Hokejoví příznivci dají v pátek v Opavě sbohem Kamilu Konečnému. Známý a oblíbený trenér v úterý zemřel po vážné nemoci ve věku 73 let. Smutní i Alois Hadamczik, jemuž byl Konečný dlouholetým parťákem. Bývalý kouč národního týmu měl Konečného po ruce v Třinci, ve Vítkovicích a vzal ho s sebou i na štaci do Sparty. Dohromady získali sedm medailí.
V létě 1997 v Třinci spojili síly a v hokeji zanechali silnou stopu. Trenérský tandem Hadamczik , Konečný měl zvuk. „Kamil byl hrozně fajn člověk. Už jako hráč a výborný centr býval zarputilý, nic neošidil. Posléze se vrhnul na trenéřinu, v jeden čas jsme se domluvili a vydali se na společnou trenérskou dráhu. Jsem za to rád,“ vzpomíná Hadamczik v úctě. „Kamil byl velmi schopným kolegou, ne jen pouhým asistentem. Hokeji rozuměl, dobře ho četl, neváhal skládat své argumenty. Jeho názory měly váhu. Míval i vynikající přípravu na utkání. Nejednou jsme se pohádali, ale vždy v zájmu věci, pro dobro hokeje. Byl to paličák, tvrdej jako žula, ale férový borec.“
Zpráva o Konečného skonu jej zaskočila. „Kamil byl sportovcem tělem i duší, šly mu všechny sporty, pořád jezdil na kole. Vím, že ho před rokem postihl těžký covid, ležel v nemocnici na dýchacích přístrojích, dostal se však z toho. Ale v neděli jsem se od Kamilova kamaráda a spoluhráče Vládi Kincla dozvěděl, že Kamil leží v nemocni a že situace je vážná. A v úterý bohužel přišla ta smutná zpráva…“
Hadamczik netají, že mu Konečný byl velmi užitečným kolegou, na druhou stranu on svého parťáka vytáhl mezi extraligovou trenérskou elitu. Panovala mezi nimi symbióza.
I když křik byl u nich dvou celkem často doma. Ale jak už bylo zmíněno, především kvůli zápalu pro věc. „Lojza byl temperamentní a ne vždycky to bylo pro dobro věci. Na hráče, i na rozhodčí, dokázal zařvat. V některých situacích reagoval podrážděně. Ale musím říct, že v klubech, kde jsme spolu byli, jej měli hráči rádi. Protože pro ně dovedl připravit nebo zajistit vynikající podmínky a oni se mohli naplno věnovat hokeji. Nejen, že to uměl, vyloženě na to dbal. Tohle je jedna z jeho priorit,“ komentoval vzájemnou spolupráci Konečný v rozhovoru před osmi roky. „Pochopitelně se vždycky najde pár jedinců, kteří měli výhrady, ale ty má každý trenér v každém mužstvu. Celkově s hráči vycházel vždycky dobře. S klíčovými hráči, kteří pomáhali tým dirigovat.“
Konečný si to mohl dovolit říct, neboť žádný z trenérů nestrávil s Hadamczikem v nejbližší blízkosti týmu více času. „Lojza si vždycky šel svou cestou. Neříkám, že nezná slovo ústupek, ale není jich příliš. Proto může být pro někoho kontroverzní, protože si od nikoho nenechá našeptávat. Když si vytyčí nějaký cíl, tak za ním jde. A zpravidla ho i docílí. Jeho vzorem byl vždycky bratr Evžen (legendární kouč Baníku). Snažil se, nechci říct jej předehnat nebo dohnat, ale tak nějak se dostat na jeho úroveň. A to se mu nejen podařilo, ale z hlediska reprezentace se dostal ještě výš.“
K reprezentačnímu období se váže i kdysi hojně propíraná nominace Hadamczikova zeťe Michala Barinky na olympiádu v Soči 2014. Kouč se tehdy ocitl pod palbou kritiky. I k tomu se Konečný otevřeně vrátil. „Viděl jsem všechna utkání na dvou turnajích EHT před olympiádou a Michal byl nejlepší bek. Z tohoto hlediska se Lojzovi nedivím. Ale musím říct, že já bych na tohle asi neměl. Měl jsem syna v týmu, brankáře. A stejně jsem si radši vzal na hostování jednoho gólmana z Vítkovic. Já bych na tohle odvahu neměl a nevzal bych jej. Ne kvůli výkonu, protože Michal v týmu, to rozhodně žádná minela není. Ale měl bych strach z reakcí, jaké se strhnou. A že se také strhly. V tomhle Lojza ukázal odvahu, když do toho i tak šel.“
Právě Konečného otevřenost Hadamczikovi seděla, byť ji ne vždy na první dobrou ochotně přijímal. Ovšem někde uvnitř dobře věděl, že je dobré se nad názory svého pobočníka zamyslet. Protože byl vždy upřímně míněné.
„Vzpomínat budu jen v dobrém, Kamil byl poctivý kluk, miloval hokej. Kdykoli jsme se potkali, zavzpomínali jsme na staré dobré časy. Také on byl špatný z toho, kam směřuje český hokej,“ tvrdí stálý kritik stávajícího dění. „Kamil mládeži rozuměl, dlouhé roky ji v Opavě vedl, měl obrovský přehled. Proto mu vadily veškeré kroky, kterými svaz poničil nejvyšší mládežnické soutěže. Nad vším kroutil hlavou. Nejvíc ho deptala teorie, že při uzavření soutěže budeme více, lépe trénovat a výkonnost půjde nahoru, protože hráči a trenéři nebudou tolik pod tlakem. S tím se nedokázal nikdy smířit. Doufal, že se to jednoho dne změní, bohužel už se toho nedočká. Veliká škoda, měl tu s námi pobýt ještě mnoho let…“
