Před časem si zaběhl deset mílí po Charlestonu, kde s rodinou žije. V rámci přípravy na absolutní finále své kariéry, jež plánoval umístit do české extraligy a ideálně pak i na šampionát v Praze. V následujících dnech Davidu Krejčímu došlo, že to nepůjde. Tělo se vytasilo s jinými záměry. „Pět dní jsem nemohl chodit,“ líčí s odstupem důvody, které 37letého centra světových parametrů donutily zaplombovat neobyčejnou kariéru. Tu nejspíš docení až čas.
Na pár dnů se uzavřel do sebe, minulý pátek to byla jeho zastupující agentura, která vyslala do světa zprávu, že 37letý útočník končí s hokejem. A nyní se David Krejčí poprvé vyjádřil k okolnostem vynuceného konce. „Je to teď trochu těžký,“ tvrdí.
Davide, jak to dáváte bez hokeje po tolika letech a s vědomím, že už si nezahrajete ostrý duel?
„Je to trochu změna, je to jiný… Posledních pár týdnů jsem počítal s tím, že se dám do kupy a že mi kariéra úplně neskončí. Užíval jsem si rodiny, tréninků, golfu a tenisu. Měl jsem v hlavě, že to ještě zvládnu. A teď vstřebávám, že už je doopravdy konec. Na druhou stranu, když se ráno probudím a pár minut nemůžu chodit, připomene mi to, že jsem se rozhodl správně. V hlavě vím, že bych zvládl NHL, extraligu nebo mistrovství světa, ale při vstávání mi tělo dá pokaždé najevo, že tomu je jinak. Nezbývá, než se s tím vyrovnat. Je konec.“
Kdy přesně jste si uvědomil, že hokej na vrcholové úrovni budete muset odpískat?
„Každou mou letní přípravu začínám nabírat kondičku delšími běhy, postupně a pomaličku zkracuju vzdálenosti a končím sprinty. Pak vím, že jsem na sto procent připravený. Měl jsem teď nachystaných pár půlmaratónů. Asi tři týdny zpátky jsem si dal deset mílí, abych se připravil. Jenže pak jsem se nemohl zvednout z postele, pět dní jsem nemohl chodit. Zrušil jsem tenisy, golfy… Věci, které normálně absolvuju, i když můžu jen na padesát procent. Stejně do toho jdu. Ale teď jsem to musel zrušit. Po pěti dnech jsem šel k doktorovi udělat další obrázky (rentgeny) a tam se ukázalo, že bohužel… Nemohl bych se připravit na sezonu, jak bych chtěl a potřeboval. Ani z 50 procent. Po nějakých injekcích bych to možná zvládl, ale kdybych pak šel na 80 nebo 90 procent obvyklého tréninku, bylo by to zase špatný. A já už nechci rodinu i sám sebe všemi zraněními obtěžovat a mučit. Chci tu být pro děcka a začít si užívat mimohokejového života.“
V první chvíli na vás padlo obrovské zklamání, anebo jste to vstřebal docela rychle?
„Pořád se s tím vyrovnávám. Vím, že bych mohl hrát dál na vysoké úrovni jen v hlavě. Jsou dny, kdy je to těžký, i dny, kdy je to lehčí. Musím to brát, jak to je, nejsem nejmladší, je mi sedmatřicet, něco mám za sebou. Chci být s dětmi, zahrát si tenis, golf, nerad bych zlomil své tělo, abych nemohl dělat nic.“
Vaše rozhodnutí přineslo spoustu reakcí doma i v zámoří. Která z nich vás nejvíc dojala?
„Dostal jsem hodně reakcí a zpráv. Pár jsem jich na telefonu otevřel, ale chtěl bych se tímto způsobem omluvit, ať se na mě nikdo nezlobí, že jsem dosud neodepsal. Je to zkrátka těžký. Hokej jsem dělal celý život a najednou je konec. Dostanu se k tomu, až nastane správný čas.“
Komu jste oznámil svůj verdikt prvnímu?
„Manželce, rodičům a pak (agentovi) Jirkovi Hamalovi. S moc lidmi jsem se o tom nebavil.“
Přišlo přemlouvání?
