V pátek oslavil životní osmdesátku. Elán však Augustinu Bubníkovi rozhodně nechybí. O svém životě vypráví se zanícením, ale bez patosu. Některé věci, však jen tak přejít nedokáže.
Dodnes trvá jeho nevraživost vůči někdejšímu spoluhráči Vladimíru Zábrodskému. „Byl to Pan hokejista, ale jako člověka ho neuznávám,“ říká bez obalu. Nechce se mstít, jen objasnit události staré bezmála šest desítek let.
Nedávno jste se stal jedním ze zákládajících členů Síně slávy. Berete to jako zadostiučinění?
„Samozřejmě mě to těší, protože jsem jediným žijícím členem z nás, kteří jsme tehdy byli pozavíráni. Hlavně jsem rád, že se hokejový svaz k založení něčeho takového odhodlal. Na zdi už mám dřevěnou tabulku s číslem z finské Síně slávy, teď k ní přibyla ta česká. Ve Finsku je to něco úplně jiného, natož pak v Kanadě. Hlavně mě mrzí, že v O2 Areně se tam můžou přijít podívat jen hosté nebo ti, kteří si můžou dovolit pronajmout skybox. Kolikrát to jsou lidi, kteří o hokeji nemají vůbec ponětí. Vedení haly mě před časem požádalo, abych tam při každém utkání dělal průvodce. Rád jsem to přijal, jen jsem musel nastudovat, co bylo třeba před sto lety.“
Takže teď budete návštěvníkům moci říkat, že jste také členem, že?
(usměje se) „Je pravda, že tam žádná plaketa zatím není. Aspoň seznam členů by se tam ale určitě měl objevit. (zvážní) Škoda, že se toho nedožil taky Standa Konopásek. Jeho dres z roku 1947 jsem letos v březnu vyndal z vitríny a vezl mu ho do nemocnice. Když jsem tam v osm ráno dorazil, paní Konopásková mi řekla, že v noci zemřel. Bohužel ten dres už neviděl. Doufám, že se nám podaří pořídit repliku a dát ji zpět do Síně slávy. Také mě mrzí, že se zapomnělo na některé lidi. Určitě tam patří třeba Jarda Pouzar. Svaz by to měl co nejdříve napravit.“
| KDO JE AUGUSTIN BUBNÍK |
| - Narodil se 21. listopadu 1928 - Byl členem stříbrného týmu na ZOH 1948 ve Svatém Mořici - V roce 1949 ve Stockholmu získal titul mistra světa - V březnu 1950 těsně před odletem na MS byl spolu s dalšími hráči zatčen - V říjnu byl ve vykonstruovaném tajném procesu odsouzen k odnětí svobody na 14 let za špionáž, velezradu a rozvracení socialistického zřízení - Trest si odpykával v táboře nucených prací v Jáchymově - V roce 1955 byl omilostněn - V letech 1958-62 hrál za Slovan Bratislava - V letech 1966-69 trénoval finskou reprezentaci - Na MS 1967 Finsko pod jeho vedením poprvé porazilo tehdejší Československo (3:1) |
„Když si uvědomím, že z naší party jsem už jediný... Ve Švýcarsku ještě žije Vovka Kobranov, ale je na tom zdravotně tak špatně, že ani nemohl přijet na moje narozeniny. Příští rok 13. března bude odhalena pamětní deska na domě, kde byla hospůdka, ve které nás zatýkali. Ve Vysočanech zase nedávno otevřeli ulici Bohumila Modrého. To mě těší.“
Máte i veselejší vzpomínky. Třeba jak vás Kanaďané naháněli po gólu na MS 1949 ve Stockholmu.
(rozesměje se) „To byl jeden z mých vyšperkovaných gólů. Napálil jsem puk ze vzduchu, někde na úrovni ramen, a zapadl do branky. Kanaďané reklamovali, že to byla vysoká hůl. Švýcarský rozhodčí gól uznal, tak letěli za mnou na střídačku, abych řekl, že to byl neregulérní gól. Neměl jsem co přiznávat, pro mě to byl gól a hotovo. Po zápase dokonce podali protest, kterým se chtěli domoci úpravy výsledku na 2:2 nebo opakování utkání. Vůbec s tím ale nepochodili.“
Tehdejší československé mužstvo bylo k neporažení. V čem byla jeho největší síla?
„V té době jsme předběhli celý svět. Bylo nás málo, takže jsme hráli v obraně i v útoku. Mě s Kobranovem šoupli za Zábrodského útok. Najednou jsme soupeře poráželi desetigólovým rozdílem. To předtím nebývalo.“
Jak se vám hrálo s Vladimírem Zábrodským?
