má chřipku, je zraněný nebo mu není dobře. Předtím volala pětkrát denně, ptala se, co potřebuju, co má zařídit. Když jsem byl nachlazenej, vždycky poradila, co si udělat. Zeptala se: Už sis nakrájel ty pomeranče a udělal tu šťávu? Znáte to, člověk to někdy jen tak odkýve… Teď ležím a jak moc bych chtěl, aby zavolala!“ (odmlčí se, v očích se objeví slzy)
Pláčete často?
„Teď už moc ne, ale… Když o tom mluvím, je to těžký. To na mě na ledě můžou lidi řvát, co chtějí, nadávat, ale život je úplně o něčem jiném. Právě ten rozdává největší rány. Musím říct, že to pořád bolí. Vždyť jsme si volali hrozně často, pomáhala mi se vším. Něco jsem zapomněl zařídit, automaticky jsem vytočil její číslo. Navíc všichni říkali: Hele, ty jsi celej máma… Měli jsme naprosto suprovej vztah. Pro rodinu dělala první i poslední.“
Člověk pořád doufá v zázrak
Když jste zjistili nemilosrdnou diagnózu, jak moc těžké bylo smířit se s tím, že naděje na uzdravení není velká?
„Potom už jsem řekl, že nebudu hrát. Na hokej jsem neměl myšlenky, na střídačce jsem stejně myslel na ni. Vzal jsem si volno, byl jsem s ní doma. Kdo si tím neprojde, tak… To prostě nejde popsat. Na tohle jsem nebyl připravený.“ (velmi smutně)
Věk: 27 (17. února 1989 v Mostě) Zázemí: manželka Veronika Kubíčková (mistryně světa ve sportovním aerobiku, svatbu měli loni v červnu), otec Vladimír Růžička starší, hokejový mistr světa jako hráč i trenér, ho momentálně vede i v Chomutově, maminka Eva zemřela loni v únoru. Má sestru Evu. |
Navíc to přišlo úplně nečekaně.
„Hrozně rychle. Byla to otázka půl roku. Člověk furt doufá v nějaký zázrak. Že se to nějak otočí. Ale pak zjistí, že nepomůže nic.“
V hokejovém prostředí byla maminka velmi oblíbená.
„Určitě ano. O ní prostě nejde říct křivé slovo. Lidi si řeknou, že jsem její syn, tak co mám povědět jinýho, ale ona byla fakt skvělý člověk. Pro rodinu by se rozdala. Ale nejenom pro ni. Měla dobré srdce. Možná proto si uhnala takovou nemoc, protože na sebe myslela až jako poslední. Rozdávala hrozně moc energie kolem. Možná až moc.“
Chybí vám i její vyhlášené pochoutky, které nosila do kabiny?
„Celkově její kuchyně byla báječná. To můžu jít do sebelepší restaurace, ale jako od mamky už to nikdy nebude.“
V úvodu sezony jste vyměnil i číslo, hrajete s cifrou 62. Což je rok, v němž se narodila.
„Škoda, že to nevyšlo hned od prvního kola. Řekl jsem to pozdě, dresy už byly ve výrobě. Tak jsem na klubu navrhnul, že si ty staré klidně odkoupím nebo můžeme vymyslet nějakou charitativní akci. Což se nakonec uskutečnilo, takže se to ještě spojilo s užitečnou věcí.“
Na předloktí máte i vytetovaný její podpis, že?
„Ano.“
Ale co jsem si všiml, nechcete to veřejně ukazovat.
„Ne ne. Je to na hezkém místě, schovaný tak, abych to viděl jenom já. I když sedím někde v tričku s krátkým rukávem, ruku mám tak, aby to nebylo vidět. To je jenom pro mě. Pro moji vzpomínku.“
Hokej hraje pro mámu
I tohle byl spontánní nápad?
