Jako by se to stalo před chvílí. 16. srpna 2004 se před obědem do světa rozkřikla šokující zpráva: Za Karlovými Vary boural ve svazovém superbu trenér reprezentace Ivan Hlinka, s těžkými zraněními byl odvezen do místní nemocnice. První, komu mě napadlo zavolat, byl Radim Rulík. Zrovna se vrátil do lázeňského města z Omsku, kde trénoval právě s Hlinkou, u národního týmu mu měl dělat asistenta. Informace měl téměř z první ruky.
„Bohužel, je to tak,“ potvrdil. „Utrpěl vážná zranění, ale snad to nebude tak zlé,“ hlásil napřed. Ano, první zprávy dávaly naději, byť malou. O něco později však už Rulík mluvil opatrně, až vyhýbavě. Člověk tak nějak vytušil, že situace je vážná. Brzy odpoledne telefonoval manažer reprezentace Zbyněk Kusý. Jeho hlas zněl úplně jinak než obvykle. „Ivan je mrtvej,“ zvěstoval. „Musím zavolat jeho ženě. Liběna to ještě neví,“ hlesl a rozplakal se. To musí být nesmysl. To přece nemůže být pravda. Byla.
Blížil se Světový pohár a soustředění v Karlových Varech. Hlinka potřetí nastoupil k reprezentaci. Dělal jsem u mužstva mluvčího, na ten den měl domluvený rozhovor. Na golfovém hřišti, kde jinde takhle v létě. Tuším, že s redaktorem Sportu Pavlem Loňkem. Už se ho nedočkal.
Po srdeční příhodě, která ho dříve postihla, Hlinka zvolnil. Přestal kouřit a začal si odpírat vodku. Hodně času věnoval golfu, kterému propadl. Oblíbil si greeny ve Varech a poblíž areálu si dokonce chtěl pořídit chatu, aby nemusel dojíždět. Bylo mu 54 let. Na začátku onoho osudového léta odpověděl na otázku, jak se těší na důchod: „Upřímně, čím míň zbývá člověku do penze, tím blíž má do rakve.“ Nedlouho poté už nežil.
Neplýtval velkými slovy
Skvělý hokejista, trenér, ale především člověk. Z ničeho nedělal vědu. Neplýtval velkými slovy, mluvil jasně, na rovinu, bez příkras. Hlavně se z toho neposrat. To bylo Hlinkovo krédo. Provázelo i hokejisty jeho rodného Litvínova před čtyřmi lety na cestě za prvním titulem.
Tehdy před 15 lety při World Cupu hráči uctili trenérovu památku malou jednadvacítkou na dresech. Hlinkovo číslo od té doby v reprezentaci už nikdo nenosí, Robert Reichel si místo něj vzal dvaadvacítku. V kabině visel Hlinkův portrét. Pomáhal i během šampionátu ve Vídni 2005, kde jeho nástupce Vladimír Růžička dovedl český tým k titulu mistrů světa. Zlato vybojovali i pro Ivana.
Hlinka byl věčný kluk s dobrým srdcem. Když mu Rulík během společné štace v Omsku vyprávěl, že rád hraje na kytaru a zpívá, Hlinka mu nevěřil. A tak mu ji nadělil k Vánocům. Za dlouhých večerů na Sibiři pak chtěl nejčastěji slyšet něco od Olympiku. Měl obrovský nadhled, vše bral s humorem. Včetně sebe.
Jeho první manželka svého času vydala spisek s názvem „Můj život s Ivanem Hlinkou“. Vylíčila v něm pár nepěkných věcí. Bylo to v době mistrovství světa 2000, Hlinka tehdy působil v Pittsburghu a do Petrohradu přiletěl na finále po vyřazení z play off. „Hele, mně je fuk, co tam napsala,“ řekl, když na to přišla řeč. „Ale víš, co mě sere? Ona si vzala jednoho cikána z Mostu a dala mu moje jméno. On se teď jmenuje Hlinka. Jako já!“
Kde by byl český hokej, kdyby k osudové nehodě nedošlo? Ale chtěl by tomu vůbec šéfovat? Nešel by třeba jinam? Jisté je, že Růžička by se k reprezentaci dostal o něco později, někteří jiní trenéři by si o ní mohli nechat zdát. Hlinku zajímala i práce agenta. Krátce se jí věnoval, střelec zlatého gólu z Nagana Petr Svoboda tvrdil, že měli dělat spolu. Každopádně hodně věcí by asi bylo jinak. Hlinka to měl srovnané v hlavě, uměl si získat lidi, stejně jako praštit do stolu. Jenže už 15 let tady není.
Ten den otřásl celým českým hokejem. Napořád.
Související články
