Ivan Hlinka, 15 let od jeho úmrtí. Šlégrovi se zastavil svět: Byl to náš hokejový táta | iSport.cz
Ondřej Kuchař
16. srpna 2019 • 13:00

15 let bez Hlinky. Šlégrovi se zastavil svět: Byl to náš hokejový táta

TOP VIDEA
České Budějovice - Slavia: Stanciu využil prostoru a napřáhl k parádní pumelici, 0:1 České Budějovice - Slavia: Stanciu využil prostoru a napřáhl k parádní pumelici, 0:1
Preview bundesligy: Dortmund bude šlapat na paty Bayernu Preview bundesligy: Dortmund bude šlapat na paty Bayernu
VŠECHNA VIDEA ZDE

Čas prý zahojí i ty největší rány na duši. V těchto dnech se však jedna hluboká znovu otevírá. Dnes je to na den přesně 15 let, co nás navždy opustil Ivan Hlinka. Pan Trenér. Šéf zlaté party z Nagana. Náš božský Ivan. „Jeho kouzlo osobnosti nejde ani slovy popsat. Všichni jsme ho milovali a hráli pro něj,“ vzpomíná Jiří Šlégr, jedno z Hlinkových hokejových dětí z Litvínova.



V lednu by slavil kulaté sedmdesátiny. Namísto toho ale Ivan Hlinka už před patnácti lety odešel. Navždy. Příliš brzy. Roky ještě mohl vést národní tým, mohl být šéfem svazu, nebo třeba agentem, jak při hraní milovaného golfu plánoval spolu s autorem zlaté naganské trefy Petrem Svobodou. Všechna tato kdyby však vzala za své 16. srpna 2004 na cestě autem u Karlových Varů. „Jeho úmrtí český hokej hodně poznamenalo,“ ví bývalý obránce Jiří Šlégr (48), nyní hlavní trenér a předseda představenstva Litvínova.

Pamatujete si ještě chvíli, kdy jste se o smrti Ivana Hlinky dozvěděl?
„Jasně, vidím to úplně živě, jako by to bylo včera. Byl jsem v autě, když mi volal Radim Rulík, že měl Ivan nehodu. Že má polámané nohy, ale je při vědomí a komunikuje. Říkal jsem si, že snad dobrý a není to nic vážnějšího. Za pár minut mi ale volal znovu, že zemřel. Akorát jsem zaparkoval před domem, zastavil se mi svět. Hodinu jsem seděl na zadním sedadle a bulel. Nemohl jsem tomu uvěřit. Měl jsem s panem Hlinkou neuvěřitelné pouto, v tu chvíli mi zemřel hokejový táta. Byl pro mě jako rodina, celý život jsem k němu vzhlížel.“

Jak moc byl pro vás ve vaší kariéře důležitý? Vytáhl vás jako nadějného juniora do áčka Litvínova, pak také do národního týmu.
„O tom to ale až tak nebylo. Ta hokejová stránka je až na druhém místě. Já s Martinem Ručinským jsme byli velcí kamarádi s jeho synem. Bydleli jsme kousek od sebe, znal jsem ho úplně odmala. Že on pak odstartoval celou éru naší úspěšné generace, je další věc. Našel odvahu povolat do nároďáku dost kluků ze svého Litvínova. Stál si za svým, všem vysvětlil, že tohle je cesta, která přinese úspěch. Všichni si toho budeme vážit celý život.“

Právě Martin Ručinský ho označil za největší osobnost české hokejové historie. Souhlasíte?
„Rozhodně! O tom není pochyb. Všichni, kdo jsme vedle něj vyrostli, to budeme říkat. Byl pro nás vzor s velkým respektem, ale i kamarád. Všichni jsme mu vykali, ale přesto jsme měli pocit, že je náš kámoš. Že je jeden z nás. Jeho přínos ani nejde popsat slovy. Nikdy v kariéře jsem už podobného trenéra nepotkal.“

