Itálie volá, zůstane Louis Buffon věrný Česku? Ví, co chce, klobouk dolů, říká Šeredová
Už zkraje roku z toho byl poprask. A teď je ještě větší. Po dvou hattricích, které si Louis Thomas Buffon připsal za český národní tým do 19 let, se pod Apeninami znovu probudili – a diví se tam tomu, proč syn modelky a herečky Aleny Šeredové a legendárního brankáře Gianluigiho Buffona nereprezentuje Itálii. „Je to neuvěřitelné,“ píše například Tuttosport. A vyzývá k tomu přesvědčit talentovaného útočníka, než přijde první start za áčko, a tedy nezvratné rozhodnutí: „Ještě je čas změnit jeho cestu.“ Louis ovšem zatím odolal. „Mít v sedmnácti jasnou představu o tom, co chci dělat, jak to chci dělat a být loajální, to je fajn. Klobouk dolů,“ říká v rozhovoru pro Ligu naruby Šeredová. Jak její syn celkový tlak snáší? A co může hovořit pro to, aby z vybraného směru neuhnul?
Naplňují vás čerstvé Louisovy úspěchy v kvalifikaci mistrovství Evropy do devatenácti let mateřskou pýchou?
„Určitě jsem pyšná maminka, ale myslím, že takhle to mají všechny, ať přijde jakýkoliv úspěch. Jednička s hvězdičkou, první krůčky, hattrick… Pyšná maminka, stále a pořád. Louisík je poctivka, snaživý kluk. Hlavně poctivka, takže hraje naplno – když to stojí za to.“
Při domlouvání rozhovoru jste mi řekla...
„…takové moje motto. Jestli chcete, tak to řekněte. Já to dělat nebudu, protože od dámy se to nesluší.“ (směje se)
No, znělo asi takhle: V přípravě se góly nedávají.
„Já říkám, že v přátelících jsou na ho*no.“ (usmívá se)
Vida, tak jsme se sešli... Aleno, všichni vědí, že vaším manželem byl slavný brankář Gianluigi Buffon. Jak to, že Louis nešel v jeho stopách?
„Nejsem si úplně jistá, ale celkově bych řekla, že když děti začnou hrát fotbal, všechny chtějí dávat góly. Neznám kluka, který by do brány šel dobrovolně. Pokud jde o syny, ne zrovna Louis, ale Dáda (mladší syn David Lee) by na to talent měl a teď už i postavu, měří metr devadesát tři. Ale ani jeden brankářem být nechtěl. Asi i díky tomu, že přirovnávání k tátovi už by přicházelo opravdu odevšad a že být šikovnější než on by bylo hodně složitý. Takže fotbal mají rádi, ale šli na to z opačné strany.“
Pravda je, že být brankáři, měli by to ještě složitější.
„To jméno přitahuje pozornost, a když se podíváte na italské komentáře pod nějakým příspěvkem, jsou dost děsivý. Furt je tam jako syn, to znamená, že si to nezasloužil, že má táta známé ve fotbale a tak. A přitom Louisič si hodně potrpí zrovna na to, abychom mu nikdy nikde nikdo z nás nepomáhali. A taky jsme ho jako rodiče nikdy nikam necpali.“
Jak se vůbec s dědictvím slavného příjmení vyrovnává?
„Myslím, že to zvládá a že na to má dobrou povahu. A hlavně ví, že za vším stojí jeho práce, a proto se mu s tím žije líp. Jakmile si ty komentáře čtu, někdy bych chtěla odpovědět. Ale dohodli jsme se, že budu klidná maminka, takže odpovídat nebudu. (usmívá se). Všichni kluci to mají se slavným příjmením složité. Třeba v Itálii přestal hrát syn Tottiho, protože do něho furt bušili. Navíc byl trošku statnější, takže každý pořád tvrdil, že by spíš neměl jíst a víc běhat a podobně. Bylo to fakt debilní. Někteří kluci to neustojí a z fotbalu odejdou. Louis je teď na začátku, tak uvidíme. Když byl menší, říkal, že by si možná příjmení změnil. Ale řekla jsem mu: Nevím, jestli by ti pomohlo jmenovat se Louis Thomas Šereda… Neměl moc na výběr.“ (směje se)
Pavel Nedvěd? Nemám ráda protekci
Povězte, jak k tomu došlo, že je z něho český reprezentant?