„Taky. Když jsme se ségrou probírali nejrůznější její věci, byly tam i doklady. Podle jednoho z nich jsem si to nechal vytetovat. Ona mamka uměla i krásně kreslit, proto se mi ten její autogram tak líbil. Moc tetování nemám, ale tohle je jiný případ.“
Hokej teď hrajete hlavně pro ni?
„Určitě ano. Každý gól jí posílám nahoru.“
Ne náhodou jste nedávno dal i premiérový hattrick.
„Může v tom být symbolika. Vím, že ho viděla. To mě moc těší. Určitě je tady se mnou, není náhoda, že se mi daří. Ať si každý říká, co chce, vím, že ji mám pořád za zády. Pomáhá mi stále.“
Chápu, že i další téma je pro vás mimořádně citlivé, ale nejde se nezeptat. Jak snášíte, že si váš otec brzy našel novou, výrazně mladší partnerku a zasnoubil se s ní?
(dlouho přemýšlí, pak se hluboce nadechne) „Víte… O tom bych se nechtěl bavit. Je pravda, že nikomu do toho, co táta dělá, nic není, ale… Ne, nechci to rozebírat.“
Společenské rubriky řešily i to, že vám nepřišel na svatbu, kterou jste s dlouholetou přítelkyní Veronikou Kubíčkovou měl v červnu.
„No, stalo se…“
Je to pro vás o to těžší, že tátu dennodenně potkáváte na zimáku, když vás v Chomutově trénuje?
„Na tohle se mě pár lidí ptalo, ale musím říct, že tím, jak mě trénuje už dlouho, jsem zvyklý ho brát jako kouče. Možná to ne každý pochopí, ale prostě je to v tu chvíli trenér. Má svou kabinu, takže se až tolik nepotkáváme. Na ledě jsem při tréninku jako hráč, poslouchám normálně pokyny, potom tam zůstávám dýl, přidávám si. On už je mezitím zase v kabině. Umím to tedy za ty roky oddělit. Kdyby mě začal trénovat až teď, možná by to bylo jiný. Jenže jsem zvyklej.“
Takže teď je pro vás hlavně trenérem.
„Bavíme se o hokejových věcech. Samozřejmě je to pořád můj táta, což je logický, ale…“ (nedořekne)
Nebylo by lepší, kdybyste teď působil v jiném klubu?
„Neřeším to. Jsem typ člověka, který nerad řeší věci, které jsou prostě daný. Jsme oba v Chomutově, chceme udělat týmový úspěch. Já jsem hráč, on trenér. Snažíme se odvést maximum. To je celý.“
Poslední otázka na toto téma: Rozebíráte i věci mimo hokej?
„Řešíme hlavně hokej. Prostě jako trenér, hráč. A víc to nechci komentovat, nezlobte se.“
Všem musí být jasné, co vám vadí…
„To asi jo, ale těžko se mi o tom mluví.“
Pomohli vám v nejtěžších chvílích i spoluhráči?
„Taky. Kluci v kabině jsou skvělí, máme báječnou partu. I tohle pro mě bylo důležitý.“
Jeho manželka je mistryně světa v aerobiku
Co dalšího?
„Pochopitelně moje manželka, která je mi skvělou oporou. A tři roky máme psa, černého labradora. Také tohle mám po mamce, která psy milovala. Pro mě je to nejlepší zvíře na světě. Přijdeš domů, můžeš mít špatnou náladu, ale vždycky tě rád vidí. Je mu jedno, jestli máš peníze, nemáš, jestli jsi takovej, nebo makovej. Otevřeš dveře a vždycky tě bude mít rád. Stačí mu hrstka granulí. A možná ještě důležitější pro něj je, abys ho pohladil, dal mu trochu lásky. Pro mě je to super tvor.“
Zmínil jste manželku, mistryni světa ve sportovním aerobiku. Cvičíte občas spolu doma?
„Sem tam zajdeme do posilovny, ale že by mi dělala tréninky, to ne. Už rok nezávodí, dá se říct, že skončila na vrcholu, předtím vyhrála světový šampionát. Jsem na ni pyšnej!“
Je to hodně náročný sport, že?
