Doučování. Vylepšování. Odstraňování chyb. Jedno, jak to nazvete. Platí však, že ve zdejším hokejovém prostředí je obrovský hlad po individuálním výcviku. Odevšad zní, jak teenageři zaostávají ve zručnosti, jak Česko produkuje jen tuctové kusy. „Dlouho trénujeme výborně a pak se něco zlomí,“ říká k nekonečné diskuzi Josef Marha, někdejší hráč NHL.
Těm, kteří chtějí něco dokázat, už nestačí tréninky v domácím klubu, hledají zdokonalovací pracoviště. Řada z nich se opírá o bývalé renomované hráče. Mezi ně patří i Josef Marha, jenž ve Všestarech u Hradce Králové vzdělává zájemce mnoha kategorií, od dětí po extraligové borce. Seznam klientů mu utěšeně narůstá.
Je evidentní, že čeští hráči potřebují pilovat dovednosti? Že jim práce v týmu nedá vše?
„Řeknu to takhle. V podstatě všichni naši trenéři si stěžují, že dáváme málo gólů. Může být. Pak se však vydáte do Švédska nebo Švýcarska a slyšíte totéž. V čem rozhodně ztrácíme za světem, je rychlost střely. Palba není zdaleka jen o síle, ta k tomu samozřejmě patří, ale základ vězí v technice, v momentu překvapení. Jde o nesmírně široký záběr věcí, které lze u hráče upravovat. Tak, aby se dostal k ideálu. Například kde přesně držet hokejku, zda používat grip, kdy ano, kdy ne, jak dlouhou hůl mít, jak zahnutou. Každý hráč je specifický, hodí se k němu jiné řešení. A je potřeba to na hráči umět vypozorovat. Což díky dnešní technice možné je. Začít jde už u devítiletých kluků, výsledky jsou rychle vidět.“
Což jejich oddíloví trenéři nemusí dobře nést. Nemyslíte?
„Já těm klukům vždycky říkávám, ať za mnou svého trenéra pošlou, pokud se mu to nebude zdát. Že mu to dostatečně vysvětlím. Ješitnost dělá svoje. Já se ale zdokonalováním dnes a denně zabývám a své práci věřím. Stojím si za ní.“
Kde berete inspiraci?
„To není těžké uhodnout. V NHL. Tam najdete obrovské množství podnětů, spoustu materiálu. Na počítači si pohyb hráčů rozeberete do nejmenších detailů.“
Jak jste došel k tomu, že se zrovna tomuto odvětví budete věnovat?
„Po ukončení kariéry před třemi roky jsem přemýšlel, kudy dál. Zajímala mě oblast individuálního zdokonalování, práce s holí, nejen technika střely, ale i bruslení. Hodně jsem se v tomto směru posunul. Na začátku jsem si napsal pár bodů k řešení. Detaily, taily, které je třeba u hráčů zlepšovat, a dnes jsem asi na šedesáti různých bodech. Původně moje zaměstnání nemělo komerční charakter, chtěl jsem jen dělat něco, co by mě bavilo. Ale najednou se mi hlásilo víc a víc kluků a dnes jsem asi na čísle padesát. A hlásí se další. Takovou odezvu jsem nečekal.“
Přichází k vám klienti vesměs se špatnými návyky?
„Ano. Třeba devítiletému klukovi je změním za dvacet minut, u dvanáctiletého za pár hodin.“
Proč se nenaučí správně střílet v klubu?
„Já to docela chápu, trenéři mají na starost dvacet kluků a není reálné, aby se každému věnovali individuálně. Aby pilovali střelbu, techniku bruslení…“
Český hokej hromadu let naříká na nedostatek prvotřídních střelců. Máte jiný pohled?
„Tvrdím, že tréninky u nás doma jsou stejně kvalitní jako ve Švédsku nebo Finsku, ne-li lepší. Fakt si to myslím, mám to z vlastních zkušeností. Neřeším, že jeden trenér ví méně, druhý více a že každý na to jde jinak. Ale po fyzické stránce vůči hráčům je to ze strany trenérů perfektní.“
Jenže v jaké kategorii…
„Do patnácti, šestnácti let. Je tu jen míň talentu, menší výběr než dřív. Pořád se to omílá, kolik kluků chodívalo na nábory dřív a kolik teď. Z šedesáti adeptů za mých časů to spadlo na současných dvacet a vy berete všechny. Odpadá selekce, jste rád, že vůbec někdo přijde. Takže podle mě není problém českého hokeje v kvalitě tréninků, mnohde si trenéři vedou skvěle.“
Tak kde vězí?
„Ve vztahu kouč-hráč. Někteří trenéři mají ke klukům žalostný přístup.“
Rozveďte to.
„Hrozně často trenér na kluka řve po jakékoli chybě. V sedmnácti toho má kluk plný zuby. Jenže, co s tím naděláme, jak to změníme? Jde o celou naši společnost, to není problém hokeje, ale našich životů, jak je vedeme, jak se k sobě chováme. Ve výsledku se z hokeje vytrácí radost a chuť. Panuje napětí, trenéři se za zády pomlouvají, je znát nevraživost, celé prostředí se zamořuje.“
A zatímco ve Finsku či Švédsku mládež postupně a jakoby mimochodem zraje, v sedmnácti do toho kopne s obrovskou vervou. Tady je mnoho talentů vyhořelých, otrávených, bez energie nebo lenivých.
