Petr Dias
21. května 2018 • 10:00

Vnučka hokejové legendy Pospíšila: Kvůli NHL jsme si pořídili satelit

Autor:
Reklama
TOP VIDEA
Nečekal jsem, že půjdeme nahoru tak rychle, tvrdí po dobrém startu Šilhavý Nečekal jsem, že půjdeme nahoru tak rychle, tvrdí po dobrém startu Šilhavý
Třinec - Kometa Brno: Kváču zachránila branková konstrukce, Mueller napálil pouze tyč Třinec - Kometa Brno: Kváču zachránila branková konstrukce, Mueller napálil pouze tyč
VŠECHNA VIDEA ZDE

Kdyby povyrostla o pár centimetrů, mohla klidně vozit medaile z atletických šampionátů. Sport má totiž v genech pevně zakódovaný. A není divu. Patří do slavného hokejového rodu, jejím dědečkem je kladenská ikona a trojnásobný mistr světa František Pospíšil. „Vždyť mě taky naučil bruslit,“ prozrazuje vnučka Dana Černohubá. Stejný zápal i stejný přístup. Podobnost nezapře. Jen s tím rozdílem, že brusle vyměnila za jiné náčiní. Přesto slibnou kariéru brzy uzavřela, přednost dostala medicína. „Vždycky jsem měla pocit, že vzděláním a tím, že budu moct pomáhat lidem, dokážu víc než ve sportu,“ vysvětluje v osmadvaceti letech uznávaná oční lékařka.



Víceboj a následně hod kladivem. Do křehké blondýnky byste neřekli, že si vybrala a následně se prosadila právě v těchto disciplínách. Po dědečkovi, který na ledě vždy vyčníval, ale Dana Černohubá podědila to nejdůležitější: sílu, odhodlání a vůdčí schopnosti. A tenhle mix se náramně hodí i v profesním životě, v oftamologiii. „K tomu, abych vše zvládla, mě přivedl právě sport,“ říká.

Odhaduji, že hokej ale pro vnučku slavného hokejisty zůstává na prvním místě. Mýlím se?
„Ono to takhle jen vypadá, u nás v rodině totiž hokej preferovaný tolik nebyl. Naopak mi říkali, že se musím hodně učit, abych právě nesportovala. Ne, vážně, jako dítě jsem od osmi let dělala atletiku, byla jsem dokonce i v reprezentaci, ale pak to medicína suverénně převálcovala. Začínala jsem jako vícebojařka, kvůli zranění jsem však skončila jako vrhač, házela jsem kladivem. Pak už mi v jednu chvíli přestala stačit síla i rychlost. Ostatní holky byly daleko větší než já a už mě přehazovaly jenom tou postavou.“

A jak na kladenskou patriotku zabírá třeba taková Jágrmánie?
„Víte, já nejsem úplně velký fanoušek Jágra. Uznávám, že je to absolutní star, rekordman, ale že bych byla úplně jeho fanynkou, tak to zase ne. Mám jiné oblíbené hokejisty.“

Sem s nimi.
„Nejoblíbenějším je Tomáš Plekanec. (významně) Manžel si už ze mě už dělá srandu, že když Tomáš hraje, jsem u televize. Koukám i na přenosy z NHL, pořídili jsme si kvůli tomu satelit. (směje se) Z obránců se mi pak vždycky moc líbil Marek Židlický a samozřejmě František Pospíšil, náš šéf. (František Pospíšil se usmívá) Jágrmánie mě tedy nezasáhla. Samozřejmě, když byla poslední výluka v zámoří, na hokeji jsem byla. A možná bych i letos mohla zajít.“