„To tedy jo. Není až tak populární, ani já jsem o tom tolik nevěděl. Ale když jsem potom začal chodit na tréninky a viděl, co dělají a co všechno umí, tak klobouk dolů. Hlavně ty skoky, to je síla. Tělo dostává hodně zabrat, především kyčle. Když bylo v tělocvičně ticho, bylo krásně slyšet, jak jim ty klouby vržou…“
Už se těšíte na vlastní rodinu?
„Moc! Ale v tomhle směru nejde plánovat. Až to přijde, tak to přijde. Život je nevyzpytatelný. Můžeš si něco namalovat dopředu, co bude za den, za týden, za rok. Ale život ti to pak vrátí úplně jinak… Manželku jsem si každopádně bral, abychom byli rodina. Děti máme moc rádi, takže je určitě chceme. Ségra ( Eva Růžičková ) už má malého Lukáška, takže i s ním trávíme docela dost času.“
Když zabrousíme k hokeji, z čeho dalšího pramení vaše životní forma?
„Cítím se opravdu dobře. Jak už jsem říkal, poslední rok mě naučil, že hokej není všechno. Mám ho rád, nevím, co bych si bez něj počal, ale jsou i jiný věci.“
Takže hrajete bez stresu?
„Když se prohraje nebo neproměním nějakou šanci, mrzí mě to, ale že bych si z toho dělal těžkou hlavu? Jsem nad věcí. Moc mě to baví, v kabině máme fakt parádní partu, ani pořádně nejde říct, s kým se víc bavím. Vůbec nejsou nějaké skupinky mladí, staří, každý se baví s každým, je jedno, v jaké lajně kdo hraje. Tohle dělá hrozně moc. Škoda že jsem se na přelomu roku zranil a přišel o dost zápasů, ale i tohle k tomu patří.“
Nejste velký bouřlivák, ale v prosinci při zápase s Pardubicemi nechali rozhodčí bez povšimnutí drsný Beranův atak na vás, vyloučený jste byl jenom vy, za protesty. Takový příval emocí jsem u vás snad nikdy neviděl.
„To jsem neunesl. V první moment jsem si myslel, že se bude vylučovat, takže jsem šel normálně na střídačku. Ale tam jsem zjistil, že se dál bude hrát normálně v pěti, takže to ve mně trošku bouchlo.“
Trošku?
(usměje se) „No, trošku víc. Rozlámal jsem hokejku o mantinel. Stávat by se to nemělo, neskousnul jsem to.“
Sudí přehlídli jednoznačný faul na vás.
„Byla to šleha na hlavu. Nejdřív si říkám: Dobrý, hrajeme přesilovku. A najednou nic. Je ale pravda, že potom jsem se měl víc hlídat. Jinak bývám v klidu. Tohle byla výjimka. Nejsem extrémně výbušný, rozhodčí si nemůžou stěžovat, že bych na ně řval nebo za nimi pořád jezdil. Naopak jsem ve větším klidu. Celkově to nehrotím, snažím se hokejem víc bavit.“
Jak konkrétně se to projevuje?
„Trenéři to teď sice nebudou slyšet rádi, ale snažím se pořád dělat nějaké blbosti. I na střídačce nebo před zápasem.“
Abyste se hokejem tak neužíral?
„Když se soustředím až moc, není to ono. Potřebuju z toho na chvíli vypadnout. Když vlezu na led, jsem maximálně koncentrovaný. Nic jiného v tu chvíli neexistuje. Ale jinak je třeba si odfrknout. Ono se to nezdá, ale být tři hodiny jenom v jednom tunelu a mít hlavu nastavenou jenom na hokej, hokej, hokej, to není jednoduchý. Takže během pauzy zajdu za maséry dozadu v kabině, trošku to vypětí setřást.“
To děláte od této sezony?
„Jo jo, snažím si to víc užívat.“
I díky tomu se vám tak daří? Tedy pomineme-li tu osobní stránku.
„Je to možné. Snažím se to nehrotit. Vždyť je to jenom hokej.“
Jaký na to máte fígl?
