Spolu s nejbližšími spolupracovníky byl autorem výstavy všech věcí v Síni slávy. Milan Pešík, jenž je rovněž známý z hudebního průmyslu, teď nelibě sleduje, jak se jeho dílo ničí. Prý je kolem toho podle něj moc zbytečných řečí. „Kdyby pan Hadamczik na rovinu řekl: Je to Královo dítě, král je mrtev, tak já to rozkopu za každou cenu, udělá líp,“ říká Pešík v rozhovoru pro iSport. Navíc tvrdí, že především ohledně finančních záležitostí nepodává svaz přesné informace.
Jako producent byl u toho, když se Rolling Stones poprvé představili v Praze na Strahově. Spolupracuje s hudebními kapelami. Ale teď je v centru zájmu i hokejové veřejnosti. Právě Milan Pešík měl na starost organizaci Síně slávy, když byl v roce 2015 oslovený tehdejším výkonným výborem.
„Vím, že už se něco takového nedá nikdy dohromady,“ myslí si hlavní architekt toho, co v Síni slávy bylo k vidění. Kdo ví, jestli to není úplně naposledy.
Co to s vámi dělá?
„Konečně vím, jak si připadali Kolovratové. Když jim zahnali do zámku prasata a přimontovali na zeď obráběcí stroje. Konečně to vidím. Je to smutné, co se děje.“
Vy jste stál u zrodu celé Síně slávy?
„Spolu s dalšími lidmi jsme výstavu dávali dohromady, hlavně s panem Černým starším. Bez jehož vztahů a napojení na někdejší hráčskou generaci by spousta věcí nevyšla. Respektuju, že někdo dobude pozici a snaží se kolem sebe kopat, ale nemám rád, když používají lži a dezinformace. Je to jejich věc, ale jsem z toho smutný…“
Co přesně vám vadí? A v čem podle vás lžou?
„Věcí je víc. Nejenom těch ekonomických. Kdybych byl investigativní novinář, tak si počkám na to, jak ušetřené peníze přerozdělí mezi mládež, jak slibovali. A jak budou novou Síň slávy provozovat někde za dva a půl milionu v Palladiu, kde ani nemají smlouvu. Ani nevím, jak to bude vypadat. Je spousta zbytečných keců kolem toho.“
Jak to myslíte?
„Kdyby pan Hadamczik (prezident svazu) na rovinu řekl: Je to Královo dítě, král je mrtev, tak já to rozkopu za každou cenu, udělá líp. K tomu si pozvali pana Zikla, bývalého státního úředníka, navíc jednoho z nejtěsnějších spolupracovníků pana Pelty. Kterému vlastně hokej dali do vlastnictví. No a on to tady likviduje. A ostatní mlčí.“
Vy se nebojíte to říct?
„Vůbec ne. Proč bych neřekl pravdu? Já jsem seděl i za bolševika. Nebojím se. Nemám čeho. Je mi jedno, co si kdo myslí. Mně to přijde jako hrozná škoda za všechny lidi, kteří tady brečí… Měli tady domov. A za ty věci, které už nikdo nikdy nedá dohromady.“
Ekonomické důvody nechápete?
„Jak už jsem říkal, není to tak, jak oni podávají. Mě strašně mrzí, když vidím, co se teď tady děje.“
Vy aktuálně kontaktujete všechny osobnosti, aby si pro věci přijely?
„Ano. Víte, za námi v posledních letech chodila spousta hokejistů, kteří už si nevydělávali v NHL. Končili tím, že dostali od Husáka barevnou televizi za medaile. Ti kluci pomalu už nemají peníze na to, aby přežili. Takže nás chodili žádat, aby za to měli aspoň nějaké dolary jako v NHL. My jsme je vždycky uprosili a říkali jsme jim: ´Podívejte se, tohle je váš domov, vy sem chodíte, setkáváte se tady´. Že je to velká inspirace pro děti, závan historie. Takže to tady zatím nechali. Ale to už se nestane. To vím. Vezmou si to a už to nikam nedají. Protože už nemají vůbec důvěru po tom všem, co se stalo.“
Takže si nemyslíte, že se artefakty už dají všechny dohromady?
„O tom jsem přesvědčený. Tohle už se nikdy pohromadě nesejde. O to je to smutnější.“
Jaké máte další reakce?
„Volali ze Síně slávy v Torontu, jestli by nemohli něco odkoupit.“
To se ozvali i Dominikovi Haškovi, že?
„Ano. Ale i přímo nám. My jsme totiž byli ve styku s lidmi z Toronta. Když tady byli prvně, moc se jim to líbilo. Dokonce i nějaké naše nápady, v uvozovkách, ukradli. Viděli, že to tady žije. Strašně si cenili, že je výstava interaktivní. Obdivovali i dětské kluziště, na němž se odehrávaly mezi dětmi velké bitvy. Dokonce nám sem zapůjčili i jednu jejich samostatnou výstavu.“
Takže i z osobního hlediska je to pro vás mrzuté?
„Nejde o mě. Že by to bylo moje dílo… Vůbec ne. Ale je to nevratné. To už nikdy nebude! Za těch osm let vím, kolik se tady odehrávalo lidských příběhů. Chlapi jako hory, kteří měly kilogramy medailí, tady plakali, když byli uvedení do Síně slávy. Nemohli mluvit, jak vzlykali. To se nedá zaplatit. Na to nejsou vzorečky. Tohle je život, historie. Hokejové dědictví.“
Tušíte, co bude s interaktivními prvky dál?
„Vůbec nevím. Protože co vím, na žádném oficiálním jednání výkonného výboru nebylo o likvidaci řečeno nic! Řekli jenom dětem, které tady roky pracovaly, že se Síň slávy během léta zavře. Víc nic. No a my jsme teď od toho, abychom dohlíželi, že se všechny věci vrátí. Protože byly propůjčené na naše jméno. Nešlo jenom o hokejisty, ale i fanoušky, kteří sem nosili věci. Byla tady i výstava o venkovském hokeji. Aby si lidé uvědomili, že spousta mistrů světa začínala na rybníce. Ne každý šampion musí pocházet z tradičních bašt jako Litvínov nebo Sparta.“
A co bude dál?
„Oni říkají, že se to stěhuje, což si ale nemyslím. Podle mě se to normálně likviduje. Nevěřím, že to je jenom z ekonomických důvodů. Rok před šampionátem je to jenom osobní msta…“
Jak jste se k tomu vůbec dostal?
„My jsme stará producentská firma (Mars Promotion), která se zaměřuje hlavně na film, hudbu, na výstavy. Když se na svazu o Síni slávy uvažovalo, byli jsme osloveni. Přišel jsem na výkonný výbor, ukázali mi návrh, ale já jim říkám: ´To je blbost, slepá ulice. Je to studené, kamenné, nehybné.´ Takže jsme se domluvili, že jim přinesu jiný nápad. Věci se daly do pohybu. A teď to takhle končí…“
