Suchý (†76) byl český Orr. Jako první skákal do střel, zlato z MS mu uniklo
Mezi beky byl svého času evropská jednička. Jan Suchý patřil k jedné z nejlepších hokejových generací, zlato z mistrovství světa ho však minulo. Kdyby na přelomu 60. a 70. let panovaly v tehdejším Československu normální poměry, vedle Síně slávy českého i mezinárodního hokeje by ho třeba uvedli i do Hockey Hall of Fame. Ale doba mu nepřála. „Rád bych to zkusil, jenže bychom museli utéct. Měli jsme rodiny, kdo ví, jak by to dopadlo,“ vzpomínal ve Sportu při oslavách kulatých narozenin. V úterý legendární obránce zemřel ve věku 76 let.
V rodném Havlíčkově Brodě vyrostl na rybníku, ale svého času převrátil zažité představy o hře obránců podobným způsobem, jako v NHL Bobby Orr. Trhal sítě, střílel spousty gólů. Do jeho chráničů by se dneska neodvážil navléknout ani sebevrah. Jan Suchý v nich statečně skákal do ran v dobách, kdy se u nás ještě pořádně nevědělo, co to je zblokovaná střela. Kolik si při tom zlámal kostí, to drsný samorost z kraje brambor a kamení nepočítal.
„Hrál jsem tak už v dorostu, přišlo to samo, nikdo mi to nevštěpoval, ani jsem to u nikoho neviděl. Jen štychů v obličeji jsem měl přes sto sedmdesát. Dvakrát zlomený nos, dvakrát těžký otřes mozku. Jednou jsem klekl do rány a měl pak v hubě asi sedmdesát stehů a přišel o všechny zuby. To bylo nejhorší zranění. Všechno jsem pochytal v lize, s nároďákem se mi nic takového nestalo. Ale žádné stopy to na mně nezanechalo,“ smál se svéráz z Vysočiny.
Z osmi mistrovství světa a olympiád přivezl pět stříbrných medailí a dva bronzy. Čtyřikrát ho vybrali do all stars, v letech 1969 a 1971 byl vyhlášen nejlepším bekem. V Jihlavě zase Suchý sbíral ligové tituly. V obraně dlouho nastupoval s Ladislavem Šmídem, vepředu jezdili bratři Jaroslav a Jiří Holíkové a Jan Klapáč. Znali se skoro nazpaměť. „Věděl jsem, že když vjedu do díry, tak mi to tam jeden nebo druhý Holík dá. Záleží na inteligenci těch dalších, jestli mu přihrají nebo ne. Já navíc věděl, že Jirka Holík zůstane za mnou, bránil zodpovědně. I partu jsme měli vynikající.
Jediný rozdíl byl, že já se Šmíďákem jsme chodili na pivo a Holíkové s Klapáčem ne. Na zápasy se jezdilo den předem. Dneska mají počítače, my hráli karty nebo zpívali.“
V sezoně 1968/69 se jako jediný obránce v celé historii stal nejproduktivnějším hráčem nejvyšší domácí soutěže. Patří mu taky rekord devíti bodů v jediném zápase. Dosáhl ho v Českých Budějovicích. „Noc předtím jsme to se Šmíďákem trochu protáhli. Nepodařilo se mi včas vstát, na sraz jsem přišel pozdě a celou cestu prospal. Dostal jsem za to od Pitnera (trenér Jihlavy) pokutu tři tisíce korun, což byly tenkrát velké peníze. A neodpustil mi to, ani když jsem tam dal těch pět gólů a čtyři nahrávky,“ vyprávěl ve Sportu.