„Zavolal mě Méďa z nároďáku (GM Petr Nedvěd). Bavili jsme se o mistrovství, ale na konci dne respektoval moje rozhodnutí. On sám moc dobře ví, jak se člověk cítí při zranění. Zklamání panovalo z obou stran, ale s tím nic nenaděláte. Neříkám, že by mě Méďa přemlouval, jen chtěl vědět, jestli tam je aspoň maličká šance. Vysvětlil jsem mu, jak to je.“
Vím, že je brzy, ale až prvotní zklamání opadne, napadá vás, kudy se vydáte dál v hokeji?
„Určitě bych chtěl v hokeji pokračovat. Jenom ne v blízké budoucnosti. V minulé sezoně jsem byl v Bostonu bez rodiny, což pro mě bylo těžké. Nedokážu si představit, že bych někam odjel. Co přesně bych v hokeji dělal, zatím nevím, věřím však, že nějaké nabídky dostanu. Skaut? Trenér? Možná mládež. Teď vůbec nevím. Ale u hokeje chci zůstat.“
Vaše děti vnímají, že mají tátu víc doma než dříve?
„Jo, říkají mi, že je to hezký, když jsem s nimi doma. Přesně nevím, jak vnímají, že jedna kapitola mého života právě skončila, asi jim to dojde až později.“
Máte náladu v těchto dnech sledovat NHL?
„Koukám se. Hlavně na NHL. Hokej je hezká hra a v NHL jsou nejlepší hráči na světě. Pokud se nedívám večer v televizi, ráno projedu alespoň highlighty.“
Nejvíc vás logicky zajímají Bruins. Bez vás i Bergerona jsou pořád nahoře. Jak se vám líbí?
„Vůbec mě nepřekvapuje, jak jim to jde. S hráči, jaké mají. Obranu mají nejlepší v lize, oba gólmani chytají výborně. Vůbec o ně nemám strach. Do play off se určitě dostanou a pak už nikdy nevíte. Ale klobouk dolů před trenérem, je super. Co on dokáže udělat s týmem…“
Měl jste vybraný extraligový klub?
„Dobrá otázka… (směje se) Ale ne, neměl. Každopádně by šlo o jeden z týmů Třince, Olomouce, Pardubic a … A nahoře je ještě Sparta. Chtěl bych poděkovat i Liberci, který se mě ptal, zda bych za ně nechtěl hrát a pomoci jim vyhrát. Děkuju všem za trpělivost, strašně moc si vážím zájmu všech a ještě víc vzájemné komunikace, plné respektu. Vnímat, že se o vás zajímá Třinec, Pardubice, Sparta, Liberec, Olomouc, toho si velice vážím a chci jim ještě jednou poděkovat.“
Navštívíte mistrovství světa v Praze alespoň jako divák nebo čestný host?
„Ano, mám v plánu přijet podporovat naše kluky. Věřím, že budu mít pořád dobrou náladu a zhruba na týden bychom s rodinou přijeli. Nebo dorazím sám, to ještě uvidíme. Při minulém mistrovství světa v Praze jsme čekali mimčo, takže jsem u toho nebyl a musel odřeknout. I proto jsem strašně moc chtěl dorazit teď jako hráč, ale to už nevyjde. Tak aspoň jako fanoušek.“
Tomáš Plekanec pár dnů po ukončení kariéry dostal laso z reprezentace a je z něj asistent hlavního kouče. Vám zatím pozici nenabídli? Pravda, moc místa v realizačním týmu už není.
(usmívá se) „Ne, nikdo mi s žádným návrhem nevolal. Pleky má život trochu jinak nastavený, je v Čechách doma, já jsem doma tady. To by asi moc nefungovalo.“
Fungovat by mohlo, že byste domluvil Pavla Zachu do národního týmu…
„Pavla bych určitě rád viděl v reprezentaci, kdyby jim to tu nevyšlo. Ale já klukům v Bostonu přeju, aby v play off došli co nejdál. Pokud ne, tak hráče jako je Pavel Zacha, český nároďák potřebuje. Doufám, že se osobní věci dají stranou a jakmile bude šance, doufám, že přijede. Takové hráče český nároďák nemá. Pavel umí všechno. Buly, oslabení, přesilovky, má jednu z nejlepších střel v NHL. Jasně, Pasta je trochu někde jinde, ale jak směrem dopředu, tak dozadu je Pavel perfektní.“
Přijde vám, že David Pastrňák od Zachy dostává potřebný servis, byť trochu v jiném stylu než třeba dříve od vás nebo Patriceho Bergerona?
