Jan Denemark
22. června 2020 • 18:35

Legendy, které by měly být v Síni slávy. Hvězdy Československa i sborné

Autor: Jan Denemark
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Je nedotknutelnost Třince pryč? Dynamo a Spartu táhnou schovaní lídři. Překvapí Litvínov?
Spor o Kováče: kouč budoucnosti a opravdová trefa, nebo jen bublina?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Velká zámořská jména mají cestu do Hokejové síně slávy umetenější. Logicky. Byli více na očích, jejich kariéry jsou často v živé paměti a zároveň dobře zaznamenané. Avšak v posledních letech byli do seznamu velikánů přizváni i hráči, kteří si hokejové ostruhy vysloužili hlavně na evropských kolbištích. Třeba Alexandr Jakušev, nebo Sergej Makarov. A nemusí být poslední. V dohledné době by se k nim mohli připojit i československé legendy.



Server The Hockey News se rozhodl zveřejnit list šesti bývalých evropských hokejových hvězd, které sice nikdy v Severní Americe nepůsobily, ale přesto by si místo v Síni slávy jednoznačně obhájily. Dva hráči pochází z bývalého Československa, zbylá jména jsou ze Sovětského svazu.

Prvním jménem z tuzemska je Jiří Holeček, brankář, jehož schopnosti stojí za třemi zlaty z mistrovství světa a stříbrem a bronzem z olympijských her. Holečkův význam pro vývoj evropského hokeje, ani jeho případné jmenování do Síně slávy, nelze rozporovat. Pokud jde o maskované muže, společně s Vladislavem Treťjakem tvořili v 70. letech absolutní špičku na evropském kontinentu. Podle Holečkova názoru však sovětský protivník nebyl žádným výjimečným gólmanem. „Z mého pohledu byl průměrný. V naší lize by byl možná pátým nejlepším brankářem,“ řekl o Treťjakových schopnostech rodák z Prahy, kterému se pro jeho nenapodobitelný gólmanský styl přezdívalo Fakír.

Účastník desíti světových turnajů byl mnohokrát hlavním důvodem, proč jím vedená družina byla schopná tehdy dominujícího sovětského protivníka přetlačit. I tím lze argumentovat v jeho přímém porovnání s Treťjakem. Zatímco sovětský brankář jistil záda týmu, jehož schopnosti byly vydřené ke strojové dokonalosti několikaměsíčními pobyty v tréninkových centrech, Holeček před sebou tak silný kádr objektivně neměl. Přesto byl schopen vynulovat forvardy v rudých dresech.

„Bavilo mě proti nim chytat. Oni hodně kombinovali, moc jsem nevyjížděl, abych se pak stačil včas přesunout. Já je měl přečtené a dělal si z nich srandu. Když nedali gól, u brány jsem jim říkal: Dneska nemáš formu, co? Příště ho zase nedáš. Rozklepali se a byli hotoví,“ popsal Fakír s úsměvem svůj recept proti úhlavnímu rivalovi.

Druhým vybraným československým jménem je jeden z nejšikovnějších forvardů v historii našeho hokeje, pardubická ikona Vladimír Martinec. Účastník jedenácti světových šampionátů, ze kterých si přivezl tři zlaté, pět stříbrných a tři bronzové medaile. Společně s Holečkem byl u titulů v letech 1972, 1976 a 1977.

Nominace Martince a spol. by nebylo šlápnutím vedle

Martinec svou velikost zpětně dokazuje i jedinečným individuálním počinem. V letech 1970–1990 byla na evropské hokejové scéně dominance sovětských hokejistů do očí bijící. V tomto období jen pětkrát nezískali zlato z MS. Čtyřikrát je o titul připravili Čechoslováci, jednou Švédové. Martinec byl ve zmíněném období jediným tuzemským borcem, který ovládl kanadské bodování turnaje. Povedlo se mu to v roce 1976 na turnaji v Katovicích, kde nasbíral rovných dvacet kanadských bodů. „Tehdy jsem hrál jednoznačně nejlepší hokej v kariéře. Pro celou naši lajnu s Bohuslavem Šťastným a Jirkou Novákem to byl skvělý rok,“ rozzářil se Martinec při vzpomínce na tehdejší úspěšnou sezonu.

Význam dlouholeté hvězdy Pardubic dokládá i fakt, že ve vzájemných bitvách byl prvním terčem sovětských nájezdníků, pokud se zápas nevyvíjel jejich směrem. „Chtěl bych vědět, proč Martinec vždycky skončí v nemocnici, pokus náš tým v zápase nad Sověty vede,“ rozzlobil se na šampionátu v roce 1975 Ján Starší, dlouholetý reprezentační kouč.

Zbývající hráči jsou všechno velikáni, kteří stáli u zrodu nadčasové sovětské hokejové školy. Prvním je Anatolij Firsov, zástupce úspěchů především z 60. let, jenž si doma ve vitríně hýčká třeba tři zlata z olympiády. Podobně úspěšný byl i Boris Michajlov, dlouholetý kapitán sborné. Poslední dvě jména jsou Valerij Vasiljev a Alexandr Malcev. Stejně jako Michajlov, jsou i oni důvodem, proč v 70. letech bylo tak těžké se Sověty držet krok.

Pokud by kohokoliv z nich Hokejová síň slávy přibrala do svých řad, nesplete se. Hokej by se bez těchto jmen nevyvíjel stejným směrem. Nejde jen o obrovský počet medailových úspěchů, ale i o to, že se z hokeje stal i evropský fenomén. Díky hráčům, jako byli Firsov, Martinec, nebo Michajlov měla rázem silnou konkurenci třeba Kanada. A ruku na srdce, vyrovnané bitvy jsou přece daleko atraktivnější než duely, kde je předem rozhodnuto. Tito hráči byli klíčovým důvodem, proč takových zápasů přibývalo. Už jen za to by jejich nominace nebyla šlápnutím vedle.

Tělo řeklo dost, Martin Erat ukončil kariéru. Zářil v NHL i za Kometu
Video se připravuje ...

Vstoupit do diskuse
0


Články odjinud


Články odjinud