Jakub Voráček, Michael Frolík, Ondřej Pavelec, Jiří Tlustý. Nejen oni, ale i mnozí další prošli vesměs na Kladně za téměř čtyři desetiletí rukama Josefa Vosického. Budoucí reprezentanti, hvězdy NHL, extraligoví hráči. A ti, kteří se v hokeji tak daleko nedostali, se vydali do života zoceleni disciplínou a se spoustou pozitivních emocí.
Jak jsem se stal trenérem?
„Kvůli zdravotním problémům s páteří jsem musel ukončit dobře nastartovanou hokejovou kariéru. To mi nebylo ještě ani osmnáct let. A pak mě můj bývalý trenér, pan Průcha z PZ Kladno, přivedl k trénování, protože údajně nebyli trenéři. Nebo byli, ale všichni byli na školení v Příbrami a já dostal na starosti dvaasedmdesát dětí. Tím jsem vklouznul do trénování.“
Mládež, nebo dospělí?
„Od začátku mé trenérské dráhy jsem to měl nastavené spíš na mládež. Udělal jsem si licenci B. Licenci A bohužel nemám, protože pro tehdejší vedení klubu jsem byl příliš mladý pro její získání. Vládly tu neustálé neshody a v získání licence A stále někdo dostával přednost. Takže jsem se trošku zasekl, že áčkovou licenci dělat nebudu. Bohužel jsem si tím zavřel cestu do dospělých a asi i do vyšších věkových kategorií. Nakonec jsem u extraligového a ligového dorostu byl a dnes trénuji juniory ve Slaném. Ale stejně bylo mojí prioritou trénování dětí a mládeže, většinou v kategoriích od 6. do 9. třídy.“
Výchova hráčů
„Od začátku se pracuje úplně se všemi. Až pak se ukáže, jací ti kluci jsou. Jak se umějí chovat v kolektivu, jaké kdo má pohybové možnosti, jak mají rádi sport, jestli mají rádi víc sportů. Na všechny tyto aspekty musí být brán zřetel, protože jsou do budoucna podstatné pro další hráčův vývoj. Měl jsem možnost dvakrát začínat s dětmi od 6 let, které jsem vždy trénoval osm sezon. V prvních letech jsem se hodně učil a přejímal některé věci od mých bývalých trenérů, kteří mě vedli na Kladně. Pak jsem dostal šanci jít trénovat do Poldovky. Tam jsem si už vlastně od 5 let vyhlížel děti, když byly v mateřské školce a začínaly bruslit. Dělal jsem tenkrát víc jak tři nábory dětí, takže jsem si vytvořil hodně silný tým, s nímž jsem pracoval osm let. Možná to byl ten důvod, že jsme byli tak úspěšní. Jedenáct hráčů ročníku 88, Kuba Voráček ročník 89 a Ondra Pavelec, který se narodil v srpnu 87, pokračovalo v hokejové kariéře, a to je opravdu hodně.“
Společné znaky silného ročníku
„Měli výhodu, že jich tam bylo hodně šikovných a talentovaných, takže mezi sebou pořád ve všem šíleně moc soutěžili, někdy až nezdravě, a sami si vytvářeli konkurenční prostředí. Proto se vychovávali jednoduše a prakticky i hodně sami, takže nárůst byl u nich hodně přirozený. Měl jsem to po celých 40 let trénování hodně postavené na
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