„Souška“ byl vášnivý houbař a myslivec, ale taky náruživý kuřák. Cigarety mu však trenéři víceméně tolerovali. „Nelíbilo se to nikomu, ale nechávali mě být. Ostatní pak chodili kouřit ke mně na pokoj, všechno se svedlo na mě. V roce 1971 jsme na mistrovství světa v Ženevě nezvládli první zápas. (Trenéři) Pitner a Kostka si mě pozvali a ptali se, co se děje. Povídám: ‚Nemám co kouřit, nemám co pít. Nemůžete se divit, že to se mnou takhle vypadá.‘ Příští den přivezli dvě bedny plzně a cigarety a já byl podruhé nejlepší obránce na turnaji. Tak jsem Kostkovi řekl: ‚Vidíte, pane profesore? Já nejedu na limonády. Jsem zvyklej na tohle.‘“
| 5x stříbro z MS a ZOH (1965-66, 1968, 1971, 1974) 2x bronz z MS (1969-70) 2x nejlepší obránce MS (1969, 1971) 4x all-stars MS/ZOH (1968-71) 7x ligový titul (1967-72, 1974) 1x nejproduktivnější hráč ligy (1968/69) 2x vítěz Zlaté hokejky (1969-70) člen Síně slávy IIHF (2009) člen Síně slávy českého hokeje (2008) |
Potkaly ho i maléry. V roce 1971 měl Suchý vážnou autonehodu, při které zemřel spolucestující. Zkouška zjistila alkohol v krvi. Trestu se nevyhýbal. Odsoudili ho na 18 měsíců nepodmíněně. „Mohl jsem žádat o milost, ale byla to moje chyba, tak co by mi někdo pomáhal. Dokonce za mnou byli, abych vstoupil do (komunistické) partaje, že bych dostal jen podmínku. Ale já říkal: Pánové, ne, já jsem si udělal průser, tak si to odsedím. Abych to vyměnil za vstup do partaje, to bych byl zloduch, to po mně nechtějte,“ vzpomínal. Takový byl Souška.
Zúčastnil se ještě přípravy na šampionát v Praze 1972, těsně před turnajem však byl z rozhodnutí tehdejšího šéfa tělovýchovy Antonína Himla vyřazen. Jakmile hokejisté po 23 letech získali titul mistrů světa, Suchý mezi nimi chyběl. „Jako člověk, který udělal průšvih, jsem si podle tehdejších vlivných lidí nezasloužil hrát za národní mužstvo. Nepatřil jsem tam, byl jsem vyvrhel. Dali mi peníze na vlak a já odjel domů. Takový je život. Pokud něco vyvedu, musím počítat s tím, že přijde trest. Ten jsem si odseděl, ale hrát na mistrovství světa mi zakazovat nemuseli,“ popisoval Suchý.
Do reprezentace se vrátil ještě v roce 1974. Až do sezony 1978-79 působil v Jihlavě, ačkoli ho během kariéry lákali i do Sparty a Brna. Stal se rovněž prvním Evropanem, jehož klub NHL umístil na tzv. protected list. Ocitl se na radaru Boston Bruins. „Měl jsem nabídku i z Detroitu, chtěli mě a Jirku Holíka. A taky ze Švédska. Tehdejší režim však odchodům do ciziny nepřál. Musel bych emigrovat. A to bych nejspíš nedokázal. Ale já vždycky všechno bral, jak to šlo. Nepřemýšlel jsem, jestli jsem měl být támhle, nebo ne. Lámat si palici s takovými kravinami, to ne,“ přiznal.
Ještě jako junior sehrál Suchý tři zápasy za juniorskou reprezentaci ve fotbale. Chtěli ho dokonce do tehdy velmi slavné Dukly Praha. Ale dal přednost hokeji. Za 16 sezon v lize nastřílel v 562 zápasech 162 gólů, čímž se stal nejúdernějším obráncem v historii soutěže. Sedmkrát získal mistrovský titul, za Československo nastoupil ve 160 utkáních a dal 44 branek. Zúčastnil se osmi světových šampionátů, v letech 1969 a 1970 vyhrál první dva ročníky Zlaté hokejky.
Až v pětatřiceti směl odejít do ciziny. Hrál za rakouské Stadlau, v Německu za Kaufbeuren a Landsberg, v sezoně 1983-84 působil v rakouském Mödlingu. Později ještě hrál krajský přebor v Třešti a nakonec se rozloučil v Havlíčkově Brodě, kde později i pomáhal jako funkcionář. „Na tuhle soutěž mi síly stačily, jakmile jsme postoupili výš, už to nebylo ono. Taky na mě křičeli, abych toho nechal. Původně jsem chtěl hrát do padesáti, ale skončil jsem v pětačtyřiceti,“ vracel se.
NHL hrát nemohl, a tak se věčně může spekulovat, jestli byl lepší obránce Orr, nebo Suchý. Mistrem světa se taky nestal. Nicméně v roce 2009 ho coby pátého českého obránců vybrali do Síně slávy IIHF. „Stihl jsem to na poslední chvíli. Bylo mi pětašedesát. Co kdyby mě to kleplo? Ale je čest být mezi takovými slavnými jmény. Asi jsem opravdu ve své době patřil k nejlepším, když mě tam přijali,“ řekl o svém uvedení. To byl přesně on.