Od rána do večera se věnujete pacientům v ordinaci, nebo na klinice, přesto si ve dvě v noci klidně dáte NHL?
„Ano, ale snažím se vyhledávat zápasy, které se opakují, abych nebyla vzhůru úplně do noci, protože do práce chodím s velkým předstihem. Ještě před tím, než mám pacienty, se totiž na ně připravuju nebo si dělám různé studie a odpovídám na maily. Plus další věci okolo. Vstávám fakt brzy ráno, abych byla připravená vlítnout do klasické ordinace, do všedního dne. Takže noční přenosy úplně nezvládám. Ale o víkendu, když je možnost, s manželem koukáme.“

Jaká hokejová momentka vám hned naskočí?
„První záblesk? To je kupodivu spojená s Tomášem Plekancem a Zlatou helmou. Tehdy byla u nás v extralize soutěž a vím, že než Tomáš odešel do Montrealu a hrál ještě za Kladno, nosil tu helmu hrozně dlouho. Přesně pamatuji i zlatou kartičku, kterou jsem měla. Dokonce podepsanou. Já jsem totiž sbírala i hokejové kartičky, měla jsem celá alba.“

A pořád je máte?
„Nechala jsem si je. A když jsme se přestěhovali do domu, kde bydlel děda, tak jsme tady nacházeli poklady. I po bratrancovi, který také sbíral. A všechny jsme si je nechali. Dali jsme je pěkně do krabic a schovali. Jak s oblibou říkám, nechali jsme si rodinné zlato.“

Zmínila jste Tomáše Plekance i NHL, ovšem dědečka máte jistě také nasledovaného. Tedy aspoň ze záznamu.
„Samozřejmě. Znám přenosy z Kanadského poháru a z olympiád. Párkrát jsem ho viděla i na bruslích. Vždyť mě taky učil bruslit u nás na rybníku v Kyšicích.“

Na Kladně i v národním týmu získal František Pospíšil přezdívku velký šéf. Jaký byl vlastně učitelem bruslení?
„Děda je přísný. Nicméně bruslit jsem se naučila rychle a umím hrát hokej s klukama, takže výuka dopadla dobře.“

František Pospíšil vstupuje do rozhovoru:
„Přísný, přísný… Dany máma se nám narodila ve třiašedesátém jako první, deset minut před bráchou, dvojčetem Fandou. Když pak byli větší, seděli takhle jednou všichni u televize, hrál se hokej a nedařilo se, tak jim to moje žena zhasla a nakázala: Nikde neříkejte, že jste Pospíšilovic. Jo, ta to uměla, to byly teprve věci.“

„Na to si vzpomínám, to je legendární. Nikdy neříkejte, jak se jmenujete. (směje se) Babička je taková rázná žena.“

FP: „Já jsem v té době mojí ženě říkal bachařka, protože hned jak děti přišly ze školy, vytáhla jim učení. Sedly si pěkně do jídelny a tam musely udělat všechny úkoly. A to samé dělala s vnoučaty.“ (směje se)

„My jsme jako děti hodně času strávily s dědou a babičkou. (přikyvuje) A taky tedy musím prozradit, že děda dodržoval pravidelnou siestu po obědě. A jak jsme rušily, byl sekec.“

FP: „Pamatuji si, na takové maléry s dětmi. Jednou jsem si šel lehnout a malý syn Franta hokejkou střílel tenisákem do dveří. To jsem ještě přečkal. Ale potom... Vlastně jsem to zavinil já, protože jsem mu koupil autíčko z plastu, které šíleně brnkalo. Hrozný. Tak jsem tenkrát vstal, šel do kuchyně, vyndal kleštičky a to nejlepší, co na tom autě bylo a brnkalo, jsem ucvakl. Teď jsme se začali se ženou hádat, co jsem to prý udělal. A bylo po ježdění i po spaní…“

„U nás byly vůbec zajímavé příhody i úrazy. Máma si třeba rozbila hlavu o Zlatou hokejku. Co znám z vyprávění, děda trofej přivezl domů a když se s bráchou honili, spadla jí na hlavu. Naštěstí máme všichni tvrdé kosti, takže to odnesla jen rozseknutou hlavou.“ (směje se)