Jiří Šlégr se v srpnu 2004 musel zhostit možná nejtěžšího úkolu v životě - promluvit na pohřbu Ivana Hlinky
Jiří Šlégr se v srpnu 2004 musel zhostit možná nejtěžšího úkolu v životě - promluvit na pohřbu Ivana Hlinky

Dával hráčům volnost, klidně s nimi zašel na pivo, nedával týmu večerky. Čím to, že to stejně fungovalo?
„Možná právě proto to tak skvěle fungovalo. Měl obrovské kouzlo osobnosti, všichni jsme hráli pro něj. Navíc on věděl, že hokej milujeme, a navíc ho celkem umíme hrát. Každý věděl, kde jsou hranice, za které nesmíme jít, abychom fungovali. Proto neměl zapotřebí nás hlídat. Nekontroloval, jestli jsme si dali jedno nebo tři piva. Byl prostě jeden z nás a věděl, že tuhle důvěru mu pak my na ledě vrátíme.“

Fungoval by takový benevolentní přístup i dnes?
„Těžká otázka, ale řekl bych, že ano. Hokej se samozřejmě v mnohém posunul, šel do větší profesionality, než to bylo v 80. a 90. letech. Přátelství směrem k hráčům je ale stejně důležité pořád. Hráči hrají v první řadě pro sebe, ale v těžkých chvílích musí mít trenéra, kterému věří, který je podrží a podpoří. To Ivan uměl. Když to třeba nevyšlo, vzal to na sebe. Když se naopak vyhrálo, nebláznil z toho, nelítal v oblacích. Vzpomínám na něj opravdu často, přemýšlím, co by v těch daných situacích na střídačce udělal on, jak by je řešil. Pořád to mám v sobě.“

Nakolik dával na svůj cit a instinkt, a nakolik to byl taky dobrý psycholog? Musel vás mít všechny skvěle přečtené, vědět, co na koho platí.
„To máte pravdu, přečtené nás měl parádně. Hlavně ale uměl skvěle poskládat mužstvo. Myslím charakterově, to pro něj byla alfa omega. Kvalitních hokejistů za nás bylo hodně, on ale přikládal ještě větší význam povaze hráče. Děláme týmový sport, když bude z party někdo vybočovat, nebude to fungovat.“

Členové zlatého týmu: Nagano českému hokeji i ublížilo
Video patří k placenému obsahu

A když už byla atmosféra dusná, uměl ji uvolnit. Měl dar lidi kolem sebe rozesmát.
„Ano, sám ze sebe si před klukama klidně udělal srandu. Nikdy tím v našich očích neklesnul, ba naopak. Uměl to vyhecovat, sázel se s námi, soutěžil. Uměl vlézt hráčům pod kůži tak, aby věděli, že v něm mají zastání, oporu a pomocníka, který je nenechá ve štychu. Chtěl nás posouvat dál, my jsme to věděli a věřili mu. Co řekl, to platilo.“

Na jeho pohřbu jste se pak ujal těžkého úkolu v podobě smuteční řeči za všechny hráče. To pro vás musela být strašně těžká chvíle.
„Neumíte si představit, jak moc těžké to bylo. Nehrnul jsem se do toho, předpokládal jsem, že to udělá někdo jiný. Někdo z jeho vrstevníků, ne každý to ale dá. Byl to pro mě asi nejtěžší moment celého života. Máte sevřené hrdlo, v sobě spoustu emocí a teď máte mluvit k tolika lidem. Pro Ivana jsem to ale udělal moc rád, to byl důvod, proč jsem to nemohl odmítnout.“

Zemřel týden před začátkem kempu na Světový pohár 2004. Jak náročný byl pak pro vás hráče samotný turnaj?
„V první řadě to pro nás byl velký motivační a stmelovací prvek. Mužstvo, které tam jelo, vybral Ivan. Všichni tam jeli s odhodláním, že budou hrát pro něj. Nakonec to podle toho vypadalo, předvedli jsme dobrý výkon.“

