Pavel Bárta
23. listopadu 2023 • 11:03

Velký útěk za snem: O půlnoci přijede Nedomanský! Hvězdy se bály únosu

Autor: Pavel Bárta
Vstoupit do diskuse
2
TOP VIDEA
SESTŘIH: Bohemians - Sparta 1:3. Birmančevičova show, Letenští se vyhrabali z nejhoršího
PRVNÍ DOJEM: Třinec jako na Tour de France. Zatopí i Pardubicím
VŠECHNA VIDEA ZDE

První se objevil Richard Farda s rodinou. Viděl plné auto a malého syna, jehož dřív úřady odmítly pustit. Došlo mu, že se dovolená kamaráda protáhne. „Potom řekl: O půlnoci přijede Vašek Nedomanský,“ líčí Jaroslav Krupička. U něj v létě 1974 začal velký útěk jednoho z nejlepších hokejistů své doby z komunistického nevolnictví za zámořským snem. Dal by se podle něj napsat scénář špionážního filmu. Nedomanský ho popsal i v právě vydané knize.



Jaroslav Krupička vyrůstal v rodném Havlíčkově Brodě s bratry Jaroslavem a Jiřím Holíkovými a Josefem Augustou. S Richardem Fardou se znal od juniorských časů v Brně. Ligu hrál za Litvínov, po sovětské okupaci v srpnu 1968 utekl do Švýcarska. Získal tři tituly s Bernem a stal se prvním Evropanem ve WHA, která konkurovala NHL. Ve stejné lize začínali za mořem taky Farda a Václav Nedomanský, jimž před téměř půl stoletím k emigraci pomohl.

 „Hrál jsem v té době v Bernu. Richard byl objednaný, že přijede na dovolenou. Měl dost nabité auto, z něj vyskočil jeho malý syn, kterého pár let předtím nesměli vzít. Když jsem to viděl, bylo mi jasné, že jeho dovolená bude delší. Proti Nedomanskému jsem hrál, když jsem působil dvě sezony v Litvínově. Možná jsme si dali pár bodyčeků. Věděli jsme o sobě, ale osobně jsme se neznali,“ vypráví dnes 77letý Krupička.

Psal se rok 1974. Nedomanský s Fardou se o emigraci bavili už během mistrovství světa v Helsinkách, kde spolu bydleli na pokoji. Cestovat volně na Západ se za komunismu nesmělo. Ale získali potřebná povolení a s rodinami vyrazili. Rande si dali u Krupičky. „Povídali mi, jak už je to štve, že to nejde dál, a nevidí cestu zpátky,“ pokračuje kamarád, který jim poskytl úkryt.

Farda prý chtěl zůstat ve Švýcarsku, ale v soutěžích spadajících pod IIHF by musel stát 18 měsíců. Zamířil tedy za Nedomanským do zámoří, na které se dohody nevztahovaly. Kolem skvělého střelce kroužily tamní kluby už dlouho. New York Rangers se ho snažili získat legálně, ovšem narazily. „Každou Vaškovu žádost zamítli, házeli mu klacky pod nohy. Ze Slovanu Bratislava ho nepustili do Brna, hrozili, že ve třiceti půjde na vojnu. Tlačili ho do kouta, až si řekl, že konec,“ vzpomíná Krupička.

Rodina v nebezpečí

Bydleli u něj tři týdny. Čtyřpokojový byt nechal oběma rodinám, se ženou žili u kamaráda. Ale každý večer seděli spolu a řešili, co dál. „Dohodli jsme se, že o nich nesmí nikdo vědět. První týden jsem se svěřil jen prezidentovi klubu v Bernu, který předtím dělal vojenského atašé ve Washingtonu a měl kontakty na vládní místa. Skočil jsem za ním ještě v noci po jejich příjezdu. Řekl jsem, že nerad budím, ale jsou věci, které s ním musil probrat a ne přes telefon. Přijal mě, a když slyšel jména, trošku se zhroutil, poněvadž oba byli velice známí,“ navazuje.