Nicméně dohled prarodičů se evidentně vyplatil.
„Právě babička s dědou mají velký podíl na našem vzdělání.“ (přikyvuje)

Dlouho jste se věnovala atletice, ale upřímně, jako dítko z hokejové rodiny byste mi líp pasovala do nějakého kolektivního sportu.
„Vůbec ne. Rodiče hlavně chtěli, abych měla nějaké sportovní základy. Já myslím, že je to hrozně důležité, aby se děti vedly ke sportu. Nejen z důvodu pohybu, ale také kvůli tomu, aby dokázaly ve skupině nějak fungovat nebo i z důvodu základů cílevědomosti. A navíc jsem to ze Sletiště, kde jsme atletiku trénovali, měla k zimáku strašně blízko. Je to jen přes trať, takže jsem pak za dědou, který tam v té době dělal generálního manažera Kladna, pravidelně chodila.“ (usmívá se)

A výběr disciplíny víceboj byl čistě na vás?
„Nastoupila jsem do přípravky a šlo mi všechno. Rychlost i síla, tak jsme to zkusili přes víceboj. V té době začínal na Kladně trénovat současný šéftrenér atletického svazu Víťa Rus a vybíral si z přípravky talenty, nebo ty nejvíc vybavené, a mezi těmi jsem byla. Následně jsem se dostala do vícebojařské skupiny. Jenže vzhledem k tomu, že jsem moc nevyrostla, tak to na víceboj nebylo. A skončila jsem u kladiva... Nicméně jsem za to strašně ráda, protože jsem získala širokou přípravu úplně všeho. Naučila jsem se základu skoku o tyči nebo běhání přes překážky. A to je strašně dobře, protože umíte veškerý pohyb. A já se do dneška umím postavit ke každému sportu, dokážu si zahrát tenis, badminton, jdu si zaběhat. Cokoli.“

A teď je z vás oční lékařka. Omlouvám se, ale neumím si vás dost dobře představit, jak třeba skáčete o tyči?
(směje se) „Teď už to na tyč nevypadá. Ale umím to, nebo umím základy a je to dobré na koordinaci pohybu. Dokážu si jít zacvičit jógu, udělám na hrazdě přítah nebo výmyk, i když už jsem to popravdě dlouho nedělala. Pro sportovní průpravu a na to, že jsem schopná fungovat v jakémkoli sportu, je to fajn.“

Jak dlouho jste se atletice věnovala naplno?
„Do druhého ročníku na výšce, tedy do nějakých dvaceti let. Ještě v prváku na medicíně jsem byla v extraligovém družstvu žen na Kladně. Pak už ale medicína převládla. Přiznám se, že jsem měla vždycky pocit, že vzděláním a tím, že budu moct pomáhat lidem, dokážu víc než ve sportu. Prostě na to nejsem vybavená a dneska jsem za to ráda, protože mě práce baví“

Čekal bych, že s vrcholovým sportem skončíte v okamžiku nástupem na medicínu.
„Právě na střední škole jsem se dostala až do reprezentace, což bylo to nejvýš. Vždycky jsem rovnou ze školy utíkala na trénink a byla jsem tam až do večera.“

A stíhala jste i jiný koníček?
„Ne, ne. Já jsem opravdu žila jen sportem a školou. Ve škole jsem dělala maximum, abych se dostala na medicínu. A po škole jsem zase dělala maximum, abych splnila limity. Nic víc se už nevešlo. Bylo to fajn, protože na trénincích ta naše skupina žila jako tým, všichni jsme byli kamarádi. A byla to zábava, hlavně když jsme jezdili na dlouhá soustředění. Na to jsme se vždycky moc těšili.“

FP: A ke všemu měla na škole taky dozor, svou mámu, protože ta učila právě na gymnáziu.“

