Měl úžasný dar šikovnosti a hokejové chytrosti. Vladimír Martinec (70) soupeře odzbrojoval kličkami, šikovnými přihrávkami a taky úsměvem ve tváři. Jakmile dal gól, někdy i poté, co byl faulován. „Snažil jsem se z protihráčů dělat blbce, dát jim to mezi nohama, zesměšnit je. To byla moje filozofie,“ tvrdí trojnásobný mistr světa, který v pražském sídle ČOV převzal od nové předsedkyně Českého klubu fair play Šárky Strachové hlavní cenu za celoživotní postoj.
Byl to král s duší gentlemana. Vynikající útočník a později taky úspěšný trenér, který byl u tří světových titulů i zlata na olympiádě v Naganu. Všechno zvládal s lehkostí. Neoplácel, nefauloval, nenechal se vytočit. Tedy až na výjimky. „Jako lepšího hráče mě hlídali osobně, sekali, hákovali a drželi, takže jsem to občas nevydržel a přetáhl je přes záda. Ale to bylo málokdy,“ přiznal legendární Vladimír Martinec, který dělá poradce klubu v Pardubicích a stále chodí na hokej.
Byla vaše kariéra skutečně tak férová?
„Fair play převažovalo. Nebylo to tak vždycky, to bych si vymýšlel. Snažil jsem se hrát normálně, slušně, vyjít vstříc všem, za což jsem byl někdy i kritizovaný, že kvůli tomu třeba prohrajeme. Jenže jsem to tak cítil. Já jsem se nikdy nechtěl prát. Jednou za čas jsem někoho přetáhl, taky jsem měl obavy, aby mě někdo nekřápnul. Uspali mě asi dvakrát, ale pokud jsem spadnul, nic se nestalo. Jen asi dvakrát třikrát, kdy jsem šel hlavou na led. Na olympiádě v Lake Placid jsem měl zlomenou ruku, jinak mě nic takového nepotkalo. Chtěl jsem hrát hokej a neprovokovat. Z druhých jsem udělal blbce, ale slušným způsobem. To jo.“
Taky jste si z ničeho nedělal hlavu. Na ledě, i mimo něj, že?
„Stalo se, že jsme s Bogasem (Bohuslav Šťastný) rozbili auto. Škoda asi čtyřicet tisíc, nové stálo pětačtyřicet. Ale nic se jinak nestalo. Pokud nejde o život, jde o prd. Ale to už je zapomenuté.“
Vzpomenete si na nějaký případ, kdy po vás soupeři vyloženě šli?
„To bylo pořád. Ve finále Poháru mistrů jsme se střetli s CSKA Moskva. Doma jsme je porazili 3:2. Oni si nedovedli představit, že o to přijdou, to se nesmělo stát. V moskevské odvetě na nás vyrukovali s takovou brutalitou, že jsme se podělali a prohráli to.“
Dopustil jste se sám na ledě nějaké prasárničky?
„Určitě. Ještě po skončení kariéry jsme hráli s veterány Pardubic v Poličce. Nějakej kluk mě pořád otravoval, osekával, hákoval, držel. Tak jsem ho křápnul hokejkou přes záda a šel jsem domů. Já byl trpělivý, hodně dlouho jsem vydržel. Ale jednou za čas mi prdly nervy. Vystříkl jsem, praštil ho a byl pokoj. I když jsem pak třeba litoval, že jsem se nechal zbytečně vytočit.“
Je současný hokej férovější?
„V každé době se našli hráči, kteří nebyli féroví. Jsou i teď. Všude se najde nějaké pako. A v každém mančaftu byste měli mít takového trošku blázna, který je schopen všeho, a na koho si soupeři musejí dávat pozor. Dřív byli taky, ale třeba nebyli tak bezohlední a nevybíraví, jako teď někdy bývají. Využijí nepozornosti, někoho trefí, nebo mu druhý ještě přidá. To jsou zákroky, které do sportu nepatří.“
Naopak dost se v poslední době stává, že hráči odvolávají fauly. Jak vnímáte tohle?
