Kouč Melenovský po napadení neslyší na jedno ucho: Úplně mě vypnuli!
Vůbec neslyší na jedno ucho, motá se mu hlava, má poruchy rovnováhy, přeražený nos. „Takhle mě v hokeji nikdo nezmastil,“ povzdechl si bývalý dlouholetý extraligový útočník Marek Melenovský (41), jenž byl v centru Jihlavy drsně a zbaběle napaden kvartetem Romů. Už dvanáct dní leží v nemocnici a má strach, jestli si z nerovné potyčky neodnese následky.
I když už hokej na vrcholové úrovni nehraje a je z něj trenér druholigového Pelhřimova, pořád má skvělou fyzičku. Na neočekávaný atak čtveřice výrostků, které v noci na jihlavském náměstí upozornil, že hulákáním ruší noční klid, však reagovat nestihl. Údery přišly nečekaně a Marek Melenovský to odnesl mnoha zraněními. Největší starost mu dělá nulová slyšitelnost na pravé ucho. „Snad to bude dobrý,“ doufá v rozhovoru pro iSport.
Popište prosím, jak se to přesně seběhlo.
„Šli jsme v noci s Davidem Reitermanem, přítelem mé dcery a také bývalým hokejistou, v Jihlavě po náměstí a čtveřice kluků tam dělala bordel. Křičeli a tak. Byly s nimi i dvě holky. Přiběhl jsem k nim a řekl, ať s tím přestanou nebo zavolám policii. Obstoupili mě a jeden mi podal telefon, ať to teda udělám. Pak už nevím, co se dělo. Moje chyba, neměl jsem stát tak blízko. Pak nevíš, odkud vyletí rána. Byli to kluci zhruba ve věku mých hokejových svěřenců. Příště budu obezřetnější a od lidí této mentality budu očekávat cokoliv.“
Neměl jste vůbec šanci se bránit, že?
„Přesně tak. Kdyby to šlo, tak bych se samozřejmě bránil. Za pětatřicet let jsem v hokeji podstoupil spoustu soubojů, ale takto mě nikdo nezmastil. Byl jsem úplně vypnutý, vybavuju si jen útržky. Třeba, jak jsem před sebou viděl dvě světla a bál jsem se, že mě přejede auto. Nemohl jsem vstát. Naštěstí to byla záchranka, kterou zavolal David. Slyšel jsem hlasy: „Ležte, ležte.“ Naložili mě do sanitky, kde jsem se hned vyzvracel. A pak v nemocnici zase."
Máte pořád výtečnou kondici. Hoši by asi ve férovém souboji neměli nárok, co?
„Pozval bych je po jednom do tělocvičny na žíněnku, kde bychom si to rozdali. Samozřejmě tak, aby se nikdo nezranil. Anebo na kolo, do posilovny či na ovál. Dali bychom si čtyřstovku. Mohli jsme si férově změřit síly.“
Kamarád dopadl jak?
„Stál deset patnáct metrů za mnou, pak za ním běželi a taky dostal. Stihl se krýt, takže dopadl lépe než já. Roztrhli mu mikinu, má šrámy v obličeji. Vše je na kamerovém záznamu, ještě jsem ho ale neviděl. Všechny čtyři pochytali. Tři z nich prý byli aktivní, jeden se nepřidal. Bude soud, ale co si na nich vezmu? Neřeším to. Na policii jsem ještě ani nebyl, pořád ležím v nemocnici a odkládá se to. Ani bych je nepoznal. Vůbec netuším, co měli na sobě. Ale David všechno perfektně věděl.“
Co vás nejvíc trápí?
„Akorát neslyším. (úsměv) Říkal jsem Davidovi, ať mi pošle fotky těch kluků za mřížemi. Měl jsem pocit, že mi je ukazoval. Ale prý to byli policisté. Asi mi je v noci ukazovali, když je pochytali. Měl jsem těžký otřes mozku. Mám narušenou rovnováhu, trošku se motám. Doktoři říkal, že až opadne otok kolem ucha, mělo by to být dobré. Tak doufám. Jak se říká: Věř a víra tvá tě uzdraví.“
Nemohl jste je něčím vyprovokovat?
„Řekl jsem jim to slušně. Nikoho jsem nepraštil, nic takového. David mi říkal, ať se na to vykašlu, ale mně se to jejich chování nelíbilo. Je fakt, že jsem měl jít pryč. Neležel bych teď dvanáct dní v nemocnici. Měl jsem v kariéře dvakrát těžký otřes mozku, ale takový průběh to nemělo.“
Kdy vás pustí domů?
„Bavili jsme se o neděli, ale ještě se s tím možná bude pracovat. (úsměv) Na pokoji jsem s jedním pánem, aspoň mám rozptýlení. Pár dní se to nevědělo, informace měla jen moje rodina. Nechtěl jsem to někde rozmazávat. Pak se to provalilo a teď je to mazec. Pořád odpovídám na zprávy, za podporu všem děkuju. Je to příjemné.“