„To je pravda, ale jen z části. Máma v tu dobu neučila na sto procent, protože byla zaměstnaná v Praze. Neměla jsem však žádné protekce. Většina profesorů zjistila naší příbuznost až po mé maturitě, když mi chodili gratulovat a ptali se, jak se vlastně jmenuju. (směje se) Neměla jsem opravdu žádnou protekci. Nikdy a nikde! Pamatuji si, že mi děda jednou na zimáku půjčil svojí zlatou kartu a já jsem chtěla jít za kamarády, tehdy ještě na stání u kotle. Chystala jsem se k nim dostat, jenomže chlap od pořadatelů mě vyhodil s tím, že co si to prý dovoluju a že jsem Františku Pospíšilovi ukradla kartu. Já! Marně jsem pak bránila, že jsem nic neukradla. (směje se) Tady aspoň vidíte, že jsem opravdu neměla nikdy protekci, i když jsem se o ni v tu chvíli snažila.“

Léta dřiny a pak jen studium. Nikdy vám nechyběl ten pravidelný dril?
„Z hlediska medicíny to bylo velmi jednoduché. Oni nám tehdy řekli: Buď se budete učit a zůstane tady, nebo vypadněte. Pamatuju si, že před prvním dnem na medicíně jsem si byla zaběhat. A pak jsem přišla do školy, kde nám rozdali knihy, ty obrovské stohy a suše oznámili, že se do dalšího dne musíme naučit prvních padesát stran. A ještě před tím paní docentka anatomie pronesla památnou větu, že tohle se naučí i cvičená opice. Představte si to, padesát stran! Seděla jsem doma s tou knihou, koukala do ní a říkala si, že je to konečná, že to absolutně nemůžu stihnout. Ale i když to vypadalo nesplnitelně, rychle vás to pohltí, pokud to tedy chcete dělat. A protože já jsem cílevědomá a nechtěla bych se vrátit s tím, že jsem to nezvládla, tak jsem se učila.“

Dva roky v roli cvičené opice a atletky se ale dařilo zvládat.
„Sport jsem dělala po večerech, nebo spíš po nocích. Nejdřív jsem se naučila padesát stran kostí a potom jsem vyběhla k vodě. Postupem času už to ale samozřejmě nešlo, forma šla dolů. Hodně jsem žila z toho, co jsem měla dané, z přirozené síly a rychlosti. Jenže pak už to nemělo cenu, nedalo se to udržet dlouhodobě. U kladiva jsem vše doháněla velkou silou, protože jsem malá a nemám takové rozpětí rukou jako holky, co měly sto devadesát centimetrů a sto dvacet kilo a já vedle nich vypadala jako jejich dítě. Když jste ale neposilovali podle plánů, nešlo to.“

Jak se vlastně stane, že takhle živá dívka se dá na očařinu, kde rozhodují milimetry a je tedy zapotřebí obří koncentraci?
„Milimetr v oku je docela velká vzdálenost. (směje se) Jsem živá, ale umím se zklidnit, když potřebuju. Od začátku na medicíně jsem věděla, že chci dělat menší obor a že ne obrovské chirurgické výkony. Ovšem chirurgie jako taková mě přesto lákala. A právě oční bylo pro mě zajímavé, protože je strašně nabité technologiemi, pořád se vyvíjí. Jde tam dělat spousta věcí, které třeba před deseti lety nebyly vůbec možné. Třeba sítnice dnes odoperujete v zásadě v pár minutách. Celý obor jde mílovými kroky dopředu a to se mi právě líbí, že je tam ta dynamika. Musíte hrozně rychle vstřebávat všechny informace, protože jakmile třeba půl roku vynecháte, jste out. A operativa je také velmi pěkná. Je malá, přece se jedná jen o mikrometry i méně, a tím je i náročná. Možná to vypadá, že jsem rychlá a akční, ale umím se zkoncentrovat, když potřebuju.“

