Během rozhovoru s mým kamarádem Janem Klapáčem se potvrdilo, že mnohé z toho, co fungovalo při sportování před 50 lety, platí i nyní. Společnými atributy jsou vnitřní motivace a pohybová aktivita, parta a kamarádství, respekt a pokora, komunikace a dialog, radost z vítězství a vyrovnávání se s porážkami. To pak jde ve vyspělejším věku ruku v ruce s pěknou dřinou a režimem, odříkáním a sebedisciplínou.
Na požádání o interview mi Jan Klapáč, trenér Objevitel za rok 2021, odvětil: „Co budu těm mladým vykládat, vždyť oni ani nevědí, kdo jsem byl a kdo jsem teď.“
Mnozí ale pamatují a vědí. Bývalý útočník, člen Síně slávy českého hokeje, v šedesátých letech držitel stříbra a bronzu z olympijských her, v další dekádě mistr světa. Navrch tři stříbrné i bronzové medaile ze světových šampionátů.
Po ukončení hráčské kariéry se stal hokejovým funkcionářem. Je dědou snowboardistky a alpské lyžařky Ester Ledecké, trojnásobné olympijské šampionky. Zkušenosti, zásady a sportovní filozofie 81leté osobnosti mohou inspirovat širokou sportovní veřejnost a ovlivnit hráče, trenéry, manažery, činovníky i rodiče.
Jsi legenda minulosti, ale i současnosti. Vnímáš to tak?
„Hráč národního týmu, to ano. Ale za svůj trenérský a metodický život, kdy jsem šéfoval sportům na armádním vrcholovém středisku, jsem do povědomí nevešel. Že jsem teď legenda, jak ty říkáš, to je členství v Hokejové síni slávy a úspěchy vnučky Ester.“
Co a kdo tě přivedlo ke sportu, k hokeji? Prostředí, kamarádi?
„To byla klika. Postavili zimák v Karlových Varech přímo před domem. Tehdy vznikaly sportovní hokejové školy mládeže, mně bylo skoro devět let. Do té doby jsem bruslil jen na rybníce, žili jsme ve skromných podmínkách, na brusle nebylo. Ani na kolo. Na to jsem si musel vydělat. Dva roky jsem o prázdninách makal na brigádách jako závozník a nakládal na náklaďák jíl, který se neodlepil od lopaty, makadam, který zase od lopaty padal, přehazoval písek, přenášel cihly, cement. Bylo to přirozené posilování a letní příprava. Hodně mě ovlivnila přítomnost hokejových ikon, například Macelis, mistr světa, Šinágl, Robětín, Feureisl, vynikající hokejista i fotbalista. V létě jsem jako nejmladší musel dělat sparing brankáři Brukovi, a to zaujalo i tehdejšího trenéra Varů Robětína. Viděl, že to mám rád, že trénuji víc než ostatní, a tak mi dával šanci. Už v šestnácti letech jsem občas trénoval a pak i hrál za A-tým.“
Pamatuješ si významný okamžik v dětství, který tě udržel u sportu?
„I když jsem se vedle hokeje věnoval i cyklistice a v dorostu prohrál těsně jediný cyklistický závod, rozhodl jsem se přejít k hokeji. Rozhodla to skvělá parta, atmosféra v kolektivu a na ledě a to, že mě jako začátečníka brali mezi sebe. To na kole nebylo, přestože tam taky byli úžasní lidé a Vary žily cyklistikou. Byl tam vždy dojezd etapy VBP. Zblízka jsme sledovali všechny cyklistické ikony, Růžičku, Veselého, Křivku, který jednou dojel v dešti se sněhem se zlomeným zápěstím do cíle. Byli to tvrďáci, ale hokejová parta byla ještě víc. U sportu mě udržela i vlastní motivace a radost z úspěchu. Proto jsem neměl krizi nebo nálady, že bych toho měl nechat. Nikdy.“
A co hokejový slovník v kabině?
„Tehdy u nás začínali hrát hokej vysokoškoláci. Nevím, jestli to bylo dobou, nebo skladbou našeho mužstva ve Varech, ale nemám pocit, že by se sprosté nebo vulgární výrazy v kabině používaly.“
Kdy jsi cítil, že z tebe něco bude? Zlomový moment nebo období v kariéře?
„Ve Varech. Šlo mi to, vyhrál jsem v šestnácti letech nejlepšího střelce druhé ligy. A dokázal jsem hrát s hráči, kteří už něco znamenali. Tehdy mě trenér Robětín nahlásil na vojnu na výběr. A tady si se mnou zahrál osud. Na výběru v Opavě pak Litvínov z Jihlavy přetáhl Waltera a pro mě se uvolnilo místo. Dali mě na křídlo a už jsem tu šanci nepustil. Dal jsem dvě branky a dostal se do Dukly na patnáct let.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