„Byl to zcela jeho výběr. Nechala jsem to na něm, protože už je to jeho kariéra a do té já bych jako maminka nechtěla kecat. Už mu bude skoro osmnáct, do takových věcí by rodiče celkově mluvit neměli. Je potřeba, aby si je rozhodl sám, protože to pak také sám musí ustát. Český nároďák ale nebyl nic, proti čemu bych mohla být, reakce z mé strany mohla být jenom pozitivní. Byť mě docela překvapilo, jak se rozhodl, protože italská reprezentace většinou dojde dál než naše. Na druhou stranu, když jsme se o tom bavili, chápu, že má určitě větší šanci se prosadit. Tedy myslím. Jsem ráda, že si vybral Česko, takže jsem se ani moc nechtěla ptát proč, aby si to nerozmyslel.“
Takže to nebyl váš nápad?
„Byl to nápad českého nároďáku, ozvali se oni a pak jsme to začali řešit. A bylo to pro mě opravdu příjemné překvapení.“
Pro nás taky. Vzhledem k tomu, že žijete v Turíně, okamžitě každého napadne jméno Pavel Nedvěd. Hrál nějakou roli ohledně angažmá v Juventusu nebo nabídky reprezentovat Česko?
„Ne. Jak jsem řekla, nemám ráda protekci. Co se týče Juventusu, díky dnešnímu manželovi bych – upřímně – nepotřebovala jít přes Pavla… Ale ani by mě to nenapadlo, nerada se někam cpu. A reprezentace? Nevím, jestli o tom Pavel Nedvěd mluvil s Louisíkovým otcem, se mnou ne.“
Jen připomenu, že vaším manželem je Alessandro Nasi z rodiny Agnelliových, majitelů koncernu Fiat a Juventusu. Byla jste připravena na to, že vám volbu české reprezentace budou v Itálii vyčítat?
„Ne, ne. Vždycky si vzpomenu na syna Cristiana Ronalda, který má asi sedm nebo kolik občanství, takže má velký výběr. Louis je zkrátka kluk, který se narodil z české holky italskému tátovi, a ten měl v italském fotbale nějakou roli. A proto, že dnes pracuje u nároďáku, bylo by to pro Louisiče ještě horší, kdyby si nevybral českou reprezentaci. Když si vzpomenu na všechny ty komentáře, jde o další kapku k tomu, že není protekční synáček.“
Jak jste nicméně od února, kdy poprvé vyrazil na sraz, často emotivní ohlasy vstřebávala?
„Spousta lidí tomu, proč jde do českého nároďáku, nerozumí, řeší to. A u každého komentáře jsem si asi tisíckrát přečetla své jméno, protože mě tagují. Hodně Italů asi i zapomnělo na to, odkud jsem. Už léta mám dvojí občanství a mluvím, řekla bych, výbornou italštinou, tak to někomu ani nedojde. A mnoha lidem česká cesta vadí kvůli tomu, že Buffon je symbol italského nároďáku.“
Pokoušeli se Italové Louise přesvědčit, aby si to ještě rozmyslel?
„Dostal oznámení, že by možná měli zájem. Ale až po tom, co se ozvali z české reprezentace. Jak Louisiče znám, řekla bych, že i to, kdo se ozval první, hrálo roli. Mít v sedmnácti jasnou představu o tom, co chci dělat, jak to chci dělat a být loajální, to je fajn. Klobouk dolů.“
Neviděla jste na něm ale přece jen v nějakou chvíli, že to na něj všechno dolehlo?
„Jak spolu nežijeme, protože je v Pise, takové věci se na dálku posuzují dost špatně. Je jasné, že si zavoláme a poví mi, co si myslí. Ale jestli z toho zrovna je trošku špatný, by mi asi neřekl. Protože to nějak vytráví a vyřeší si v sobě sám. Takže ve finále ani vlastně moc nevím. Nechci říct, že je splachovací, protože tak to úplně není, ale má fajnovou povahu. Ví, co chce, a je na tlak zvyklý. Vyrostl v prostředí, kde se objevují debilní komentáře na tátu, na mámu, po rozvodu na oba, i na nové partnery. Ví, že někteří lidé jsou blbí a občas napíšou něco opravdu ošklivého. Každý by to měl zvážit, přece jen je to sedmnáctiletý kluk, a ne padesátiletý chlap, který ví, jak svět funguje. Neříkám, že to Louise neraní, ale nemyslím si, že by to z jeho strany bylo tak strašně vážný.“
Čas svačiny – a my už máme večeři
I když na posty na sociálních sítích neodpovídáte, jak se dotýkají vás? A nestalo se, že by vám českou reprezentaci vyčítal někdo osobně?
„Ne, ne, ne. Já si lidi kolem sebe dost vybírám. A na sociálních sítích je to jednoduchý: vyskočí Louisíkova fotka a já jsem tam většinou tagovaná, takže o tom vím. Přečtu si první dva tři komentáře a pak si řeknu: Kašlu na to, to prostě nemá smysl.“
Víte, jakých bude dalších tisíc komentářů...
