Padesátník Reichel: Kanada mi byla souzená. NHL jsem chtěl jednou vyhrát
V březnu Martin Ručinský, koncem května Jiří Šlégr, teď Robert Reichel. V tomhle pořadí letos vstoupili do klubu padesátníků. Tři mistři světa a olympijští vítězové. Taky spolužáci z jedné třídy na základní škole v Litvínově, kde se naučili hokej a odkud vyrazili dobývat svět. „Scházíme se, nedávno jsme se viděli na golfu, často si telefonujeme. Ale narozeniny oslavím spíš s rodinou," hlásil kapitán zlaté generace před svými kulatinami v rozhovoru pro iSport Premium.
Nedávno vzpomínal po čtvrtstoletí na první české zlato ze šampionátu ve Vídni 1996. Jeho nájezd ze semifinále olympiády v Naganu opakovali o přestávkách přenosů z mistrovství světa v Rize. Robert Reichel prožil barvitou kariéru i v NHL. Za sezonu třeba nasypal víc gólů než Wayne Gretzky. S tehdejšími čísly by byl dneska extratřída, jen neměl takové štěstí na tým. Vše si vrchovatě vynahradil v reprezentaci. „Jezdil jsem, vypadli jsme brzy, proč ne. Ale byl bych raději, kdybych jednou vyhrál i Stanley Cup," přiznává čerstvý padesátník.
Když jste v ročníku 1993/94 podruhé za sebou nastřílel v NHL 40 gólů, o dva víc, než tehdy nejproduktivnější hráč Wayne Gretzky, stačilo to na druhou dvacítku. V poslední sezoně byste skončil druhý a s 93 body taky. Přemýšlel jste někdy, jakou byste dneska byl megastar?
„Bylo to dané dobou, hráči,vším. Že jsem dal čtyřicet gólů, bylo sice hezké, ale v klubu pořád vládla určitá hierarchie. V útoku byli přede mnou Nieuwendyk, Fleury, Gilmour, Gary Roberts a další hráči, cenění trošku výš než já, což mě tehdy mrzelo."
Do zámoří jste přitom odcházel jako nastupující hvězda, lámal rekordy juniorských šampionátů, zářil v domácí soutěži. V draftu 1989 si vás však vybrali až ve čtvrtém kole. Mohlo to být i tím, že s vámi v NHL tehdy ještě nemohli napevno počítat, protože by vás tak mladého do ciziny nepustili?
„Možná právě z těchhle důvodů jsme se my a Rusáci dostávali na řadu později. Buď jste se s klubem domluvil, že vás vezme a vy utečete, nebo ne. Oni se nechtěli pouštět do rizika, že někoho vezmou brzy a pak ho nebudou moct získat. Jezdil jsem na juniorské šampionáty, věděli o mně, ale spojení s Calgary vzniklo tak, že tam Litvínov posílal týmy. Trénovali je Josef Beránek a Václav Černý a ti mě doporučili."
Přemlouvali vás v Calgary, abyste zůstal venku?
„Jakmile jsem začal jezdit s nároďákem, vyhledal mě někdo z Flames pokaždé, kdy se naskytla příležitost. Ve Švédsku, Švýcarsku, všude, kde jsme hráli. Dohodli jsme se, že po mistrovství světa 1990 odejdu. V době, kdy jsme se na tom domlouvali, nebylo ještě vůbec jisté, jestli to bude možné. Mezitím padl režim, uvolnilo se to, hranice se otevřely. Ale já byl už dřív rozhodnutý, že po šampionátu půjdu."
Z vašich velice dobrých čísel se nedá vyčíst, jaké jste měl začátky. Byly hodně krušné?
„Po měsíci vyměnili Jirku Hrdinu do Pittsburghu, ale působil tam Franta Musil, který mi hodně pomohl. S angličtinou, se vším. Poradil, co a jak, určitě bylo super, že tam někdo takový se mnou byl. První sezona byla obzvlášť těžká. Hodně se létalo, hrálo se každý druhý den, takže jsem byl hodně unavený, na 82 zápasů jsem nebyl zvyklý. Taky přišly dny, kdy jsem víc trénoval, než hrál, párkrát jsem se kvůli tomu naštval. To však k hokeji patří. Bylo mi devatenáct let, vydržel jsem. Jakmile si tím projdete, zocelí vás to, stane se z vás lepší hráč. Druhou sezonu jsem se cítil lip, ve třetí úplně super. Každý si tím musí projít."
V době vašeho příchodu byli Flames rok po triumfu ve Stanley Cupu. Spousta hráčů, kteří se o to zasloužili, pokračovala i za vaší éry. Proč už se něco podobného nepovedlo?
„Mužstvo jsme měli kvalitní, ale vždycky tomu něco chybělo. Končili jsme v prvním kole, pokaždé vypadli na šest nebo sedm zápasů. S Edmontonem, Los Angeles, nebyli jsme schopni je přejít, i když jsme měli dobré hráče.
