Slovenský hokej stojí nad propastí. Špatný přístup a spory ve vedení po posledním světovém šampionátu velice znepokojily někdejšího vynikajícího útočníka a reprezentanta Róberta Petrovického, který s nelibostí sleduje dění kolem jeho milované hry v rodné vlasti. „Jestli to bude takto nadále pokračovat, budeme na tom hodně zle,“ obává se.
Pochmurnou a rozhádanou atmosféru na Slovensku odsuzuje spousta tamních hokejových hvězd. Mezi ně se řadí i 43letý matador Róbert Petrovický. „Musíme si přiznat, že náš hokej má za pět minut dvanáct. Buď se sjednotíme a začneme makat, nebo padneme,“ burcuje bývalý útočník, který v Česku nastupoval za Vítkovice, Slavii a Kometu Brno. Naděje vkládá do Miroslava Šatana, nového generálního manažera Slováků.
Dá se předpokládat, že představení slovenského výběru na letošním světovém šampionátu vás jen utvrdilo v přesvědčení, že je něco špatně. Je to tak?
„Rozhodně. Bylo náročné to sledovat, ale já mladíkům nic nevyčítám. Všichni měli chuť reprezentovat a je velice těžké hrát v dnešní době na mistrovství světa například proti Švédsku, jemuž přijelo víc než dvacet hráčů z NHL. Kádr, který byl letos, si rozhodně odnesl spoustu zkušeností. Přišlo mi však, že na střídačce to vůbec nežilo. Pár šampionátů a olympiád jsem zažil a vím, že když mužstvo nedrží pospolu, nedá se vyhrávat. Hodně se mluví o bojkotu ze strany hráčů ze zámoří. Když jsem se tím ale zabýval, tak dorazit do Kolína nad Rýnem mohli jen dva borci z NHL. Ostatní buď postihla zranění, nebo neměli smlouvu s klubem.“
Kdyby slovenská reprezentace nevyrovnala úvodní duel s Itálií, kterou nakonec porazila, čekal by ji sestup. Chybělo opravdu málo...
„Zachránilo nás štěstí. Je smutné, že jsme vyhráli pouze jeden zápas, a ještě k tomu na nájezdy. Samozřejmě jsem se bál, ale nesestoupili jsme. Můžeme si říkat, co by bylo, kdyby k sestupu došlo, ale tím se už nic nevyřeší. Nebude to lehké, je však nutné letošní turnaj a všechny věci okolo úplně vymazat z hlavy a začít znovu. Řeknu to na rovinu. Slovenský hokej nemá systém, kterým by se řídil. Pořád chtějí kopírovat práci jiných zemí. To není úplně špatná cesta. Pořád je třeba se učit, ale musíme si nastavit vlastní systém, který pomohl Čechům a Slovákům vychovat skvělé hokejisty. Nevyřeší se to za rok nebo za dva. Taková práce se potáhne minimálně deset let.“
Olympijský rok je na prahu. Dokážete si vůbec představit, jak bude v Jižní Koreji vypadat slovenský tým bez opor z NHL?
„Ne. Momentálně o tom nemůžu říct vůbec nic. Zdeno Cíger skončil, takže nemáme trenéra. Nejsou k dispozici lídři, kteří by ten tým vedli. Navíc vedení je rozhádané. Z pohledu hokejisty si o tom opravdu nemůžu nic myslet. Samozřejmě na to už po skončení kariéry koukám jinak, ale začíná to být trestuhodné.“
Dohadování a ostré přestřelky přes média mezi koučem Cígerem a funkcionáři Róbértem Švehlou s Martinem Kohútem byly po světovém šampionátu na denním pořádku...
