Hrál za Kanadu a přišel o Nagano. Mrzelo mě to, vzpomíná Nedvěd
Nasbíral takřka tisícovku startů v NHL a patřil k nejlepším hráčům své generace. Jistě by zažil zlatou éru českého hokeje z přelomu 90. let a milénia. Jenže někdejší špičkový hokejový útočník Petr Nedvěd těsně před revolucí emigroval, v roce 1994 získal na zimních olympijských hrách stříbro v dresu Kanady a další případné starty za Česko mu byly zapovězeny.
V českých barvách startoval ještě na Světovém poháru 96, jenže ten pořádala NHL. V soutěžích IIHF se vrátit ke kořenům nemohl. K tomu došlo až po změně regulí, a tak po patnácti letech jej na prahu čtyřicítky povolal do národního týmu tehdejší kouč Alois Hadamczik. A byl z toho bronz na MS 2012 a účast na ZOH v Soči o dva roky později.
Jak jste vnímal zlatou éru českého hokeje, u níž jste nemohl být, protože jste hrál za Kanadu?
„Člověk se nějak rozhodne, v tu danou chvíli to dávalo smysl. Asi bych se ani později nerozhodl jinak. Nikdo nemá křišťálovou kouli, byť jsem se okradl o zlatá léta českého týmu. Samozřejmě, že mě to mrzí. Pak jsem si to aspoň trošku vykompenzoval na konci kariéry, kdy se změnily řády, a mohl jsem nás reprezentovat na mistrovství světa, odkud jsme přivezli bronzovou medaili. Ještě jsem měl možnost odjet i na olympiádu, i když tam z toho žádná medaile nebyla.“
Bylo pro vás překvapením, že jste se do české reprezentace ještě vrátil?
„Asi jsem logicky nehrál špatně a měl výkonnost, ale už jsem s nároďákem vůbec nepočítal. Bylo to pro mě příjemné překvapení a takhle jsem si zpestřil konec kariéry.“
Co jste dělal během naganského turnaje?
„Tou dobou jsem pobýval v Praze. V Pittsburghu jsem se nedomluvil na nové smlouvě. Turnaj jsem sledoval na dálku a celé mi to bylo nakonec opravdu líto. Celou sezonu 1997/98 jsem nakonec nehrál a jsme u toho, nikdo nemáme křišťálovou kouli. Tehdy jsem celý ten ročník vyhodil do koše a byla to obrovská škoda. Kdybych se rozhodl jinak a měl výkonnost, byla velká pravděpodobnost, že bych si s klukama mohl zahrát.“
Přišel jste slavit na Staroměstské náměstí?
„Tam jsem nebyl. Sledoval jsem však každý zápas. Byla radost se na to koukat.“
Nedávno jste skončil u reprezentace jako generální manažer. Sledujete současný národní tým?
„Sleduju to, klukům fandím. Docela mě to překvapuje, protože když jsem odcházel, pomyslel jsem si, že to půjde hodně dolů. (smích) Od medaile z loňského mistrovství světa si udržujeme vynikající formu, je radost se na to koukat. Ale vše se bude hodnotit podle toho, jak budeme hrát na MS, to je každý rok stejné.“
Mluvil jste se svým nástupcem v pozici GM Martinem Havlátem?
„Říkal jsem mu, že bude muset začít zaplacením večeře. (úsměv) Vedli jsme debaty, zajímalo ho, jak to tady funguje. Teď je to trochu jiné oproti době, kdy jsem tam působil já. Bohužel se to vrátilo do systému, kdy hlavní trenér má hlavní slovo. To jsem chtěl změnit, když jsem přicházel. Možná proto předtím skončil Martin Ručinský, kterého jsem nahrazoval. S Tomášem Králem jsem vedl dlouhé debaty, aby se to změnilo. Přišla změna k lepšímu a teď se to zase vrátilo, tak jak to bylo původně, podle mě k horšímu. To už ale není můj problém. Sto lidí, sto chutí.“
Z vaší generace na nejvyšší úrovni stále hraje Jaromír Jágr. Co na něj říkáte?
„Ráno z postele vstávám po čtyřech, takže se s ním nemohu srovnávat. (smích) Klobouk dolů. Není to normální. Je jeden z nejlepších hráčů všech dob, ale tu denní rutinu neočůráte. Není možné, aby se v padesáti letech po zápase cítil fit.“
