Nejdřív se strašně divil, že s ním chce někdo dělat rozhovor. „Takovýhle starý dědek někoho ještě zajímá?“ smál se Václav Ráliš. Bylo mu 78 let, přišel pěšky. „Góly spočítané ani nemám, za nás se to tak nehlídalo,“ pobavil ho dotaz. Vyprávět o starých hokejových časech uměl skvěle. Patřil mezi legendy hokeje v Pardubicích, byl v týmu, který v roce 1950 postoupil do nejvyšší soutěže. Hrál i za Olomouc, talent měl velký, jenže hokeje nechal v jedenadvaceti. S tátou kovali dostihové koně, práci nechtěl flákat. Ve čtvrtek zemřel v nedožitých 91 letech.
Vždycky se skromně ošíval, že hokejový pravěk nikoho nezajímá. Ale jestli jste někdy měli štěstí a slyšeli jeho vyprávění, nedalo se od něj odtrhnout. Svým způsobem šlo o hokejovou romantiku, byť hodně tvrdou. Byl zvyklý hrát pod širým nebem. „Když chumelilo, tak se zápasy protáhly třeba do půlnoci. Navíc sníh na ledě netaje, takže neubýval,“ vykládal. Jestli vás napadlo, co dělali fanoušci při půlnočních zápasech, je to celkem prosté: „Co dělali? Zaháněli nudu tak, že se z jedné strany koulovali na druhou.“
Dnes jsou zápasy bez střechy nad hlavou zpestřením. Na přelomu 40. a 50. let vás i často štvaly. „Když vám chumelí za krk, do toho fičí vítr a zpocený si sednete na střídačku, kde jste maximálně dostali deku, tak to moc příjemné není. Do toho mrznou nohy, že se těšíte do šatny. Když jsme v Pardubicích začínali, tak tady třeba byly jenom dvě sprchy, jedna pro soupeře a jedna pro nás,“ vysvětloval Václav Ráliš.
„Víte, v čem jsem měl výhodu? Brousil jsem mančaftu brusle. Dostával jsem pětikorunu za nabroušený pár, hodil jsem je do pytle a na kole jsem je vozil na zimák. Před zápasem jsem je pak rozdal,“ mluvil o své první sezoně na konci 40. let mezi dospělými. Pardubice si vytáhly sedmnáctiletého Ráliše z dorostu.
Jestli sbíral puky? Hned by vám odpověděl, že hlavním problémem bylo, že jich tenkrát moc nebylo. Prostě se rozcvičit a jde se hrát. Pardubice tedy válely na bruslích, které jim benjamínek nachystal. „Starší chlapi jako Rejda a Pepík Novák měli CCM a tam už nebylo žádné ostří. Říkali mi, abych brusle vždycky jenom líznul. Osekával jsem je pak majzlíkem,“ vzpomínal.
Starší pánové dorostence rychle zasvětili, o čem je hokej. „Kazili mě,“ chechtal se. „Hlavně můj kamarád Kuna. Vždycky mi řekl: pojď se mnou a na nic se neptej. Zazvonil na nějaké holky, ony už to znaly… Ale já jsem byl na tohle blbej,“ nenechal se Ráliš.
V roce 1952 dostal povolávací rozkaz do olomouckých Křídel vlasti. Když se pak vrátil domů, Pardubice hned dorazily, jestli se jejich bývalý hráč vrátí do týmu. Ale sešlo z toho. „Pracoval jsem doma a táta byl specialista na kování dostihových koní. Vzal mě s sebou do Chuchle a já tomu propadl,“ prozradil. Rálišové kovali koně od roku 1830 a technické pravé křídlo s hokejem seklo. Práce ho bavila, navíc rodina byla rodina.
Ale lidi se vyptávali, co s ním je: „Můžu vám říct, že jsem třeba byl v lázních, někdo mě zastavil a říkal: Pane Ráliš, proč jste nechal hokeje? Říkali mi, že je to škoda.“ Sám nikdy nelitoval. „Nemůžete být všude. Byl jsem zvyklý, že když něco dělám, dělám to pořádně. Kdybych se práci s koňmi nevěnoval na sto procent, ani by mě ji táta dělat nenechal. Byl jsem spokojený. Jezdil jsem po celé Moravě, přes dvacet let jsem pracoval na těch nejlepších koních. Staral jsem se o koně Holčáka, Chaloupky… Navíc jsem se měl celkem dobře.“
Rád chodil na zápasy i v pokročilém věku. Hokej už nehrál, ale bavil ho. „Rozhodně nejsem takový fanoušek, který by nadával po každé zkažené přihrávce. Není sranda se rozhodnout ve zlomku sekundy, co uděláte. Ale když hrajou blbě, tak mě to pěkně štve, to zase ano,“ rozebíral, jak utkání sleduje. I po sedmdesátce chodil bruslit s vnukem.
Nakonec padla otázka, jestli by nechtěl mít třeba o 60 let méně a zase si zahrát velký zápas. „A víte, že bych do toho i šel?“ pousmál se.
Tenhle jeho výraz měl zvláštní jiskru. Viděli jste laskavého chlapa, výjimečného vypravěče i velkého tvrďáka, který se celý život nadřel u koní.