„V LTC nás mladé nejvíc dusil právě on. Když jsme odešli do ATK, chtěli jsme to speciálně jemu oplatit. To se nám také podařilo. Vzali jsme LTC titul, já se stal nejlepším střelcem ligy.“
Zdá se, že nevraživost k tehdejšímu šéfovi ve vás přetrvává. Je to tak?
„Byl to Pan hokejista, o tom není sporu. Ale jako člověka jsem ho nikdy neuznával. Vždyť o emigraci vyjednával za celé mužstvo právě on. Už na Spenglerově poháru v prosinci 1948 nás přemlouval, abychom ve Švýcarsku zůstali. My mladí jsme nechtěli. Zábrodský požadoval, aby měl pětkrát víc peněz než ostatní. Na tom to ztroskotalo. Věděli jsme, že by nás kdykoliv prodal. Nakonec emigrovali jen doktor Sláma, který v 91 letech stále žije v Kalifornii, a mladší Zábrodský, Oldřich.“
Domníváte se, že starší Zábrodský měl prsty i ve vašem zatčení?
„Samozřejmě, že máme takové podezření. Dnes víme, že byl důvěrníkem státní bezpečnosti, která mu později také umožnila emigraci do Švédska. Den před plánovaným odletem na MS 1950 byl podle svědků u ministra Slánského na vnitru. Údajně měl ohlásit, že se mužstvo připravuje k emigraci. Do té hospody potom nepřišel, protože jeho manželka byla v jiném stavu. Kvůli tomu ho prý také nezatkli. To jsou úplný blbiny, na takové věci komunisti přece vůbec nekoukali. Zábrodského rodina měla také úzké vztahy se sovětským velvyslancem Zorinem.“
Potkali jste se v rámci oslav 100 let českého hokeje. Bavili jste se spolu?
(rázně) „Vůbec. Ani jsme se nepozdravili. Prošli jsme kolem sebe a nic.“
Dovedete si vůbec představit, že byste si podali ruce?
„Proč ne, klidně. Musel by ale přijít, že chce některé věci vysvětlit. Já se ho přece nebudu doprošovat.“
Věříte, že se takové setkání někdy uskuteční?
„Myslím, že jo. Myslel jsem, že teď, ale bohužel k tomu nedošlo. Jsem ochoten se s ním sejít za přítomnosti sdělovacích prostředků a vyříkat si, jak to tehdy bylo. Ať se národ konečně dozví pravdu.“
Jak si vysvětlujete, že jste byl společně s Bohumilem Modrým označen za jednoho z vůdců protistátní skupiny?
„Bóžu tam zařadili jako inteligentního člověka. Podle spisu, který jsme později objevili, už dříve projevil zájem o přechod hranic i s rodinou. Nasadili na něho provokatéra, ale Bóža od toho nakonec odstoupil. Měl slíbeno, že po MS 1949 ho pustí do Kanady. Chtěl tam nejen hrát, ale jako vynikající architekt také stavět betonové mosty. Když za nima přišel, tak se mu vysmáli. Na co by prý chodil Kanady, že pro něho mají místo v Rusku, kde může stavět přehrady. To samozřejmě odmítl. Já byl stejně jako on národní socialista, ale v té době jsem byl naprostej politickej blbeček. Byli jsme velcí kamarádi, seznámil mě s Američanem, který v Praze vyřizoval víza do západního Německa. Navíc jsem uměl anglicky. Proto si nás asi vybrali. Bóža to bohužel odnesl zdravím, po návratu z lágru brzo zemřel.“
Prokurátor pro vás žádal trest smrti. Nakonec jste vyvázl „jen“ se 14 lety vězení. Pro jednadvacetiletého mladíka to musel být stejně šok.
„To si nedovedete představit! Po druhém odvolání u nejvyššího soudu jsem si uvědomil, že vyjdu ven jako pětatřicetiletej chlap, kterej má nejen sportovní, ale i životní zenit za sebou. To bylo hrozný.“
Jak jste si vůbec v té době dokázal udržet jasnou mysl?
„I na těch lágrech jsme pořád věřili, že se nás někdo zastane, že se náš proces znovu otevře a někdo řekne, že to je všechno vymyšlené. Naše uvěznění také zdůvodnili tím, že to je pro výstrahu ostatním sportovcům, aby neutíkali na Západ. Věřili jsme, že to buď praskne, nebo nám za dobrou práci či při nějakém výročí sníží trest. Víra nás udržela při životě.“
Jednou s teorií je, že si vaše zatčení objednali Sověti, aby se zbavili konkurence. Co si o tom myslíte?