„To vzniká vždycky podle situace. Občas prohodím nějaký vtípek. Nebo když jsou komerční pauzy, snažím se vypnout, podívám se do hlediště.“
Hlavně na manželku?
„Sedí v rohu, takže když jedu na buly, vypnu hlavu, kouknu se na ni. Jenže chodí hodně lidí, takže ne vždycky ji během té chvilky očima najdu. Každopádně se tam mrknu. I na jiné fanoušky. Chomutov není tak velký město, fandí většinou stejní lidi. Některé už poznám, vidím, že jsou v hale často. Takže na ně mrknu, je to milý. Dřív jsem měl hlavu neustále v zápřahu. Když se dělal led, pořád jsem myslel na hru. Teď dokážu na chvilku vypnout. A prospívá mi to. To ale neznamená, že neustále koukám, kde co lítá. To zase ne. Člověk se musí na střídačce nejdřív vydýchat, je to hrozně vysilující.“
O Chomutovu se mluví jako o druhé Slavii, nejenom kvůli vašemu otci, ale i přítomnosti dalších bývalých slávistů včetně vás. Je to tak?
„Je pravda, že hodně hráčů hrálo i tam, ale celkově bych to nechtěl až tolik srovnávat.“
Vy jste s pražským klubem hrávali nahoře, rvali se o titul. Piráti si teprve svoji identitu budují.
„Když jsme s Kubou Sklenářem (současným spoluhráčem) šli jako mladí kluci ve Slavii do áčka, bylo to hrozně nabitý. Hrálo se prakticky furt nahoře, semifinále nebo finále, takže pro nás mladý to nebylo nic moc. Nemohli jsme se tak rozehrát, vzalo to delší čas, každá chyba byla hned vidět. Pro nás to bylo náročnější. Tady je to trošku jiný. Hlavně z minulé sezony jsme měli obavy, předtím to bylo nahoru dolů. Postup, pád, pořád dokola. Ale zvládli jsme to výborně, doufám, že teď to bude podobný. Myslíme na desítku, protože potom v předkole už je to otevřený. Uděláme maximum, aby se nám dařilo i dál.“
Pro všechny jsem mladej Růža
Pro ostatní jste pořád mladej Růža, ale zase tak mladej už nejste, co?
(usměje se) „Jo, letí to. Ale pořád jsem pro všechny mladej nebo malej Růža. Zvyknul jsem si, nevadí mi to.“
Takže i v padesáti budete mladej…
„Určitě. Ale na druhý straně je to dobrý, ne? Nezestárnu.“ (usměje se)
Kdy vám nejvíc vadilo, že vás každý srovnával se slavným tátou?
„Někdy okolo šestnácti, osmnácti. Postupem času jsem to vypouštěl z hlavy, v posledních letech už to vůbec nevnímám. Beru to s nadhledem, mám svůj klid.“
Dřív jste to snášel jak?
„Když člověk vlítnul do velkého hokeje, pochopitelně se to srovnání na něj valilo ze všech stran. Někdy to nebylo příjemný, ale abych řekl pravdu, moc si to nevybavuju. Taky záleželo, jaká byla situace. Když jsem dal jako mladej první gól v lize, bylo příjemný, když mi někdo připomněl tátu. Jenže ne vždycky se daří, potom jsme spadli s reprezentační osmnáctkou z elitní skupiny, tehdy to zas tak příjemný nebylo. Ale naučil jsem se neřešit prkotiny.“
Neříkal jste si někdy, že by bylo lepší, kdybyste pod tátou nehrál?
