Svědík o kamarádovi Svobodovi (†41): Třeba šlo pomoci. Bohužel už je pozdě
Patřil do okruhu nejbližších kamarádů Adama Svobody. Martin Svědík se zesnulým bývalým brankářským šampionem nedávno slavil narození dcery Elišky, absolutně ho nenapadlo, co se může za pár týdnů stát. Svobodův dobrovolný odchod ze světa kouče fotbalového Slovácka zdrtil. „Je nesmírná škoda, že tenhle kluk s takovým charakterem tady s námi nemůže být,“ lituje ztráty blízké osoby 44letý uznávaný ligový trenér, jenž přijel do Pardubic dát poslední sbohem.
Co se vám všechno honilo hlavou u rakve blízkého kamaráda?
„Na Adama mám jenom ty nejkrásnější vzpomínky, protože to byl strašně fajn kluk. Nesmírně dobrosrdečnej. Takhle si ho uchovám v paměti, byly to s ním moc příjemné časy.“
On hokejista, vy fotbalista, jak jste se dali do kupy?
„Už si nevzpomenu přesně, kde jsme se poznali, ale vím jasně, že jsme si rychle porozuměli. Naše přátelství trvalo velmi dlouho, nešlo zdaleka jen o sport, ale i osobní rovinu vztahu.“
Adama jste během jeho kariéry přes léto individuálně trénoval, on si vždycky pochvaloval vaše metody. Zároveň ho oba známe a víme, jaký to byl brblal. Jaké to pro vás bylo koučovat kamaráda?
„Já musím říci, že v té skupince hokejistů byl enormně kousnutý. Makal, dřel. Adam měl hokej v srdci, jakmile chtěl něco dokázat, dával do toho absolutně všechno. A to bez srdce nejde. Od brblání v té skupince byli spíš jiní… (usmívá se) Áda strašně nerad prohrával, v hokeji dokázal velké věci hlavně díky své ctižádosti.“
Také byl Adam Svoboda vynikajícím tmelem kabiny, což je mnohdy podceňovaná disciplína.
„Jednoznačně. To bylo dané jeho dobráckou povahou. Vždycky chtěl a potřeboval, aby kabina fungovala, na dobrých vztazích v ní si zakládal. A když něco haprovalo, dělal všechno proto, aby si to dotyční chlapsky vyříkali a panoval čistý vzduch. Je nesmírná škoda, že tenhle kluk s takovým charakterem tady s námi nemůže být.“
Adam Svoboda byl stará škola v tom smyslu, že když se mělo makat, tak se makalo, a když se slavilo, tak se slavilo neméně tvrdě. Dnes panuje určitá sterilita sportovního prostředí.
„Přesně tak. Ze sportu se tento způsob vnímání vytrácí a podle mého názoru to není úplně dobře. Ti kluci věděli, kdy je zapotřebí dřít na plné pecky, ale také měli cit na to, kdy se hodilo trochu zvolnit a dopřát si pohov, pobavit se.“
Dokážete porozumět jeho fatálnímu kroku?
„Vůbec netuším, co ho k tomu vedlo. Naposledy jsme se viděli 10. března na oslavě narození mé dcery Elišky, tam na mě působil jako obvykle, nic zvláštního jsem nezaznamenal. Klasická oslava, dobrá nálada. Možná tady se někde skrývá chyba, že člověk třeba mohl pomoci, kdyby ho něco trklo. Bohužel.“
Adam Svoboda není prvním vrcholovým sportovcem či bývalým šampionem, který si sáhl na život, v paměti zůstávají tragické konce fotbalistů Rajtorala, Bystroně či Pergla. Tušíte, proč se to děje?
„Ádův případ nebyl o tom, že by odchodem ze sportovní scény začal trpět. Ani se nedomnívám, že měl dlouhodobější problémy, spíš mám za to, že na něj působil nějaký tlak kratší dobu, patrně však silný a možná z různých stran. A on se bohužel rozhodl pro takové řešení. Teď už s tím nic nenaděláme, teď už je na všechno pozdě.“
Obecně se dá říci, že tlak na vrcholové sportovce je značný, nejde vše ustát během kariéry, ale ani po ní. Lidé nechápavě kroutí hlavou, říkají: Co jim chybělo?! Ale ono je to složitější.
„Já to vezmu podle sebe. Kvůli zranění jsem musel ve 24 letech ukončit profesionální kariéru fotbalisty, což není nic jednoduchého. Když něco milujete a najednou o to přijdete, je to těžká rána. V tu chvíli je klíčové mít kolem sebe lidi, kteří vám pomůžou. Nesmít to dojít do stadia, kdy jste na to sám. Cítit kolem sebe podporu je ze všeho nejdůležitější.“