Podle ohlasů to zřejmě to umíte výtečně. Platíte za kapacitu v oboru.
„Uvidíme, jak do budoucna. Začínám se teď zabývat právě operativou a to je, co se týká vzdělání, velmi náročné. Po práci se tedy ještě většinou věnuju dalším věcem. A k tomu, abych to zvládla, mě přivedl právě sport. Pokud chcete dělat něco lepšího, nestačí klasický trénink, musíte trénovat navíc. Takže mě čeká i spousta zahraniční akcí. Jezdím po světě, hlavně po Evropě, učím se operovat, ale také se snažím věnovat diagnostice, která v Čechách zatím úplně není, a využívat úplně nejnovější technologie. A na to všechno musíte mít energii.“

Abych si to časově trochu uspořádal, jak vypadá váš běžný den?
(krátce se zamyslí) „Vstanu ve čtyři ráno, vyběhnu se psy ven na zahradu. Pak jedu do práce, kde mám zhruba dvě a půl hodiny času na to, abych si připravila všechny věci na ten den. Nachystám si denní pacienty, pacienty na studie, protože ke svým pacientům dělám i studijní, a ještě přednášky, které eventuálně potřebuju. Potom mám zhruba do čtyř pěti odpoledne ambulanci, a pokud je potřeba schůzka, jdu na ni. Po práci mě čekají buď laserovací dny, jindy jedu na seminář, nebo na stáž. No a pak domů. Kouknu se třeba na hokej a jdu si lehnout. (směje se) Takhle v zásadě funguju pořád, i když někdy mám i soboty. A nesmím zapomenout, že jdu taky cvičit nebo běhat.“

To všechno se vejde do 24 hodin?
„Musíte uspořit na spaní, pak to jde. (směje se) Za prvé mě to baví, za druhé to má význam, protože pomáháte lidem. Samozřejmě taky jsou někdy dny, kdy si říkám, že je všechno špatně a ptám se sama sebe, proč to vlastně dělám. Pak ale přijde nějaký úspěch, který já vidím jako úspěch. To znamená, že někomu pomůžu a ne že se o mně píše v novinách, že jsem dala dva góly. A právě to vás hřeje, posouvá dál. Samozřejmě i to, když se podaří udělat nějaká studie, z níž vyjde výsledek, který zase pomůže v léčbě, v diagnostice, to je fajn.“

Sledujete ze zvědavosti filmy nebo seriály z lékařského prostředí?
„Ne, zásadně ne. Nemůžu. Manžel má občas něco puštěného, nebo čte knížky, a pak se mě ptá, jestli je to možné. Já to ale nemůžu vidět, odborně to nejde. Nic není propracované tak, abych na tom nenašla nějakou chybu. A pak to kazím manželovi, který na to kouká a říká mi: Prosím tě, už mlč, mně se to líbí. Ještě štěstí, že o očařině nebylo nic natočené.“

Ale třeba Dr. House vypadal jako diagnostik geniálně.
„Do jisté míry to geniální je, ale medicínský podklad to nemá žádný.“ (směje se)

Přesto prostředí medicíny zůstává z filmařského pohledu mimořádně atraktivní látkou. Možná se ochuzujete o umělecký zážitek.
„Třeba věkem a časem na to přijdu. (směje se) Pro mě jsou nejhorší vzpomínky na medicínu spojené se soudním lékařstvím. Přiznám se, že jsem byla opravdu poctivý student, ale ze soudního, kde byly umučené děti a podobně, jsem musela utíkat. Ačkoli nemám problémy s jakoukoli chirurgií, neurochirurgií, nikdy jsem ani neměla potíže asistovat při operativě, tohle jsou věci, které nemůžu vidět. V tom reálu je to totiž strašné.“

Pravda, očařina je čistá práce.
„Do jisté míry, v oku to totiž není úplně vidět. Ale ano, ve srovnání s jinými obory jde o čistou práci. A dnes jsou navíc technologie, díky nimž tam krvácení opravdu není výrazné. Pokud se tedy neděje něco velkého, což jsou raritní případy. Jinak je to čisté.“