„Ani nevím, jestli jsem nad tím takhle přemýšlel. Když mi bylo šestnáct, tak se rozebíralo, jestli budu hrát za áčko ve Slavii, nebo půjdu do zámořský juniorky. Potom jsme se rozhodli, že půjdeme první cestou. A jsem takový, že když se pro něco rozhodnu, nelituju toho a nekoukám dozadu. Všechno má svůj důvod. Nechci říkat, že bych v něco extrémně věřil, ale myslím si, že každý má svůj osud dopředu nalajnovaný. A buď k tomu dostane štěstí, nebo ne. Beru to s nadhledem. Mně to život nalajnoval tak, že mě vlastně celou kariéru trénuje táta. Zatím. Je mi sedmadvacet, nikde není dané, že pod ním budu hrát pořád. Uvidíme, jak se to vyvine, jednou bych si každopádně chtěl zkusit zahraničí.“
V roce 2014 jste se marně zkoušel uchytit v Rize v KHL.
„Šel jsem na zkoušku, byl jsem tam tři měsíce, nakonec to neklaplo. Nedomluvili jsme se, některé věci nevyšly tak, jak jsme se původně domlouvali. Ale i tak to byla super zkušenost, zase mi to v něčem otevřelo oči, mám čistý svědomí v tom, že jsem tomu dal úplně všechno. Teď jsem v Chomutově, a vůbec nelituju. Jsem tady hodně spokojený. Ale cizina mě láká.“
I proto, abyste si zkusil angažmá bez táty?
„To ani ne, ale celkově kvůli hokeji. Abych poznal něco jiného, přeci jenom v extralize jsem dlouho, znám týmy, hráče. Nechávám to otevřený, nehrotím to. V posledním roce nějaký odchod vůbec nepřicházel v úvahu. Snažím si to užívat a počkám si, co mi osud nalajnuje dál.“
I s protihráči mám dobrý vztah
Dovedete si vůbec představit, že byste měl jiného trenéra?
„Určitě jo. Nejsem konfliktní typ.“
Kvůli slavnému jménu už si žádné narážky nevyslechnete?
„Od tý doby, co jsem v áčku, jsou lidi víc nad věcí. V mládí to bylo horší. I s protihráči mám dobrý vztah, pozdravíme se, je to v pohodě. Hokej je hra emocí, někdy to zajiskří, ale jinak je to v pohodě.“
Ani fanoušci nemají narážky?
„Spíš mě chtějí rozhodit, stejně jako jiné soupeře. Fandí svým, druhé chtějí vykolejit, řvou na ně. Ale mně to určitě žíly netrhá, naopak mě i kolikrát pobaví, co dokážou vymyslet. Místo nějakého vytočení mi to vykouzlí úsměv na tváři.“
Dřív vás to trápilo?
„Když jsem byl mladší, víc jsem seděl na střídačce, takže jsem to vnímal. Koukal jsem kolem sebe, poslouchal. Byl jsem vyjančený. I teď něco zaslechnu, ale vypouštím to. Když si chtějí něco řvát, tak ať. Začne jeden, chytnou se ostatní. Když jsou v davu, cítí sílu.“
Hlavně v Plzni dlouhodobě jméno Růžička dráždí. I když to bylo cílené hlavně na otce.
„To je spíš otázka na ty lidi, jestli je to baví pokřikovat, nebo ne. Prostě chtějí soupeře rozhodit. Ale už předtím jsem říkal, že tohle mě vůbec nemůže rozhodit. Když někdo řve… Co je to proti skutečným problémům, které život přináší. Musím každopádně říct, že jsem moc rád, že v Chomutově máme fanoušky slušné.“
Bojoval jste někdy s tím, že nikdy nebudete hokejově lepší než táta?
„Nebylo to tak, že bych se s ním měřil. Měl jsem ho za vzor, ale že bych si říkal, že chci být lepší, to ne. Navíc jsem docela brzo pochopil, že on toho v hokeji dokázal opravdu hodně.“
Nesvazovalo vás to?
„To ne. Došlo mi brzo, že co se týče hokeje, je jedním z nejlepších v historii a bude těžké to překonat. Ani jsem nad tím nepřemýšlel. Nejde srovnávat. Teď se občas řekne, že by někdo mohl být nový Jágr , ale to nejde. Mně navíc nikdy nedělalo problém, abych přiznal, že mi nějaký zápas nevyšel a hrál jsem na nic. Když naopak sednul někomu ze spoluhráčů, pochválil jsem ho.“
Nepobaví vás, když vidíte záběry, jak se hrálo před třiceti lety?