Druhý den zařídil šéf klubu setkání u ministra vnitra. „Řekl: ‚Pane Jardo, dávejte pozor, někdo musí být pořád s dětmi, máme obavy, aby některého z těch kluků neunesli.‘ Odvětil jsem, že přece nejsme v Africe, ale on povídá: ‚Ne. Víme, že šoféři z ambasád východních zemí by se toho mohli dopustit.‘ Byli jsme nervózní, ženským jsme nic neřekli. Jednomu synovi bylo tři a půl roku, druhému pět a půl. Chodili jsme na tenis a kluky měli s sebou, přes den s nimi pořád někdo byl.“

Věděli, že jim hrozí nebezpečí. Po pár dnech zazvonil telefon. Volal George Gross, kanadský novinář slovenského původu, který pracoval pro Toronto Sun. A že by si přál udělat rozhovor s Nedomanským. „Říkám: ‚Ten se tu stavil, když jel na dovolenou do Itálie. Ale už tady není. Je mi líto.‘ Za čtvrt hodiny se Gross ozval znovu. ‚Pán Krupička, já vím, že sedí vedle vás, chci jen udělat první interview.‘ Musel jsem ho znovu vypoklonkovat: ‚Nedomanský je dávno v Itálii, možná se staví, až se bude vracet. Nechte mi číslo, on vám kdyžtak zavolá zpátky.‘ Jenže on přesně věděl, ve kterém patře sedíme a s kým,“ vybavuje si Krupička.

Později se s Grossem setkal. Hrál za Sierre, kam přišel Jacques Lemaire, jeden z nejlepších plejerů Montreal Canadiens. „Na trénink se přišly podívat tři tisíce lidí, z Kanady přijely televizní štáby. Po večeři, kam jsem byl pozvaný, přišel jeden z žurnalistů a povídá, že už se známe, protože jsme spolu mluvili po telefonu. A že je George Gross. ‚Když si to všechno srovnám, vůbec se nedivím, že jste mi tenkrát Nedomanského zatloukl,‘ pravil. Měli spolu dobrý vztah, než se v něm Václav zklamal. Gross dělal s Eaglesonem (hráčský agent) a hrál na obě strany.“

Farda zůstal ve Švýcarsku déle, než dostal politický azyl. Odlétal až přímo na kemp Toronto Toros z WHA, s nimiž podepsal smlouvu Nedomanský. Krupička ve stejné soutěži působil v její první sezoně 1972/73. Hrál za New York Raiders a Los Angeles Sharks. „Jejich majitelem byl Dennis Murphy, spoluzakladatel ligy. Zavolal jsem mu a řekl ta dvě jména. Přiletěli lidé z Toros a šlo to jedno za druhým. Byla to tvrdá jednání, k tomu určitá neznalost angličtiny. Na Václava se zprvu nalepily osoby jako Svoboda, Kantona, než přišel na to, že z něj chtějí hlavně vytěžit nějaké prachy,“ tvrdí Krupička.

Ještě ve Švýcarsku se pohybovali i špiclové nasazení StB. „Namotal se k tomu nějaký Bílek. Až později jsem zjistil, co byl zač. Hned nazdar, a že byl prezidentem fanklubu Komety. Když vyšlo najevo, že Farda s Nedomanským zůstali, uspořádali jsme s Richardem tiskovou konferenci. Aniž by po něm něco takového chtěl, prohlásil se Bílek za jeho mluvčího a řekl, že každé interview s panem Fardou stojí 500 franků. V novinách pak vyšlo, že Nedomanský odletěl do Kanady a Farda chce zůstat, ale nejsou si jisti, zda má dostat azyl z politických důvodů, neboť za rozhovor žádá peníze. To byla rána. Letěl jsem za prezidentem klubu a řekl, že ten člověk není kompetentní a prohlásil to za Richarda bez jeho vědomí,“ vrací se Krupička.

