Stále vitální a při síle, pořád z něj srší elán. Richard Farda (75) jezdí na kole, hraje tenis, běhá. Ve svém věku by se postavil i na brusle. Jenže to teď není možné. „Všechno zatlučené,“ připomíná. Hokeji zasvětil celý život. Mistr světa z roku 1972 odešel s Václavem Nedomanským z komunistického Československa, stali se prvními hráči, kteří se po útěku prosadili v zámoří. Otevřeli dveře i dalším. „Říkám jim, že by mi měli dávat procenta,“ směje se bývalý skvělý útočník ve velkém rozhovoru pro iSport Premium.
Tři sezony po emigraci v roce 1974 hrál zámořskou WHA, pak zakotvil ve Švýcarsku. Ale brněnský rodák zůstal patriotem. Vracet se začal po roce 1989, už jako trenér. Slavii dostal do extraligy, přivedl do ní Vladimíra Růžičku. Jen v české elitní soutěži prošel osmi kluby. Usadil se v Praze. „Už jsem ten cajzl, jak říkají v Brně,“ pronesl při rozhovoru pro Sport s úsměvem 75letý Richard Farda. Životního jubilea dosáhl začátkem listopadu.
Měl jste možnost to oslavit?
„Právě že vůbec ne. Byl jsem u kamaráda v Třebíči, dali jsme si akorát dobrý obídek, flaštičku vína a to bylo všechno. Kamarádi v Brně a Praze čekali velkou oslavu, ale já jim říkal, že se to odložilo.“
O vás je známo, že stále rád sportujete. Jak to zvládáte v časech koronakrize?
„Je to teď takové divné, všechno zatlučené. Musím si poradit sám. Buď odpoledne u známých v Kersku jezdím na kole, nebo vylítnu v Praze kolem baráku a na Hamr, jak se hraje tenis. Tam zhruba hodinku běhám. To je jediné, co můžu dělat. Zašel bych i na led, jenže to teď není možné.“
Na brusle se tedy ještě někdy postavíte?
„V pondělí jsem býval v Brně. Staří hokejisti a fotbalisti tam měli vždycky hodinu na ledě, takže jsem se mezi ně namotal.“
Ale nejvíc hrajete tenis, že?
„No ano! Minulý týden jsme s Karlem Jarolímem hráli ještě venku. To je úplně neskutečné, aby se ještě v listopadu hrál venku tenis. Ale bylo krásné počasí.“
Do Švýcarska, kde jste strávil kus života, se za této situace dostanete?
„Mám tam synátora, vždycky se ptá, kdy přijedu, že uplynul půlrok, co jsem tam byl naposledy. Ale počkám, až se to uklidní. Cestovat by teď bylo složitější, přes všechny ty testy a povolení. Až potom vyrazím.“
Co říkáte na to, že se u nás nesmělo hrát a že mládež pořád nemůže ani trénovat?
„Je to hrozný. Nastane asi velký útlum, než se do toho zase dostaneme. Hlavně ti mladí. Proč nemůžou trénovat, když staří to mají povolené? Tomu nerozumím. Všude kolem to nechali otevřené, hrálo se všude, vedle na Slovensku taky. Byli jsme jediná země, která to zakázala.“
Sám jste trénoval, stejně jako váš otec Eduard Farda, který svého času vedl dokonce reprezentaci. Byl hodně přísný?
„Na nás s bráchou neměl tolik času. Když si ho udělal, chodil se dívat. Trénoval Rudou hvězdu, dnešní Kometu, pak národní mužstvo. V té době jsem to ještě tolik nepobíral, pokud jde o trenérskou práci. Když se zabil v autě, byl jsem moc mladý. Ale přísný být dovedl. I doma. Jakmile se objevil na zimáku, všichni se pomalu klepali. Uměl si udělat pořádek. To si pamatuju.“
Zahynul při autonehodě, když vám bylo šestnáct. Prý trval na tom, abyste dostudoval, jenže vy jste pak nedokončil gymnázium a šel na vojnu do Jihlavy.
„Kdyby táta žil, tohle by se nikdy nemohlo stát. U něho byla první škola, pak sport. Začínal jsem ve Zbrojovce, ligu jsem začal hrát, když mi bylo sedmnáct. Po sezoně 1962/63 jsem nastoupil za juniory v přípravném zápase proti reprezentačnímu béčku. Utkání mi vyšlo, všiml si mě pan Pitner, který tehdy béčko vedl. Se Zbrojovkou jsme sestoupili z nejvyšší soutěže a vůbec se nevědělo, co s mužstvem bude. Jestli bude hrát druhou ligu, nebo ne. Vtom přišla nabídka od Pitnera, abych šel na vojnu o rok dřív. Ještě mi nebylo osmnáct. To až v listopadu, přijel jsem tam v září. Říkalo se pak, že jsem nejmladší voják Varšavské smlouvy.“
Myslíte, že by se vaše kariéra vyvíjela jinak, kdybyste do Jihlavy nešel?
„To nevím. Ale Pitner mě v podstatě udělal. Vzal mě do Jihlavy a pak do nároďáku, to byl výborný trenér. A druhým byl Franta Vaněk v Brně.“
Po vojně jste tam v roce 1966 stihnul ještě na dlouho poslední, tehdy jedenáctý titul. Zažil jste konec nejúspěšnější éry. Jak jste se v tehdy nejlepším mužstvu u nás cítil?
„Když ještě táta trénoval Kometu, byl můj vzor Danda. V něm jsem se už jako malej kluk viděl. Říkal jsem mu pane Danda, a když jsem přišel do kabiny jako hráč, vykal jsem mu. A on, že je
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