Jak moc vás mrzí, že jste pro Hlinku nezískali vytoužené zlato a v semifinále jste smolně v prodloužení padli v jinak úžasném zápasu s Kanadou?
„Zranil jsem si záda a ten turnaj jsem nedohrál, s mančaftem jsem ale žil. Cítil jsem z kluků strašnou vůli to urvat. Když nám dal v prodloužení Lecavalier toho góla… byl to obrovský smutek. Ten zápas byl opravdu výborný, možná nejlepší na celém turnaji. Měl tempo, náboj. Škoda že to neklaplo.“

V kabině jste měli pověšenou velkou fotku s Hlinkovým portrétem. Masér Petr „Áda“ Bílek vzpomínal, že to bylo na váš popud.
„Chtěli jsme něco udělat, mít tam něco, co nám bude Ivana připomínat. Dohlížel tam na nás.“

Na dresu jste měli nášivku s jeho číslem 21. Máte ji někde schovanou?
„Mám stále dres, na kterém je přišitá. Visí v Litvínově zarámovaný v naší Síni slávy.“

S hráči jste u cesty na místě nehody postavili malý pomníček, zastavíte se tam někdy?
„Přiznám se, že když jedu kolem, tak troubím. Vždycky si zavzpomínám. Párkrát jsem tam samozřejmě byl, ale je to pro mě hrozně smutné. Projede mi hlavou tolik věcí, že se tomu popravdě spíš snažím vyhýbat.“

Dokážete odhadnout, jak smrt Ivana Hlinky změnila český hokej?
„To je opravdu těžké říct. Hokej se strašně posunul, nedovedu vyhodnotit, jak by Ivan v tomhle dnešním systému fungoval. Ať už jako trenér, nebo jako funkcionář. Doba běží, lidi se mění. Svým charisma ale dokázal spoustu lidí ovlivnit a strhnout. Stoprocentně ale vím, že nám v Litvínově by pomohl hrozně. Je mi strašně líto, že nebyl u našeho historického titulu, který si on moc přál. Zasloužil by si ho. Vzpomínali jsme na něj v té době opravdu hodně. Když přišly krizové chvíle, dokázal by nám poradit.“

Také heslem vaší zlaté jízdy bylo Hlinkovo památné: hlavně se z toho neposrat.
„Přesně tak. Často to používal, ať v souvislosti s výhrami či prohrami.“

Osobně mi přijde, že jeho odchod měl na vývoj hokeje u nás velký vliv. Do ničeho si nenechal kecat, klidně mohl být prezidentem svazu. Co říkáte?
„Asi máte pravdu. Ivan se ale obklopil kamarády, kterým důvěřoval, ti už u hokeje třeba dnes ani nejsou. Je to těžké hodnotit. Důvod toho, že dlouho nemáme medaili, je ale asi jinde. Myslím, že se snažíme najít cestu, jak se k ní propracovat. Opravdu není jednoduché přečkat dobu, kdy vám jedna generace skončila a pomalu přichází nová. Když se vrátím v čase do dob, kdy jsme my vyhrávali velké světové medaile, tak se k nám jezdili učit Kanaďani, Finové, Švédové… zajímalo je, co děláme tak dobře, že máme tak dobré výsledky.“

To se dnes otočilo. My se jezdíme učit k nim.
„Podle mě to ale není špatně. Není to nic, za co bychom se měli stydět. Tak to holt je. Musíme to jen zase přenést do reálu a snažit se vybudovat silné jádro reprezentace, abychom ty medaile zase začali vozit.“

Pamatuji si, že v litvínovské kabině visela také Hlinkova fotka. Je tam pořád?
„Je tam. Patří tam a bude tam navždy.“

Jak probíhal zlatý let z Nagana? Vzpomínají Čechmánek i s posádkou letu
Video patří k placenému obsahu

 

MS v basketbale, Velká pardubická

MS v basketbale mužů 2019: Češi ve skupině i s USA (31. 8. - 15. 9. 2019, Čína)Program - kdy hrají Češi? Česko - USA ONLINE

Velká pardubická 2019: 129. ročník slavného dostihu (13. října 2019)
Kompletní informace Vítězové a historie ONLINE přenos



Články odjinud


Články odjinud