„Tvrdí to Karel Gut a já také věřím, že to tak mohlo být. Po olympiádě 1948 jsme dostali nabídku odletět do zámoří a hrát proti tehdejším šesti týmům NHL. Najednou přišli s tím, že nikam nepoletíme, protože trenér Vodička, bratr tehdejšího člena ústředního výboru KSČ, nedostal americké vízum. V únoru 1948 jsme místo toho byli v Moskvě. Slyšeli jsme tam Gottwaldův projev, starší hráči nás strašili, že pojedeme rovnou na Sibiř, že se nevrátíme domů. Měli jsme takovej strach, to jste neviděl. Nemohli jsme se dočkat, až budeme v letadle zpátky do Prahy.“
Skutečně jste pro Sověty představovali takovou hrozbu?
„Od roku 1948 nás filmovali, byli v kontaktu s naším proruským vedením. Nemůžeme ale prokázat, že stáli za naším zatčením. Potřebovali bychom se dostat do archivu KGB. Tam bychom hledali Tarasova, který byl jejich člověk. Nebo Černyševa, dalšího tehdy začínajícího trenéra.“
Bavil jste se o tom někdy s nimi?
„Když jsem je později potkal jako trenér Finska, byl jsem s nima velkej kamarád. S Tarasovem jsme vypili spoustu vodky. (směje se) Často jsme mluvili i o našem uvěznění. Vždycky tvrdil, že to byla chyba, ale taková že byla tehdy politická doba.“
Propuštění jste se dočkali až v polovině 50. let...
„Po smrti Stalina a Gottwalda přišel Tonda (Zápotocký), tomu jsme věřili. Předtím jsme k němu po každém turnaji chodili na předsednictvo vlády. Myslím, že on se nejvíc přičinil o naše propuštění. Vždyť jsme také dostali milost prezidenta republiky. V té době nás už bylo ve vězení jen pět, ostatní měli nižší tresty a už byli doma. Po propuštění jsme věřili, že budeme znovu hrát třeba i za národní mužstvo, to se ale nikdy nestalo. Za velký peníze nás lákali k Zábrodskému do Sparty, ale tam bych nešel. S Vaškem Roziňákem jsme odešli do Brna. Na vyprodané Štvanici se mělo hrát se Spartou, ale utkání se vůbec neuskutečnilo. Hned po rozbruslení mě s Vaškem estébáci vytáhli z kabiny a odvezli nás domů. Mužstvo nastoupilo bez nás, lidi skandovali hesla jako „Kdo dostane na frňák, když tu není Roziňák“, „Uděláme z toho mrd..., kde je Gusta Bubník“. Dostali jsme dvouletý zákaz hrát první a druhou ligu. Až v roce 1958 jsem mohl jít do Bratislavy. Konopásek s Roziňákem se nakonec nechali umluvit do Sparty. To byla největší chyba, protože si o ně Zábrodský očistil boty jako o rohožku.“
Po vážném zranění páteře jste v 60. letech začal trénovat. Jak jste se vůbec dostal do Finska?
„V Bratislavě jsem začal u dorostu. Při pozemním hokeji jsem v brance objevil Vlado Dzurillu. Z Petržalky jsme ho koupili do Slovanu za sto padesát puků a padesát hokejek. To byl největší přestup, který jsme tehdy udělali.“ (směje se)
Ve Finsku jste už trénoval
„V roce 1966 jsem měl vyjednanou smlouvu ve švýcarském Klotenu. Přinesl jsem ji na ČSTV tehdejšímu místopředsedovi Pokornému. Dal ji do šuplíku a vytáhl jinou, nabídku jít trénovat finskou reprezentaci. Dal mi jako politický úkol pomoci Finům s hokejem. Týden jsem zvažoval, jestli to mám vzít nebo ne. Nakonec jsem to přijal.“
A za rok jste na MS ve Vídni porazili Československo. Jak vám bylo?
„Jako Čecha mě to samozřejmě mrzelo. Na druhou stranu mě hřálo u srdce, že jsem za tak krátkou dobu dokázal postavit mužstvo, které porazilo tak silný tým. Však jsem si za to také hodně vytrpěl. Dodnes mám schovaný kufřík dopisů, ve kterých mě lidi a pracovní kolektivy posílali znovu do basy, do uranu. Jedinej člověk, který mi přišel pogratulovat, byl právě ten Pokorný, vedoucí výpravy. Andršt, šéf hokeje, mě chtěl ihned odvolat zpátky. Jenže Finové trvali na tříleté smlouvě. Za rok jsme na olympiádě porazili Kanadu a Československo díky tomu získalo bronz. To už ale žádná babička nenapsala.“ (usměje se)
Finové na vás dodnes nezapomněli, cítíte se být napůl jedním z nich?
„Samozřejmě to potěší. Při turnaji Karjala jsem dostal finský dres s osmdesátkou. Ten český zatím nemám, tak uvidíme...“
