Problém poznali dřív, než skutečně přišel. Ještě než šlápli do louže, včas nazuli gumáky. Kaluží nakonec ve Švédsku jen proběhli. Svižně a elegantně, ani se neumazali. Situace v Česku? Patnáct let plácání se v bahně. Absolutní neschopnost alarmující stav řešit. Jak z toho ven? Podívejme se, jak probíhala hokejová revoluce na severu. V zamčené části článku se dozvíte, proč švédské kluby nevydělávají, či proč Švédové chtějí rozšířit základnu i mezi uprchlíky, například ze Sýrie.
Jsme ve Švédsku kolem roku 2000, na prahu nového tisíciletí. Hokej v královské zemi kvete. Tedy alespoň zdánlivě. Dospělá reprezentace pravidelně vozí do vlasti medaile. Junioři sice tak úspěšní nejsou, stejně ale zhruba každý druhý rok postoupí na mistrovství světa do semifinále. Podobná situace je také v kategorii osmnáctiletých.
Všeobecná spokojenost ale nepanuje.
Na švédském hokejovém svazu se dívají dál než na nejbližší velké akce jednotlivých národních týmů. Zacítí blížící se problém. Ještě je tolik nepálí, ale tuší, že co nevidět bude. Tak začínají konat. Hned.
Našli sjednotitele
Asociace rozhodla, že potřebuje generální opravu. Přestavbu, která pozvedne uvadající systém mládeže. Nelehkým úkolem rekonstrukce šéfové pověřili jistého Tommyho Boustedta. V té době byl trenérem elitního švédského klubu Frölundy. Bylo mu čtyřicet, blížil se vrcholu kariéry. Ve sbírce měl dva švédské tituly, v hlavě pak ambice vést národní tým.
Vedení federace ho požádalo, aby střídačku opustil a pomohl k vývoji hokeje v celé zemi. „Zpočátku mě to moc nezajímalo. Postupem času mě ale ta
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit