Šlégr vzpomíná na zesnulého Hlinku: Bylo to, jako by mi umřel táta...
Šestnáctého srpna. Termín, který v české hokejové kronice navždy zůstane symbolem neštěstí. Před 20 lety právě v tento den nepřežil dopravní nehodu Ivan Hlinka. Zasloužilý hráč, trenér, manžel, kamarád. Dobrý člověk. Jeho život si nyní připomínají v Síni slávy na Nekázance, kde v pátek spolu s vdovou Liběnou a dalším internacionálem Bedřichem Ščerbanem zavítal i olympijský vítěz Jiří Šlégr. „Neuvěřitelné. Už dvacet let,“ hlesl na začátku rozhovoru pro deník Sport a web iSport.cz.
Ti, kteří měli štěstí Ivana Hlinku poznat zblízka, se shodnou. Je to jako včera, kdy odešel z tohoto světa. Za sebou nechal kromě rodiny a přátel také famózní hokejovou kariéru, ozdobenou zlatým úspěchem pod pěti kruhy.
V Síni slávy teď mezi ostatními artefakty visí třeba jeho čtverečkovaný sešit s nápisem sezona 97/98 a dodatkem OH NAGANO. Připomínka, že právě tento výjimečný muž uspořádal veledílo, na které si budou pamatovat další a další generace.
„Byl to on, kdo nás naučil vyhrávat, což člověku utkví v paměti. Velký šéf, ale zároveň náš parťák. Dokázal nám vysvětlit, že když budeme hrát jeden pro druhého, je to cesta k úspěchu. A taky lidově říkal, že se z toho nesmíme podělat,“ zmírnil Šlégr známý a peprný Hlinkův výrok.
Vynikající kouč se silnou osobností se nikdy nebál odvážných kroků. Bral odpovědnost na sebe. Neohlížel se, co si myslí veřejnost. Šlégr si dodnes barvitě vybavuje, jak jeho sportovní mentor dva roky před klíčovým olympijským turnajem sledoval ostudnou porážku 1:7 s Německem na Světovém poháru, kde tým vedl Luděk Bukač. Právě tato facka odstartovala cestu k výšinám.
„Nehrál jsem a seděl jsem vedle Ivana v hledišti. Zvedl se a řekl: Takhle hrát nemůžeme! Cítil jsem z něj, jak chce národní mužstvo převzít, udělat nápravu,“ popsal Šlégr.
Ta se dostavila. Česko dva roky poté zažilo tsunami zlatých emocí. O to víc ho před dvaceti lety zasáhla zdrcující zpráva, že oblíbený kouč už není. Každý, kdo se tehdy v hokejovém prostředí pohyboval, si na osudný den pamatuje.
„Na něj nezapomenu nikdy. Dozvěděl jsem se to, když jsem v Litvínově přijížděl k domu. Volal mi Radim Rulík. Řekl, že pan Hlinka boural. Než jsem dojel k baráku, za deset minut mi volal znovu. Že Ivan zemřel… Přesedl jsem si na zadní sedačky, kde byly černý skla. Strašně jsem se rozbrečel. Bylo to… Jako by mi umřel táta,“ popsal Šlégr temnou vzpomínku.
Stejně jako ostatní se však snaží myslet na to pozitivní, co se strůjcem famózní generace zažil. Když u Hlinkových lítal jako malý capart po obýváku. Jak mu litvínovská legenda otevřela cestu do dospělého hokeje. Nebo když trenér Hlinka v dobré náladě a posilněn alkoholem po návratu z Nagana pokládal na tiskové konferenci otázky namísto novinářů.
Hlinka jako táta všech
K hráčům měl blízko tím, jak byl lidský. Nedal na rozbory z videa a dlouhé porady k systému soupeře. Pájel pevné osobní vazby, třeba v Pittsburghu se proto nesetkal s pochopením vedení, když se s ním neztotožnil slavný Mario Lemieux. Jinak byl ovšem tým schopný pro svého vůdce obětovat vše.
„On klukům věřil a jeho nejsilnější stránkou bylo poskládat mužstvo, v němž hrál jeden pro druhého. Málokdo ví, že jak byl velikej, tak vevnitř měl křehkou povahu,“ přiblížil Šlégr. „Uměl si mimo stadion popovídat o soukromých věcech, zažil jsem několikrát, když uronil slzu. Jakmile se vyhrálo v Naganu, objal Slávu Lenera i proto, aby skryl slzy, které mu tekly do saka. Měl v sobě dušičku.“
K tomu byl soutěživý, nasával život plnými doušky. Ohromná škoda, že trval tak krátce. Vyhasl před dvaceti lety.
