Agent o drsném Rusku, zájmu o Čechy i dluzích Slovanu: To byla komedie
Zlatá éra, kdy se na jednoho českého hráče jezdilo dívat klidně pět manažerů z Evropy, je pryč. Hráčský agent Jiří Hamal vypráví o tom, jak se vyvíjel zájem o extraligové borce a jak je to teď. Třeba tým z Finska nákup nikdy nepřepálí. „Extra deal od nich nepřijde, jsou opravdu hodně střízliví. Jestliže hráč na nabízené peníze neslyší, tak ať jde jinam. Třeba do Švédska, do Švýcarska, do KHL,“ říká v rozhovoru pro iSport Premium. Rozebírá i platební morálku klubů v KHL. Slovan Bratislava je pořád živá rána.
Byla doba, kdy Češi plnili Evropu, stála se na ně fronta. Ještě neexistovala KHL a trh vypadal jinak. S ruskými penězi se toho hodně změnilo. Agent Jiří Hamal mluví o pistolích na střídačce, vojácích z Afghánistánu i letadlech, kde létaly kozy. Ano, tím si nejdřív muselo projít dost hokejistů, kteří zkusili Superligu. A navíc pak dostali peníze do igelitky.
Platilo vždycky, že když odchází hokejista z Česka ven do silné ligy, jde hlavně pro mnohem lepší peníze?
„Nedá se to brát takhle obecně. Podle mě je tady hlavně důležitá časová osa. V době před revolucí žádní agenti neexistovali, protože nebyla možnost oficiálně odejít do zahraničí bez podmínek typu věk a reprezentační starty. Na všechno vám musela dát KSČ razítko, že smíte. Od roku 1990 se hráčům brány do zahraničí otevřely. Naši kluci byli hodně žádaným zbožím, národní mužstvo patřilo ke špičce na každém mistrovství světa. Byl tady ale zase limit v podobě pravidla, že i když hráči skončila smlouva, klub mu musel odchod do zahraničí povolit. A to rozhodně automatika nebyla, šlo o finance.“
Blokovaly kluby hráčům odchod ven až do vyřešení soudního případu fotbalisty Bosmana v roce 1995?
„Určitě byly týmy, které hráče chtěly doma udržet. Souhlas k odchodu nedaly a důvod nikomu hlásit nepotřebovaly. Prostě řekly, že ne. Hotovo. Zahraniční kluby musely vyjednávat, vozit peníze, přemlouvat.“
Když se dalo dobře napakovat i na hráči, kterému skončila smlouva, dovedu si představit, že pro kluby to musela být nádherná doba.
„Byla to pro ně nádherná doba. Z našeho pohledu ale i otrokářská doba. Oficiálně jste odejít ven mohl, hranice se otevřely, tým o vás v zahraničí stál, nachystal smlouvu, trenér měl zájem, připravili pro vás místo. Jenže váš klub mohl říct ne. Dost přestupů takhle padlo, klub se zabejčil a tím to haslo.“
Měly zahraniční kluby pevně stanovenou částku, kterou nikdy nepřekročily?
„Třeba ve Švédsku a ve Finsku nikdy nevládla doba, že by za hráče zaplatili neomezenou sumu. Nezapomeňte, že se teď bavíme ještě o době bez Ruska, kdy se každý Rus snažil jít pryč, do Německa, kamkoliv. Chtěli hrát mimo Rusko, kde se živořilo a hokej se jel pořád podle modelu Sovětského svazu, kdy i trenér byl totální psychopat. Hráče týrali na tréninku i dvanáct hodin, takže každý Rus se díval na to, jestli se nedá dostat ven. Až když začaly být velké peníze v Rusku, pohled hráčů na odchod do zahraničí se změnil. Najednou to nebyl jen dobrý výdělek, ale i zabezpečení.“
Zabezpečit se ve Finsku nebo Švédsku, kam dřív čeští reprezentanti odcházeli, nešlo?
„Úplně ne. Dostali jste se na dobré peníze evropského standardu, to ano. Finský klub třeba nikdy neudělal věc, že by vyplatil hráči milion marek jenom proto, že ho chtěl dostat. Dovedu si tedy představit, že Teemu Selänne mohl dostávat při výluce 1994/95 nějaké sponzorské peníze navíc. Ale Fin sám o sobě nedělá žádné excesy. To platí i teď. Jedou si svoji finanční politiku, mají dobře spočítané všechny diváky, skyboxy, každý párek, který prodají. Extra deal od nich nepřijde, jsou opravdu hodně střízliví. Jestliže hráč na nabízené peníze neslyší, tak ať jde jinam, třeba do Švédska, do Švýcarska, do KHL.“
Po revoluci do Finska šly reprezentační hvězdy Jiří Kučera, Petr Bříza, Tomáš Jelínek a spol. Takže si zase o tolik nepolepšili?
„Finsko drželo naše hráče na vyšším evropském průměru. Tím pádem se z nuly nebo z malých peněz, které měli tady, dostali k milionovým platům. Byly to dobré peníze, ale ne takové, které vás torpédují úplně jinam.“
To přišlo až s Ruskem, když po roce 2000 začínaly být peníze už v Superlize?
„Superliga nabízela na začátku zhruba trojnásobek toho, co jste dostali v jiném evropském klubu. Zase tam ale nebylo tolik týmů, které by dokázaly naše hráče oslovit. Na začátku to probíhalo tak, že je pozvali do Ruska, čekala na ně večeře, prohlídka bázy, hokejové haly, nabídka, kolik by kluci mohli vydělat. Průkopníky tady byli Kazaň a Omsk. Je potřeba tedy ovšem i říct, že naši hráči se do Ruska nejdřív nehrnuli a neslyšeli ani na velké peníze.“
Protože Rusko?
„První reakce hráčů taky byla, jestli jsem se nezbláznil.“
Jak jste reagoval?
„Že nezbláznil. Pamatuju si, že první delegace do Kazaně vyrazila ve složení Patrik Martinec, Jan Benda, Tomáš Vlasák, Andrej Potajčuk a Andrej Jakovenko. Jeli jsme do Kazaně vlakem z Moskvy. Některé z kluků, kteří o Rusku přemýšleli, odradila třeba letadla. Nebylo výjimkou, že jste