„Nerozumím tomu. Hádky ve vedení svazu ničemu nepomohly, naopak slovenskému hokeji jen uškodily. Do vedení přišli noví lidé, kteří nejspíš od sebe vzájemně čekali víc. Místo toho, aby si po letošním šampionátu vyříkali věci z očí do očí a rozumně to rozebrali, začali zbytečně všechno propírat a urážet se přes média. Ono je to strašně těžké, když vás sleduje celý národ, turnaj se vám nepovede a začnou sváry. Ve slovenském hokejovém svazu to vytvořilo atmosféru s hořkou příchutí. Už dlouho říkám, že to je jasný signál pro změnu.“
Novým generálním manažerem svazu se stala slovenská hokejová ikona Miroslav Šatan. Vnímáte tuhle změnu jako pozitivní krok?
„Mirovi věřím. Na Slovensku má velké jméno a funkce generálního manažera mu není neznámá. Působil na stejném postu i v Týmu Evropy na World Cupu a dotáhl to až do finále. Nemůže však na takovou práci být sám. Potřebuje k sobě schopné lidi, které zajímá záchrana slovenského hokeje, a ne jenom mocenský boj.“
Za pět minut dvanáct!
Vy byste neměl chuť se zapojit do boje za obnovu slovenského hokeje?
(přemýšlí) „Rád bych. Touha by byla. Možná jednou budu moct, ale já sám s tím nic neudělám. Navíc bych se na to musel plně soustředit a momentálně se věnuji škole, kterou dodělávám. Nyní je zkrátka potřeba vytvořit jeden tým schopných lidí, který se přestane hádat a začne makat.“
Co by se tedy mělo změnit?
„Měl by přijít někdo, kdo by pouze nepředkládal sliby, ale začal je i plnit. V tomto případě vkládám naděje do Mira Šatana. Rozhodně se taky musí nastavit úplně nový systém, který Slovensko postrádá, a vytvořit tým schopných lidí, kteří si budou hledět věcí, jimž rozumějí. Manažeři se budou věnovat manažerství a experti se pustí do hokeje. Nejhorší věcí je plést se do záležitostí, kterým nerozumíte, a rozebírat to ještě přes média. Přesně tohle udělalo slovenské vedení po letošním mistrovství světa. Já bych to úplně zakázal! Reprezentace je přece obraz národa. A každý národní tým bojuje za svůj znak na hrudi. Mnoho týmů jako Norsko, Dánsko nebo Francie nás již předběhlo. Musíme si to přiznat. Slovenský hokej má za pět minut dvanáct. Jestli se nedáme znovu do práce, bude to velice zlé. Hádky a mocenské boje musí jednou provždy skončit!“
Gólman Július Hudáček prohlásil, že slovenský hokej jde ke dnu už od zisku zlatých medailí v roce 2002. Souhlasíte s ním?
„Určitě. Tehdy to byl úžasný výsledek. Byl jsem u toho, tak vím, jak tím celý národ žil. Po vítězném šampionátu se mělo pracovat na tom, aby pokračovala výchova hráčů, kteří jsou schopní bojovat a vyhrávat. Jenomže se nic nedělo a úroveň postupně klesala. Proč? Asi jsme si mysleli, že to půjde samo. Přestali jsme se chytat a nyní to velice tvrdě poznáváme. Uplynulo patnáct let a to je strašně dlouhá doba. Na to, že jsme ji promarnili, velmi hořce doplácíme. Elitní úroveň nám utekla a bude hodně těžké ji dohnat.“
Těžká práce bude především s mládeží, že?
„Přesně tak. Děti jsou základ, na kterém musíte nejvíc pracovat. V mládežnických kategoriích všechno začíná a je třeba, aby nad nimi měli kontrolu lidé, kteří tomu opravdu rozumí, naučí je hrát hokej, bruslit a vštípí jim disciplínu. Jedná se o dlouhodobý proces a hokejista musí být naplno připraven. Slovensko je na tom bohužel v téhle oblasti velice špatně. Když hráč ve věku šestnáct, osmnáct let odejde do zámoří či do Skandinávie, tak je to velice špatná vizitka pro hokejovou školu, která ho vychovala, a nedokázala svou úrovní udržet. Podle mého by měli mladíci na Slovensku tak do dvaceti let nabírat zkušenosti v domácí soutěži a pořádně se otrkat v seniorském hokeji, aby byli připravení na reprezentaci.“