(směje se) „Mně to připadá, že ti hráči dělají voly z rozhodčích. Nejdřív spadnou a pak řeknou, že to faul nebyl. Od toho je rozhodčí, aby hru řídil. A jestli o nic nešlo, tak proč tedy ten hráč padal? Možná, že se to dřív vyskytovalo taky, jen se o tom tolik nemluvilo. Teď je spousta médií, dává se tomu ohromný prostor. Mně to přijde zvláštní.“
Coby hráč jste získal třikrát titul mistra světa, sahal po zlatu na olympiádě, byl u toho, když Československo porazilo nejlepší výběr NHL a hrálo finále Canada Cupu. Na co nejraději vzpomínáte?
„Právě na rok 1976. Byl nejúspěšnější, nejlepší. Na šampionátu v Katovicích jsme hráli jak z praku, všechny jsme vyřídili jak žádost a ztratili jen jeden bod. Na Kanadském poháru s námi zase nikdo nepočítal, tam se to taky povedlo.“
Ještě předtím na zimních hráčích v Innsbrucku jste měli blízko k vítězství. Mužstvo však během turnaje poznamenala chřipka…
„Tím se to podělalo. Já s Bogasem jsme se předtím vybodli na očkování a žádnou chřipku nedostali. Byli jsme pak samaritáni, starali se o ostatní. Technický vedoucí měl vždycky nějaké zásoby. Přilévali jsme rum do čaje, který jsme roznášeli po pokojích. Kluci si šli ráno lehnout a odpoledne už zase byli v pohodě. Měli většinou lehký průběh, ale mančaft to rozbilo.“
Dneska by turnaj rovnou zavřeli, co myslíte?
„Záleží, jak by k tomu přistoupili. Myslím, že teď se z toho dělá velké drama. Musíme být opatrní, nějak se chovat, dodržovat hygienu, ale někdy mi připadá, že jsme zbytečně vystrašení. I při hokeji, když se klepeme, nikdy nepodáme výkon, jaký bychom měli. Hlavní je být v klidu.“
Jak bude vypadat sezona, která nemusí být vzhledem k okolnostem úplně fér?
„Mám obavy, co všechno se může stát. Mančaft bude nějaký čas v karanténě, pak mu budou chybět zápasy, během čtyř, pěti dnů to bude dohánět. Myslím, že to bude taková rozbitá soutěž. Mám rád pravidelnost, hraje se v určité dny, vědí to všichni, každý na to byl zvyklý. Teď se najedenou můžou odkládat zápasy, pak přijdou třeba tři za sebou.“
Na stadiony smí omezený počet diváků. Jaké to je hrát před poloprázdnou halou?
„Zatím se to dělo při poháru a přátelácích. Ta atmosféra tam chyběla. Mrtvo. Byl slyšet gólman, jak křičí pomalu na toho odnaproti, trenérovy pokyny, občas uletělo neslušné slovíčko. Není to atmosféra pro sport, jakou hráči potřebují a chtějí mít. Když je malá hala a sejdou se dva tisíce, úplně to stačí. Ale když je pro osmnáct tisíc jako v Praze, pro deset tisíc v Pardubicích a těch deset tisíc tam nebude, už to bude chybět, lidi, kteří vytvoří ten hluk. Ale určitě je dobře, že se bude hrát. Hrát se musí. To bychom všechno mohli rozpustit. Všechno zavřít, potáhnout stát černým suknem a po srandě.“
Vaše kariéra je spjata s Pardubicemi. Kam zařadíte Dynamo, které se v minulých sezonách trápilo?
„Zatím to vypadá dobře, uvidíme, až to doopravdy začne. Těch osm roků od posledního titulu to šlo s hokejem v Pardubicích z kopce. Extraliga se zachránila, do klubu vstoupil nový majitel. Věřím, že to bude lepší. Musím věřit. Přípravná utkání zatím napovídala tomu, že by to lepší být mělo a že by mužstvo mělo být do čtvrtého, pátého, šestého místa.“
Co myslíte, že Pardubicím dosud chybělo?
„Chyběla trpělivost a povídalo do toho moc lidí. Nebyl tam jeden generál, který bouchne do stolu, že takhle to bude, tak se to udělá. Věřím, že takový tam je, dá to dohromady a všichni ho budou respektovat a půjde to nahoru. Mám zatím místo ve skyboxu, chodíme tam s Bogasem a Josefem Palečkem. Budeme to sledovat.“