Na druhou stranu, mít před sebou pacienta, kterému musíte oznámit, že přijde o zrak, není zrovna příjemná situace. S tím nemáte problém?
„Je to hrozné, hlavně se to špatně sděluje. Přístup k pacientovi musí být už individuální. Když už musím, radši to sděluju těm, které už znám a už s nimi mám nějakou historii. Protože když přijde pacient jen na konzultaci a navíc z jiného pracoviště, a vy mu musíte říct diagnózu nebo konečný verdikt, je to stresující. Nikdy nevíte, jak ten člověk zareaguje. Bohužel je hodně pacientů, kteří slepnou nebo mají problémy s viděním výrazně omezujícím každodenní činnosti. A je to i z toho důvodu, že jak populace stárne, a sítnice jako taková je nervová struktura, my spoustě lidem nedokážeme pomoci včas. Což bohužel souvisí i se špatným pojišťovacím systémem, který nám znesnadňuje právě práci v ten správný čas. U nás je nastavený tak, že když ještě pacient relativně dobře vidí, systém ho léčit nechce. A chce ho léčit až ve chvíli, když vidí špatně. Nejlépe ve fázi, kdy se vlastně řekne, že ta terapie už není indikována. To znamená, že se tam potom na ni peníze ani nedají. S tím mám téměř každotýdenní zkušenost, že nějakou takovou hroznou diagnózu musím vyslovit. Ale je to dané i tím, co dělám. Specializuju se na zadní segment oka, tedy sítnici, orgán vidění. A příčin té slepoty, což je slovo, které nemám ráda a svým pacientům neříkám, takže raději velice vážného ohrožení vidění a terminálních stavů souvisejících se sítnici je velké množství. Zatímco ostatní věci umíme řešit, tady je to složité.“

Jak si po všem tom stresu čistíte hlavu?
„Jdu si zaběhat. (usměje se) Medicína vás nachystá na práci jen do určité míry. Umíte vyšetřovat, umíte nějak jednat, ale na osobní vztah s pacientem vás nikdo nepřipraví. To musíte umět. Do určité míry se to dá naučit, ale většina lékařů, kteří to neumí na začátku, tak se to stejně nikdy nenaučí. A já jsem tím v zásadě přišla k józe. Začala jsem s ní ve chvíli, když jsem se musela vyrovnávat se stresovými situacemi. Takže u mě funguje jako očista: jóga, pohyb a psi.“

Co vytáhnout ze sklepa atletické kladivo?
„To ne, už dlouho ne.“ (směje se)

A kolik byste dnes hodila, třeba po nějakém špatném a náročném dni?
„Netroufnu si ani tvrdit. Tak 40 metrů.“

To je celkem slušné. Pár tréninků a mohla byste se znovu poprat o reprezentaci.
„To už ne a ani bych nechtěla. Z dálky atletiku i moji disciplínu pořád sleduju, takže vím, jak vypadá naše špička. A když je navíc třeba MS v atletice, ráda se podívám. Ale znovu se tím utvrdím, že v mém životě jsou jiné cíly než kladivo.“

 

TIPSPORT extraliga – nejvyšší hokejová liga 2018/2019

Aktuální kolo Kompletní rozpis zápasů Tabulka Kanadské bodování hráčů Statistiky brankářů Program v TV Nová pravidla a tresty Přestupy ONLINE Sazka Fantasy extraliga

Nejvyšší domácí hokejová soutěž Tipsport extraliga startuje v pátek 14. září. Na fanoušky čeká celkem 52 kol plus play off, skupina o udržení a baráž o extraligu. Nově Tipsport extraligu vysílá vedle ČT sport i program O2 TV Sport. Program extraligy v TV sledujte zde >> Současně se v hokejové extralize zavádí nová pravidla, jejich přehled najdete zde >>







Články odjinud


Články odjinud



Klasická verze
Mobilní verze