„Tam jsou právě ty pozitivní a já se k nim nedostanu. Takhle nějak si to představuju.“ (směje se)
Vím, že po rozvodu se s Gianluigim Buffonem potkáváte minimálně, přesto: rozebírali jste spolu Louisovo rozhodnutí?
„Louisič mi řekl, že o tom s tátou mluvili, ale já se s ním na tohle téma nikdy nebavila. Takže co si o tom myslí, nevím. Máme společný chat, takže když jsem Louisíka vyprovázela na první sraz, poslali jsme mu fotku, ale určitě jsme neřešili, jaký nároďák si má vybrat. Oba kluci už jsou velcí a myslím, že tyhle věci, které nejsou životně důležité, můžou řešit s tátou, když se s ním vidí. Stejně jako to, jestli si s sebou mají vzít ponožky nebo plavky. Je to čistě jejich svět.“
Premiérově byl Louis na kempu v Písku, následovaly přípravné zápasy a turnaj o EURO. Vycítila jste, jaký má z toho všeho dojem? Překvapilo ho v novém prostředí něco?
„Hlavně byl překvapený, že kluci mluví úplně jinak než já, protože jsou mladí a baví se o věcech, které já úplně neznám. Když poslouchá mě nebo babičku s dědou, nic takového nepadne. Pamatuju si, že po prvním srazu říkal, že pro něho bylo složitý chytit přesně to, o čem si kluci povídají. On už ani není zvyklý na spoluhráče svého věku, protože hraje s dospělými a je pořád mezi nimi, takže i to je pro něho změna. A pak tedy ještě jídlo. V kolik hodin ho mají...“
Jak se s tím vypořádal?
„Z domova je zvyklý na českou kuchyni, protože ji hodně jíme. A obzvlášť, když přijede babička, ta vyváří omáčky. Jíme brzo, ale třeba v půl šesté tedy ne. V reprezentaci to mají samozřejmě uzpůsobené tréninkům, ale vždycky mi říkal: ,On je čas svačiny – a my už máme večeři. A normálně k ní byl knedlík. V sedm budu mít takovej hlad...‘“
Zarazilo ho ještě něco?
„Je to v pohodě. Jen vždycky nadává na české letiště. Z Itálie letí bez kufru, bere si batůžek, příruční zavazadlo, ve kterém musí mít kopačky, aby se případně neztratily. A protože je Ital, tak i něco na vlasy. Při odletu mu to nechají – a v Praze vždycky vezmou. I minule, to měl nějaký speciální gel. Říkám mu: Už si to nevoz, nemá to smysl.“
Tak to je opravdu smůla...
„Chápete, že to byla vážná situace?!“ (směje se)
Důraz i na školu
Samozřejmě! Pokud jde o jazyk, mohl by na něj být připravený, byť česky moc nemluví, že?
„Rozumí, protože moje rodiče mluví jenom česky. Jako malý s nimi byl sám i na dovolené. Domluví se jednoduchou češtinou, jako když jí hovoří cizinec. A má zvláštní přízvuk, skoro až takový ruský. A hlavně slovník, který jsem používala já, když klukům bylo míň. Neřekne: ,Co budeme mít k večeři?‘, ale ,Co se baští?‘ Zní to trošku dětsky, občas je to vtipný. Česky rozumí, když s ním mluvíte, víte, že se o to snaží. Jakmile poslouchá, co si povídají jiní dva lidé, chytí, o čem je řeč, ale je to složitější. A myslím si, že se trošku stydí mluvit, jeho čeština je přece jen kulhavá.“
Malinko se bojím zeptat, jaká slovíčka si od spoluhráčů přivezl…
„Povídal mi, že říkají hodně ,ty vole‘. Ale zrovna to už zná od babičky. To musím prásknout, nebyla to novinka. Na dovolené, když mu bylo asi šest, se něco stalo. Pak se vrátil a já se ho ptám: Tak co ses naučil česky nového? A on se na mě podíval a vypadlo z něho: ,Ty vole, Louisíku.‘ Mámě jsem říkala: ,To se ti povedlo. Týden na dovolený a přivezl si základní větu...‘ Z reprezentace má jinak nová slova jako borci nebo sálovky. To jsme se taky museli podívat, co to je.“
Cítíte na Louisovi, že je s cestou, kterou si vybral, spokojený?
„Jak už jsme se bavili na začátku, jeho příjmení je prostě takový dáreček, ve všech situacích. I spoluhráči v reprezentaci by si mohli říct: ,No jo, neumí hrát, určitě je tady proto, že je něčí syn.‘ Ale kluci ho vzali, co se mi doneslo. Když jsem tam třeba dvakrát, třikrát byla, vidím, jak si s ním povídají, takže si myslím, že je to úplně v pohodě. Jinak je to letos opravdu náročný, protože stejně jako pro všechny v nároďáku už nikdy není dost volna, tím pádem se vlastně do Turína vůbec nedostal. Spoluhráči z Pisy měli čtyři dny volna a Louis vyrazil do Prahy. Taky by se mu líbilo jet domů a odfrknout si, ale takhle to mají i ostatní.“
Stále je možné, že by Louis mohl jednou hrát za italské áčko. Je nastavený tak, že chce proniknout do toho českého?