„Nemají takový drajv ve chvíli, kdy se to láme. Naši kluci jsou unavení, jak se na ně pořád hulákalo, že musí tohle a tohle, potlačovala se jejich kreativita. Spousta borců pak vezme celý hokej a hodí ho rodičům na hlavu. Těm se najednou bortí sen o novém Jágrovi ve vlastní rodině, plán o velkých penězích z NHL. Spousta rodičů investuje do svých synů s touhle vidinou. Jenom s touhle, žádnou jinou. Což je chyba. S tím by do hokeje neměli jít. Mnohem víc s tím, že jim hokej vychová nesobecké kluky, což je dobrá průprava do života.“
Na druhou stranu nemusíte hned rodičům brát Jágrův sen a ubezpečovat, že si jejich chlapeček nikdy nebude vydělávat hokejem. Je třeba s nimi mluvit, navázat správnou komunikaci. A to se neděje.
„Jenže, víte, drtivá většina rodičů tohle nepochopí. Můžete jim vykládat cokoli, ale je to, jako když házíte hrách na zeď. Znám obě strany, trenérskou i rodičovskou. Je to přetěžké téma.“
Souhlas. Jen se mi nezdá házet všechny oddané tatíky a mámy do jednoho pytle s těmi, co svým přístupem škodí potomkům i klubu. Některé rodiny si často dost odpustí, jen aby jejich mladej měl aspoň titěrnou šanci něco dokázat.
„Dobře, ale u nás je častější případ, kdy rodič prohlásí: Já do toho investuju, platím příspěvky, hokejky, cesty, tak do toho můžu kecat… Ne, nemůže! Zase se vracíme ke specifické české povaze, se kterou bohužel nehneme. A co člověka formuje? Prostředí.“
Ve Švýcarsku by potřebovali legendu
Od ní jste se odklonil v roce 1995 po odchodu do zámoří. A zpět jste se vracel po osmnácti letech ze Švýcarska. Co si rodiče dovolí tam?
„Všude se najde něco, třeba i ve Švýcarsku si trenéři stěžují na rodiče, ale nejde to srovnat s tím, co se děje tady. Tam jdou hrát hokej pro radost, nebývá kolem něj takové dusno jako u nás. Problém Švýcarů je pouze v tom, že nemají svého Jágra, ikonu, vzor. V NHL je reprezentuje spousta kvalitních hráčů, ale žádná legenda. Potřebovali by k někomu vzhlížet. Pak by se jejich hokej posunul ještě o dost výš.“
Na posledních dvacítkách Švýcaři za Čechy nezaostávali, spíš naopak. Asi to jde i bez Jágra.
„V roce 2001 jsem v jednom rozhovoru prorokoval, že za deset let nás Švýcaři budou porážet. Stalo se. Pořád bychom ale šestkrát z deseti zápasů měli vyhrát. Oproti nim máme stále něco navíc, jenže už i to se začíná vytrácet. Jak to specifikovat… Švýcaři jsou možná až moc poslušní, chybí jim trochu rebelství. Potřebovali by nějakého divočáka, který by je rozpumpoval. Jde opět o odraz společnosti. Ve Švýcarsku všechno běží a funguje podle jasně daných zásad, tudíž i jejich hokejisté jsou takto vychovaní. V hokeji přitom potřebujete někoho, kdo se trochu vymyká, ne moc, ale trochu ano. Což ve Švýcarech není, u nás pořád ano.“
Jak se to vezme. Český hokej by spíš potřeboval hráče tvrdé k sobě samým. Nebo ne?
„U nás budou dál vyrůstat kluci pro NHL. Jen musí zavčasu odejít ven. Tak to bohužel je. Kdo byl posledním hráčem, který šel z extraligy rovnou do NHL? Tomáš Hertl . Dlouho před ním nikdo a nejspíš ani po něm dlouho ne. Nepomlouvám, jen konstatuju. Nemusíme tu vůbec spekulovat, zda šestnáctiletému klukovi odchod do zámoří prospěje, nebo ne. Rozhodně jsem pro. Změní se jim způsob myšlení, což je pro úspěch v novém prostředí klíčová věc. Jestliže si v sobě ponesou českou mentalitu, nemohou uspět. Neptejte se mě proč, tak to prostě je. Vždyť spousta našich výborných hráčů to za mořem zkoušela. Jenže jakmile to začne bolet, ustupují, vrací se. Nekousnou se.“
Nenechají na sobě štípat dříví…
„Nenechají. Proto jsem strašně rád například za Tomáše Noska. Třetím rokem hraje na farmě Detroitu. Neklesá na mysli, dře, drží se, pořád věří tomu, že se prosadí. To je ono. A věřte mi, že jednoho dne se dočká. Detroit poctivý přístup umí ocenit. Doufám, že i Filip Hronek to v Red Wings jednou dokáže. Jen je potřeba vydržet.“
Zrovna o obránci Hronkovi, kapitánovi reprezentační dvacítky, mnozí odborníci tvrdili, že v individuálních dovednostech za zámořskou konkurencí zaostává. Zvládne se změnit?