„V tátově éře to bylo jiný, na druhou stranu to měli všichni stejný. On ty góly dal, jiní ne. Proto byl tak dobrý.“
Těší vás renomé, které jste si za ty roky v extralize vybudoval vy sám?
„Něco už mám odehráno, víc to opravdu neprožívám. Jestli mě někdo srovnává… Každý by se měl soustředit hlavně sám na sebe. Ve finále je mi jedno, co si kdo myslí. V jakékoliv práci by lidi měli koukat na to, jestli jsou oni spokojení se svým životem, a neřešit ostatní. To by nikdo nedělal nic jinýho, než že by stál někde na náměstí, rozhlížel se kolem sebe a pomlouval.“
Od táty jsem dostal i holí
Vy jste si pomluv a řečí o protekci užil až dost.
„Do očí mi to nikdo neřekl, ale je jasný, že se to probíralo. V šestnácti dost lidí nekousalo, když jsem nakouknul do áčka. Pokud se nedaří, lidi to dávají sežrat. Ale nenervuju se. Hokej je super, je to moje živobytí, udělám pro něj první i poslední, ale pořád je to jenom sport. Zvlášť po tom všem, co jsem si v posledním roce prožil. Neměl jsem to pod tátou až tak jednoduchý, jak by si někdo mohl myslet, nikdy mi nedával nic zadarmo. Pamatuju si, že jsem v mládí míval jelita, jak mě vždycky přetáhnul holí.“
Kam přesně?
„Přes záda, nejvíc přes stehna. Někdy jsem si tam musel dávat molitany. Seděl jsem na střídačce a bum, přišla rána… Nepáral se s tím.“
Jaké jste měl vlastně hokejové sny?
„Do nějakých patnácti šestnácti jsem snil o NHL, což nevyšlo, ale dozadu nekoukám, nikdy nelituju. Potom jsem chtěl hrát za chlapy v lize.“
Nemrzí vás, že potom už šance nepřišla?
„Takový je život. Mě nemrzí nic, co se stalo v hokeji. Že jsem nedal šanci? Nebo někdo řve? Lituju jiných věcí… A o nich už jsem mluvil.“
Mám radost, že se Vláďovi tak daří, hraje teď opravdu výborně. Je vidět, že dlouhodobá tvrdá práce se mu vyplácí. Je pro nás momentálně jedním z klíčových hráčů. Hodně na něj v Chomutově sázíme. Zlom k lepšímu podle mě nastal už před lety ve Slavii, kde jsme měli skvělého kondičního trenéra. S ním začal pracovat, nastartoval se a pokračuje to i v Chomutově. I tady máme výborného kluka, který tuhle oblast má na starost. Vláďa zesílil, změnil letní přípravu, začal na sobě víc makat. Pokud jde o hokejovost a chytrost, v tom nebyl problém, to měl v sobě vždycky. Ale postupně získal na výbušnosti i vytrvalosti. Má výbornou figuru a na to, jak je velký, dobré bruslení. Celkově vyzrál, mám z něj velkou radost. A těší mě, že spoustě lidem a kritikům zavřel pusu. Tahle sezona jednoznačně ukazuje, jaký je to hráč, přitom to v kariéře neměl jednoduchý, pořád mu někdo něco předhazoval. Myslím si, že se teď dostává do ideálního hokejového věku a má před sebou tři až čtyři sezony, kdy se bude ještě zlepšovat. Záleží už jenom na něm, jak bude pracovat. Pokud jde o soukromé věci, nechci se v tom šťourat. Mám svůj život, stejně jako on. Ale musím říct, že i když se to všude zbytečně řeší a rozebírá, tak se synem i s dcerou mám dobrý vztah. Víc bych to nechtěl veřejně komentovat. Každopádně všechno vyřeší čas… |