„Přiznám se, že jsme o tom vůbec nemluvili. Probírali jsme jen jeho první rozhodnutí a pak jsme ani nevěděli, jestli se mu ozvou znovu, jestli přijde předvolání nebo jak se tomu říká...“
Nominace.
„Nominace. Předvolání je k soudu...“
Ano, to dostávají jiní lidé v českém fotbale.
„Nominace na kvalifikaci přišla na poslední chvíli. A upřímně, ani jsme to nečekali. Protože nešlo o přáteláky, napadlo mě, že ho možná ani nepovolají. Nikdy nemáte jistotu. Těžko se plánuje, co bude, nevím, za jak dlouho. Nebo česká nominace musí přijít dřív vždycky.“ (usmívá se)
Jaké ambice vůbec Louis má? A co je v tomhle směru důležité pro vás? Hlavně aby byl ve fotbale šťastný, nebo především aby to dotáhl někam hodně vysoko?
„Můžeš být jednička na světě a zároveň mít úspěšný rodinný život, žít normálně. Hlavně ať je to bez úrazu – to je asi jediné, čeho se dost bojím. Kariéry některých hráčů na tom skončí, proto dávám důraz na školu. Navíc útočník končívá dřív než brankář. Bývalých fotbalistů je hodně, a ne každý může být trenér. Je důležité mít šanci najít si jinou důležitou práci. Proto mi na škole tak strašně záleží. Navíc když je kluk chytrej.“
A jak vím, taky na české výchově. Může to mít Louis i díky ní v tuzemském prostředí snazší?
„Určitě je to pro něho přirozenější. Zaprvé pokud jde o jídlo, které pro někoho může být velký problém, pokud na něj není zvyklý. Manžel si dal v Praze zelňačku – a čtyřiadvacet hodin jsme o něm nevěděli, než ji vytrávil. Pak říkal: ,To už si nikdy nedám.‘ Louis si na české jídlo nemusí zvykat a o to je to pro něho jednodušší. Zadruhé jsme takoví, řekla bych, od rány. Italové jsou možná hlučnější, ale asi ne úplně takoví přímí jako my. Kluci jsou ode mě zvyklí, taky jsem si nikdy moc nebrala servítky. I v tom, co jsem jim říkala, věděli a vědí, na čem jsou. Proto si myslím, že Louisič s tímhle v Česku nemá vůbec problémy. S tím, že se věci říkají na rovinu.“
Nejsem si jistý, jestli se to zrovna v českém fotbale děje, ale doufám, že mu to vydrží.
„Nevím, nikdy jsem v českém fotbale nebyla. Ale u nás doma jsme takhle vytrénovaní...“
Na zkoušce přežití v Pise
Turín, Juventus, Buffon? To přece patří k sobě. Jenže Louis Thomas v mládeži věhlasného klubu, který si ho vytáhl z místní „fotbalové školičky“ Sisport Fiat, působil jen krátce. „Nesedlo mu to tam. V těchhle velkých týmech je na děti velký pressure, nebavilo ho to. Byly tam i děti, které dostávají peníze za góly a tak dál, to je hrozně nevýchovné,“ vzpomíná Alena Šeredová. Byť se Louis vrátil, během covidu, kdy byl navíc zraněný, s fotbalem praštil. Trénoval jen sám doma na zahradě, kde je fotbalové hřiště, a alespoň tehdy si navlékl rukavice. „Nechtěl brankáře dělat ofiko, ale jen vyzkoušet si něco jiného. Bavilo ho to,“ říká Šeredová.
Když Louisovi fotbal přece začal chybět, šel za bráchou Davidem Leem do týmu CBS, než si ho odvezli do 330 kilometrů vzdálené Pisy. „Kdyby záleželo na mně jako mamince, tak bych ho tam v patnácti asi nepustila. Ze začátku byly slzičky, byla to taková ostrá zkouška. Trošku zkouška přežití,“vypráví Šeredová. Všechno ale zvládl, včetně dálkové instruktáže praní. „Hodně vyrostl, dospěl a umí si všechno zařídit sám. I když je stále na sportovním intru, v pidibaráčku s deseti pokoji.“
Louis při tom roste i fotbalově. Na jaře si připsal první minuty ve druhé lize. A v říjnu pod vedením Alberta Gilardina, bývalého spoluhráče jeho táty Gianluigiho Buffona a také mistra světa z roku 2006, už i v Serii A...