Tihle lidé se objevovali z ničeho nic. „Asi po osmi letech za mnou pustili tátu. Přišel tenhle Bílek, a že by ho svezl do Lugana, aby viděl Alpy. Otec po návratu do Brna musel vypovídat, s kým se stýkal, kde byl. Najednou mu policajtka říká: ‚Ale pane Krupička, vy jste navštívil taky Lugano.‘ On, že tam jel jen na otočku. V tu chvíli mu dokleplo, že to věděl jen on, já a Bílek, ať si na něj dám bacha, protože musí donášet,“ dodává.

Farda se po třech sezonách ve WHA vrátil a pokračoval ve Švýcarsku. Nedomanský ještě udělal v zámoří díru do světa, časem přesedlal do NHL a končil v 39 letech. „Volali jsme si, co život a podobně. Měl jsem v Bernu hokejovou školu, měli jsme tam čtyřicet kluků, Richard trénoval a Václav jednou přijel taky. Pro kluky to bylo něco. Když pak začal hrát za Detroit, pozval mě. Viděl jsem dva, tři zápasy, na oplátku jsme se ženou bydleli u něj,“ hlásí Krupička.

Nepravý syn

I Nedomanský se na nějaký čas vrátil do Evropy. Trénoval v Německu, psal sloupky pro curyšský Sport. „Ty tři týdny v Bernu nás strašně spojily,“ přiznává Krupička. „Bylo tam hodně intenzivních hovorů a telefonátů. Pak mi velice vřele děkoval, a že je rád, že jsme se poznali. Od té doby to má dobré obrátky. Vašek je svůj. Není však introvert. Když se cítí s kamarády dobře, umí být veselý. Jinak je spíš zdrženlivý, což se nedivím. Byl hvězda a kdekoli se ukázal, všichni ho poznali.“

Na křest knihy „Můj nejslavnější únik“ se Nedomanský ze Severní Ameriky kvůli nemoci nemohl dostavit. Ale mezi kmotry patřil vedle Dominika Haška a Jana Klapáče i Jaroslav Krupička. Před dvěma lety za něj přebíral na Pražském hradě medaili Za zásluhy prvního stupně. Představili ho jako Nedomanského syna.

„Na vteřinku jsem strnul,“ směje se. „Řekl jsem, že v tom mají trochu binec a převzal to. Když to ten (tehdejší kancléř) Mynář řekl, jen jsem pozvedl oči, že něco nesouhlasí, ale nechal to být. Za dva dny Mynář telefonoval, že se chyba stala. Já, že kde jsou lidi, tam se stávají chyby. S mým pseudotátou jsme se zasmáli a bylo to vyřízené.“

„Big Ned“ se narodil 14. března, Krupička 15. března, narozeniny slavili už párkrát spolu. V Praze, Stockholmu, Vídni, Los Angeles, kam na Nedomanského sedmdesátiny přijeli i další slavní spoluhráči jako Frank Mahovlich nebo Rogatien Vachon. Hradní trapas byl vtipný i v tom, že Krupička je jen o dva roky mladší. A ještě měl dohry.

„Jedním z oceněných byl (Miroslav) Černošek, se kterým jsem se znal ještě z Prostějova. Šel kolem a říká: ‚Nazdar, synu!‘ Mrkli jsme po sobě. Jakmile všechno skončilo, přišel za mnou člověk, který převzal vyznamenání za svého tátu. Angličan. ‚Prosím vás, vyřiďte vašemu otci, že mu děkuju a přeju, ať zůstane zdravý. Když mi bylo šest let, vzal mě táta v Davosu na Spengler Cup a váš táta mi dal hokejku.‘ Já říkám, že sorry, že vyřídím, ale že není můj otec. A on, jestli si dělám srandu, nebo co. Dvě, tři minuty překvapeně zíral, než jsem mu vysvětlil, že jsme s Václavem kamarádi a že došlo k omylu. Měl jsem tolik emailů a telefonů, že mám slavného fotra, až se mladý Vašek Nedomanský ptal, proč má jeho brácha jiné jméno a příjmení,“ culí se Krupička.

Vstoupit do diskuse
2


Články odjinud


Články odjinud