„Je určitě spokojený a nemá si nač stěžovat. Už minulý rok jsme hráli spolu se Zachičem, šlo vidět, že to má v hlavě dobře nastavené, je to výborný hokejista a výborný kluk. Doufám, že ho nároďák případně osloví, já s tím klidně pomůžu. Pavel je hráč, schopný zvednout tým o level výš.“
Do Charlestonu za vámi dorazili rodiče, váš táta mi řekl, že pro něj je největším momentem vaší kariéry výhra nad Rusy na MS v Dánsku 2018. Přiletěli jste s Davidem Pastrňákem z Bostonu a ten večer jim naložili čtyři góly. Vám svítilo na kontě 1+3. Co vaše highlighty?
„Na ten zápas si dobře pamatuju. S Pastou jsme přiletěli a vůbec nechtěli ten den hrát. Kouč se nás pak zeptal, jestli to zkusíme, nebo ne. Rozhodnutí jsem nechal na Pastovi. Doufal jsem, že řekne, že nejdeme… (usmívá se) Ale on kývnul, že jo a dopadlo to, jak to dopadlo. Pamatuju si, že jsem Rusáky do té doby neporazil. Ať na osmnáctkách nebo na dvacítkách. Až tady. Bylo to hezký, navíc v prodloužení. Tenhle zápas budu mít v paměti hodně dlouho. A navíc šlo o Rusy, taťka je nemá nejradši. Byla to taková třešnička na dortu.“
A vaše top?
„Největším momentem je pro mě Stanley Cup a hned za ním třetí místo na loňském mistrovství světa ve Finsku. Šlo o první medaili po deseti letech, tak hodně i proto. Měli jsme super partu, všechno bylo super, zapadlo to celé dohromady. Tuhle medaili řadím hned za Stanley Cup. Byla tam ještě jedna bronzová (2012), nezapomenu na venkovní zápasy Winter Classic, byly skvělé. Ale vybavím si i utkání v Olomouci doma se Spartou, kdy jsme dali dva góly na konci s odvolaným gólmanem. A pak jsme vyhráli na nájezdy. Když takovéhle malé výhry následně oslavíte v kabině s pětadvaceti dalšími kluky, to jsou momenty, na něž vzpomínám nejraději.“
Váš otec nemohl dlouho překousnout sedmé místo ve Zlaté hokejce v roce, kdy jste vyhrál Stanley Cup. Tehdy se ukončovalo hlasování v době play off. Jak to vadilo vám?
„Pamatuju si, že tenkrát jsem měl normální sezonu v základní části, žádné hurá. Až play off se mi podařilo. Abyste vyhráli Zlatou hokejku, musíte hrát výborně celý rok. Ani nevím, kdo tehdy vyhrál, ale trofej si určitě zasloužil. Já si celou sezonu krásně oslavil s klukama a Stanley Cupem.“
Plánujeme rozlučkovou akci
|
Očima agenta: Jiří Hamal, GMG Hockey |
|
„David zkoušel dělat vše pro to, aby svou kariéru ještě natáhnul o tuto sezonu, ale situace se bohužel vyvinula jinak. Nyní počkáme, až se smíří s koncem kariéry, pak to bude možná i o rychlém rozhodnutí, kudy se vydat dál. Davida necháme, ať se srovná v podstatě s novým životem a poté začne přemýšlet o implementaci do nějaké činnosti. Uvidíme, kam se následně posune a zařadí. Přemýšlíme s Davidem o uspořádání nějaké rozlučkové hokejové akce pro fanoušky, ale ta si žádá správný timing, aby kluci mohli přijet. Každopádně na ni budeme pracovat.“ |