„V devatenácti jste nějaký hráč, ve dvaadvaceti při správném vedení můžete být úplně někdo jiný. Záleží na přístupu. Jak jsem řekl, nesmí nás odradit bolest. Pak couváme. Tady se dlouhodobě tvrdí, že nevychováváme kreativní obránce. Že si nedovolí a jen od sebe odpalují puky. Mám jiný názor. Za každou cenu drbat puk v rohu, když jsou kolem vás tři hráči soupeře, to taky není dobře.“
Takže klíčové je naučit se vyhodnotit situaci v co nejkratším čase a správně se rozhodnout, zda vsadit na jednoduchost nebo kombinační rozehru.
„Ano. V NHL nebo nedávno na dvacítkách málokdo z Kanaďanů a Američanů udělal chybu. Ti nejlepší beci zvládnou projet za branku, být nebezpeční v ofenzivě, ale taky umí to, co považuju za strašně důležité. Umění vyhodnotit, kdy je třeba řešit situaci jednoduše. Jakmile trenér vydá pokyn neodpalovat puky, tak se za svojí bránou dopustíme obrovského množství chyb. To je k ničemu. Obránce musíme naučit rozhodovat se podle vlastního uvážení. Umět obojí. Hokej je o chybách a kdo jich udělá míň, vyhraje. Víte, když se mě někdo zeptá, proč Češi prohrávají, odpovídám jednoduše. Protože dáváme míň gólů než soupeř… Není to o moc složitější, naopak. Až příliš se v tom vrtáme a děláme z hokeje velkou vědu. Zkrátka, za každou cenu tvořit je blbost.“
A vidíte v českém hokeji řadu zadáků, schopných přepínat z kreativního na jednodušší styl?
„Rozhodně. Že kreativní beci nejsou, je pouze výmluva. Jenže někdy tvoří až moc, je třeba umět rozeznat, jak konkrétní situaci vyřešit. Jít zlatou střední cestou. Jasně, do nějakých třinácti let vychovávejme kluky ke tvořivosti, ale pak už je začněme usměrňovat. S tím, že kudrlinky nejsou vždy to nejlepší. Čím dříve to do hlavy dostanou, tím lépe. Protože jinak se velký hokej nehraje.“
Šimek je hotový hráč
Jedním ze zdejších objevů je liberecký Radek Šimek, z ničeho vyskočil až na radar klubů NHL. Sám je ochotný do zámoří jít. Prosadí se?
„Je to hotový hráč pro NHL. Skauti o něm vědí, dostal se do povědomí. Má přehled, čte hru, neudělá chybu. Do karet mu nehraje pouze to, že nemá jméno, v prostředí NHL ho prakticky nikdo nezná. Přitom kdyby ho hned teď přesadili do některého ze zámořských klubů, může z fleku hrát první, druhou lajnu. Jenže on má před sebou fázi, kdy musí přesvědčit. NHL nedostane od nikoho zadarmo, bude ho to stát velké úsilí, aby si udělal jméno, vybudoval renomé. Hráčů mimo NHL, kteří na ni přitom mají, je po světě spousta. Ale místo nich hrají NHL ti, co si svoje jméno dlouhodobě budovali a něco tomu podřídili.“
Do Švýcarska se náhodou nebudete vracet? Vím, že vás dlouho uháněl kouč Arno del Curto, abyste mu pomáhal na střídačce Davosu, zájem o vás je prý i jinde.
„Je to jedna z možností, nabídku jsem dostal. Víc bych se k tomu nechtěl vyjadřovat, ukáže čas.“
Jen čas?
„Ono to vyjde ze situace. Jsem člověk, který strávil skoro dvacet let na cestách. Návrat domů jsem podnikl rád a získal zkušenosti, které bych nikde jinde nenabral. Zvykl jsem si, že se tu lidem nedá moc věřit. Teď se bavím vyloženě o oblasti hokeje, kde jsem na moc upřímných a férových lidí nenarazil. Proto jsem se vydal svojí vlastní cestou. A uvidíme, jak to dopadne se Švýcarskem.“
I pro vašeho třináctiletého syna Šimona by cizina byla příhodnější cestou?
„Z mého pohledu ano. Ale všude se stejně musí prosadit sám. Chci, aby se v šestnácti sbalil a vyrazil do světa. Hodit ho do vody, ať se naučí. Člověku to strašně moc dá. Bývá to drsný život, ale zocelí vás. Stát dítěti pořád za zadkem není dobrý recept.“
Kariéra vám nemusí vyjít, ovšem osamostatnění v raném věku je do budoucna k nezaplacení.
„Přesně tak. Škola života. Máte hromadu lidí se dvěma, se třemi vysokými školami, ale pro život můžou být absolutně nepraktičtí.“
